ECLI:CZ:US:2020:2.US.4041.19.3
sp. zn. II. ÚS 4041/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2019, č. j. 5 To 33/2019-661, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2019, č. j. 40 T 8/2016-651, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Průběh předchozího řízení a podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 11. 2016, č. j. 40 T 8/2016-503, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 1. 2. 2017, č. j. 5 To 2/2017/565, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil tím, že (zkráceně vyjádřeno) v důsledku dlouhodobých neshod se svým tchánem poté, kdy si mu manželka stěžovala, že ji její otec opět bezdůvodně slovně napadl, se rozhodl tchána usmrtit a za tímto účelem si do společně užívaného rodinného domu z blízké garáže přinesl spolu s náboji jednoranovou pistoli domácké výroby, a poté, kdy na kuráž požil alkoholické nápoje, a přivedl se tak do stavu lehkého stupně prosté opilosti, v obývacím pokoji v přízemí domu, které užíval tchán, jmenovaného v situaci, kdy poškozený seděl v křesle zády k němu a sledoval televizi, ho z bezprostřední blízkosti střelil předem nabitou pistolí nejprve do pravé strany temenní krajiny hlavy, poté obešel jeho tělo zezadu, vyhodil z pistole prázdnou nábojnici a znovu ji nabil, podruhé ho střelil do levé strany čelní krajiny hlavy, následně nabil pistoli potřetí pro případ, že by poškozený ještě jevil známky života, avšak když po několika minutách čekání zjistil, že tchán je mrtvý, od dalšího výstřelu upustil. V důsledku střelných ran poškozený na místě zemřel. Za dané jednání byl stěžovatel pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 let.
3. V dané věci soudy vycházely ze skutečnosti, že manželka stěžovatele byla poškozeným opakovaně slovně napadána, přičemž tato skutečnost vedla k tomu, že stěžovatel poškozeného zavraždil. Po pravomocném skončení trestního řízení však dle stěžovatele vyšly najevo nové skutečnosti soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Touto novou skutečností byla svědecká výpověď manželky stěžovatele, která nově při rozhovoru s obhájcem stěžovatele (uskutečněným a zaznamenaným v souladu s usnesením předsednictva České advokátní komory č. 13/2004 Věstníku) doplnila, že byla poškozeným napadána nejen slovně, ale i fyzicky. Toto nové tvrzení manželky stěžovatele měl podpořit ještě navrhovaný výslech další svědkyně, která se měla vyjádřit k jiným fyzickým útokům poškozeného směřovaným vůči dalším lidem.
4. S těmito novými skutečnostmi se proto stěžovatel obrátil s návrhem na povolení obnovy řízení. Fyzické napadení manželky stěžovatele v den, kdy došlo k souzenému skutku, stejně jako fyzické napadání dalších osob ze strany poškozeného by totiž dle mínění stěžovatele mohlo vést k závěru, že k usmrcení poškozeného došlo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného ve smyslu ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku. K řádnému zjištění těchto nových skutečností stěžovatel navrhoval provést důkaz výslechem dvou svědkyň, které měly tyto skutečnosti, tedy to, že poškozený před spácháním vraždy fyzicky napadl manželku stěžovatele, doložit. Provedením těchto nových důkazů se stěžovatel domáhal překvalifikování souzeného skutku.
5. K veřejnému zasedání nalézacího soudu v řízení o povolení obnovy však ani jedna ze svědkyň předvolána nebyla a svědkyně nebyly vyslechnuty. Krajský soud o zamítnutí obnovy řízení rozhodl s odůvodněním, že navrhované výslechy svědkyň nejsou novými důkazy a zároveň dovodil, že skutečnosti, které by měly být svědeckými výpověďmi prokázány, ani nejsou takovými skutečnostmi, které by naplňovaly podmínky pro povolení obnovy řízení. Stížnostní Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v ústavní stížností napadeném usnesení pak závěry krajského soudu potvrdil.
6. K tomu stěžovatel namítá, že stěžovatelova manželka jako svědkyně nebyla v původním řízení ani jednou řádně vyslechnuta, neboť v původním řízení při hlavním líčení nebyla schopna řádně vypovídat. Při své výpovědi u hlavního líčení se vlivem mnoha pro ni nepříjemných okolností (citlivý předmět trestního řízení vedeného proti jejímu manželovi souzenému za vraždu jejího otce, přítomnost zástupců médií a početné veřejnosti, její vlastní zdravotní indispozice) téměř zhroutila. Těmito důvody se však krajský soud v řízení o obnově nijak nezabýval a okolnosti, pro které nebyla svědkyně v původním řízení u hlavního líčení schopna řádně vypovídat, přehlížel. Namísto toho krajský soud při rozhodování o povolení obnovy řízení stroze uzavřel, že svědkyně byla opakovaně vyslechnuta, a to jak v rámci přípravného řízení, tak i v řízení před soudy a na svoji indispozici si nikdy dříve nestěžovala.
7. Své rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení krajský soud navíc nepřípustně doplnil vlastními úvahami o tom, zda by nová stěžovatelem předložená tvrzení vůbec mohla odůvodňovat jinou právní kvalifikaci skutku. V tomto ohledu však krajský soud spekuloval o tom, co by mohlo být prokázáno výslechem navrhované svědkyně, aniž by svědkyni řádně vyslechl, a na základě této úvahy následně došel ke konkrétním závěrům, podle nichž by ani fyzické napadení svědkyně poškozeným nemohlo vést ke změně právní kvalifikace souzeného skutku.
. Stěžovatel zdůrazňuje, že i v řízení o povolení obnovy by měly být ctěny některé zásady trestního řízení ve věci samé, mezi něž nepochybně patří i princip in dubio pro reo, podle něhož by soudce rozhodující o povolení obnovy měl k celé věci přistupovat nepředpojatě a být otevřený tomu, že nový předložený důkaz může dosavadní rozhodnutí o vině zvrátit. Tak tomu však v nyní projednávaném případě nebylo. Soudy při hodnocení způsobilosti nových skutečností a důkazů ovlivnit rozhodnutí o vině a trestu ve smyslu §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") mají vycházet především z toho, na jakých závěrech stojí rozhodnutí vydaná v původním řízení.
9. V nyní projednávaném případě soudy v původním řízení vycházely ze skutečnosti, že svědkyně - manželka stěžovatele - byla poškozeným napadena pouze slovně, což se promítlo i do podoby skutkové věty výroku o vině. Pokud nyní svědkyně tvrdí i fyzické napadení ze strany poškozeného, jedná se nepochybně o novou skutečnost soudu dříve neznámou, jež by byla způsobilá ovlivnit původní rozhodnutí. Pro posouzení důvodů obnovy řízení pak mělo postačovat, že by tato nová svědecká výpověď manželky stěžovatele mohla mít vliv na právní kvalifikaci skutku. Pro soudy mělo být významné již jen samotné zpochybnění skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku. V tomto kontextu závěry soudů v řízení o povolení obnovy o tom, že předestřená skutečnost spočívající ve fyzickém útoku poškozeného na manželku stěžovatele není novou skutečností a nepředstavuje způsobilý důvod obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. ř., prý nemůže obstát.
10. Stejně tak nelze akceptovat závěry soudů, podle nichž je tvrzení svědkyně nepřesvědčivé a svědkyně je nevěrohodná, aniž by byla jako svědek v řízení o povolení obnovy vyslechnuta. Úvahy o tom, že i kdyby bylo fyzické napadení svědkyně prokázáno, nemělo by to vliv na právní kvalifikaci skutku, jednoznačně překročily zákonný rámec řízení o povolení obnovy. Úvahy o věrohodnosti svědkyně a o možnosti změny právní kvalifikace skutku v případě prokázání fyzického napadení svědkyně poškozeným měly být vyhrazeny soudům k posouzení v obnoveném řízení. Naopak v řízení o povolení obnovy tyto úvahy nesou znaky svévole a překračují účel řízení o povolení obnovy.
II. Vyjádření účastníků řízení
11. Na výzvu Ústavního soudu se k věci vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení.
12. Krajský soud ve vyjádření odkázal především na obsah napadeného usnesení o zamítnutí obnovy řízení. Nadto zdůraznil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá argumenty, které uváděl již v původním řízení před nalézacím, odvolacím i dovolacím soudem a následně i v řízení o povolení obnovy. Krajský soud se ohradil především proti tvrzení, že manželka stěžovatele nebyla v původním řízení ani jednou řádně vyslechnuta. Byla totiž nejprve vyslechnuta krátce po spáchání činu, kdy policejním orgánům podala vysvětlení, následně k věci vypovídala za přítomnosti obhájce stěžovatele v přípravném řízení a rovněž v řízení před krajským soudem (což je doloženo i protokolací v trestním spisu).
13. Vrchní soud pouze stručně odkázal na obsah svého usnesení, v němž stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítl jako nedůvodnou.
4. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") k projednávané věci uvedlo následující. V řízení o obnově nelze nově navrhované výpovědi dvou svědkyň a zejména manželky stěžovatele označit za nové důkazy a skutečnosti, o nichž by soudy v původním řízení neměly informace. Navzdory tomu, že manželka stěžovatele byla vyslechnuta jak v přípravném řízení, tak v řízení před nalézacím soudem u hlavního líčení, ani jednou nezmínila, že by ze strany poškozeného mělo dojít i k jejímu fyzickému napadení. Manželka stěžovatele byla navíc přítomna i u odvolacího řízení, kdy se k dotazu ke stanovisku k odvolání stěžovatele rovněž nevyjádřila v tom smyslu, že by byla poškozeným napadena nejen slovně, ale i fyzicky. V tomto okamžiku přitom věděla, že stěžovatel byl (v daný okamžik) nepravomocně odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody, a ani přesto odvolacímu soudu skutečnost o fyzickém napadení ze strany poškozeného, s vidinou zmírnění trestu odsouzeného manžela, neuvedla. Následné vyjádření svědkyně o její špatné psychické kondici v průběhu původního řízení proto nemůže obstát, když tyto okolnosti svědkyně ani jednou nezmínila a vypovídala po řádném poučení ze strany soudu. Vrchní státní zastupitelství se ztotožňuje rovněž s úvahami krajského soudu ohledně nemožnosti změny právní kvalifikace skutku, byť by soudy v obnoveném řízení vzaly tvrzení svědkyně o jejím předchozím fyzickém napadení za prokázané. Státní zastupitelství konečně zdůraznilo právní kvalifikaci skutku v pravomocném rozsudku krajského soudu z původního řízení, kdy jednání stěžovatele bylo posouzeno jako zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž z hlediska kvalifikovaného úmyslu byla aplikována jeho přísnější forma, tedy spáchání skutku po předchozím uvážení, neboť se jednalo o vraždu naplánovanou, když mezi informací manželky stěžovatele o slovním útoku poškozeného vůči její osobě a útokem na jeho osobu ze strany stěžovatele uplynula doba asi dvou hodin. Jednání stěžovatele proto bylo správně posouzeno jako plánované usmrcení poškozeného a jiná právní kvalifikace nepřipadala v úvahu.
15. S ohledem na obsah vyjádření účastníků řízení, která rekapitulovala pouze skutečnosti patrné z trestního spisu, je Ústavní soud nezasílal stěžovateli k případné replice.
16. Usnesením ze dne 24. 3. 2020, č. j. II. ÚS 4041/19-25, II. senát Ústavního soudu přerušil řízení o této ústavní stížnosti a předložil plénu Ústavního soudu návrh na zaujetí stanoviska k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 905/17. Dne 21. 4. 2020 plénum k uvedenému návrhu přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, čímž odpadl důvod přerušení řízení, proto Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 28. 4. 2020, č. j. II. ÚS 4041/19-29 o jeho pokračování.
III. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
17. Ústavní soud připomíná, že podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1364/10 a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56]. Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout "pouze" určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn. II. ÚS 2445/08).
18. Přiléhavě pro nyní projednávanou věc se Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1127/18, ztotožnil se závěry obecných soudů o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení za situace, kdy se návrh na obnovu řízení opíral o stěžovatelem tvrzené nové skutečnosti, jež měly být doloženy právě výslechem svědků. Jak ale v této věci uvedl prvostupňový soud, tito svědci byli u hlavního líčení k věci již jednou po řádném poučení vyslechnuti, a proto jejich výslech nemůže přinést do věci nové skutečnosti soudu dříve neznámé, které by navíc mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
19. Stejně tak se Ústavní soud v minulosti zabýval i situací, kdy se návrh na povolení obnovy řízení opíral o návrh na výslech svědka, který byl sice v původním řízení vyslechnut, ale který po pravomocném skončení věci změnil svoji výpověď (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 724/12, usnesení ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1041/12, usnesení ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 2350/11, usnesení ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 606/2000). K tomu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1103/07 Ústavní soud uvedl "...za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. Musí však být zároveň splněna podmínka uvedená v ust. §278 odst. 1 tr. řádu, aby uvedený důkaz sám o sobě, či ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy známými již dříve, mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V případě změn výpovědí svědků je tedy třeba hodnotit, zda se nejedná o změnu zjevně účelovou, takže by k takové výpovědi soudy pro její malou věrohodnost v obnoveném řízení stejně nemohly přihlížet."
20. Tyto výše zmíněné judikatorní závěry byly stvrzeny právě přijetím výše zmíněného stanoviska ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, podle jehož právní věty "trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nebude-li za "skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé" podle ustanovení §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení; tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení."
21. Na základě výše uvedeného je třeba v nyní projednávané věci postup a rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska akceptovat. Stěžovatel totiž za nové skutečnosti soudu dříve neznámé v návrhu na povolení obnovy řízení označil svědeckou výpověď své manželky, která nově při rozhovoru se stěžovatelovým obhájcem doplnila, že byla poškozeným napadána nejen slovně, ale i fyzicky. Toto nové tvrzení manželky stěžovatele měl podpořit ještě navrhovaný výslech další svědkyně, která se měla vyjádřit k jiným fyzickým útokům poškozeného směřovaným vůči dalším lidem.
22. To, že se v případě tvrzení manželky stěžovatele o jejím fyzickém napadení ze strany poškozeného nemohlo jednat o novou skutečnost, soudu dříve neznámou, však dokládá celá řada ve věci provedených úkonů. Manželka stěžovatele ještě v den spáchání skutku podávala policejnímu orgánu vysvětlení (viz úřední záznam o podání vysvětlení, č. l. 2 - 3 trestního spisu), a již tehdy, tedy bezprostředně po spáchání činu, nevypověděla ničeho o svém údajném předchozím fyzickém napadení. Stejně tak o této skutečnosti nic nevypovídala ani v rámci přípravného řízení (viz protokol o výslechu svědka, čl. 175 - 182 trestního spisu), ani v hlavním líčení u nalézacího soudu (č. l. 457 - 458 trestního spisu) nebo v rámci odvolacího řízení (č. l. 561 a 562 trestního spisu), a to již s vědomím skutečnosti, že jejímu manželovi hrozí vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody. Ve vztahu k navrhovanému důkazu výslechem další svědkyně, která se měla vyjádřit k jiným fyzickým útokům poškozeného směřovaným vůči dalším lidem, pak soudy tento návrh odmítly s řádným a dostatečně přesvědčivým odůvodněním, že prokazování tohoto tvrzení by se míjelo s předmětem trestního řízení a pro rozhodování v této trestní věci není nijak podstatné chování poškozeného vůči jiným osobám.
23. V souladu s výše přijatým stanoviskem pléna Ústavního soudu je i postup krajského soudu při projednávání návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, tedy určité zvažování toho, zda by v případě povolení obnovy a v případě provedení navrhovaných důkazů - tedy výslechů svědkyň - a prokázání nyní tvrzených skutečností mohly tyto vést k závěru o změně právní kvalifikace. Jak je totiž z výše nadepsaného stanoviska pléna Ústavního soudu patrné, soudy se již v řízení o povolení obnovy musí zabývat též otázkou, zda jsou nové skutečnosti či důkazy takové povahy, že by na jejich základě mohlo v rámci obnoveného řízení dojít ke změně pravomocného rozhodnutí. Pro povolení obnovy řízení je stěžejní nejen to, že skutečnosti uvedené v návrhu na povolení obnovy řízení jsou skutečnostmi novými a soudu dříve neznámými, ale především to, zda tyto nové poznatky mohou samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Soudy jsou rovněž povinny v rámci návrhu na povolení obnovy hodnotit i to, zda se např. nejedná o účelovou změnu výpovědí svědků, přičemž tato účelovost se hodnotí právě v řízení o obnově, nikoliv až v řízení obnoveném.
24. Lze tedy shrnout, že neznámost skutečností nebo důkazů dle dikce ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. nemůže být dána pouhou okolností, že v předchozím trestním řízení tyto skutečnosti nebyly zjištěny, resp. důkazy nebyly provedeny bez toho, že nebude zkoumán jejich dopad na pravomocné rozhodnutí. Stále je totiž třeba mít na zřeteli, že návrh na obnovu řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému trestnímu rozhodnutí. Již jen z této okolnosti je proto zřejmé, že podmínky pro jeho uplatnění mají být vykládány restriktivním a nikoliv extenzivním způsobem. Zákonem označené skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé je proto třeba vykládat tak, že již v řízení o povolení obnovy musí soud velmi pečlivě zjišťovat jejich relevanci pro již pravomocně skončené trestní řízení, a to i v kontextu úvah, zda mohly být nové důkazy či skutečnosti předložené v návrhu na povolení obnovy stranami bez zjevných obtíží předloženy či navrženy již v předchozím pravomocně skončeném trestním řízení. (srov. zejm. odst. 37 - 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20).
25. Těmto požadavkům obecné soudy v nyní pojednávané věci dostály. Proto Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu