ECLI:CZ:US:2008:3.US.1103.07.1
sp. zn. III. ÚS 1103/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Josefem Koubíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Letců 1005, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 7 To 14/2007 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 1 Nt 365/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantovaných články 8 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 3 a článkem 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 14/2007 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byl podle §283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci rozsudku téhož soudu ze dne 30. 6. 1995 sp. zn. 1 T 10/91, ve spojení s usnesením výše uvedeného vrchního soudu sp. zn. 8 To 123/95.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, domáhal se stěžovatel shora uvedeným návrhem obnovy původního procesu, ve kterém byl rozsudkem Krajského soudu ze dne 30. 6. 1995 sp. zn. 1 T 10/91 pravomocně shledán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f), pokračujícím trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), f) a trestným činem pokusu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 2 písm. c), f) trestního zákona, a to kromě prvního skutku ve spolupachatelství s M. K. Za to byli jak stěžovatel K., tak M. K., odsouzeni podle §219 odst. 2, §29 odst. 1 a odst. 3, §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí.
Uvedených trestných činů se stěžovatel a odsouzený K. měli dopustit (zkráceně řečeno) tak, že nejprve dne 2. 5. 1990 v nočních hodinách přepadli vrátného závodu Stavební stroje Nýřany F. K., jemuž odebrali pistoli a když se poškozený bránil, stěžovatel K. jej výstřelem do hlavy usmrtil. Následně téhož dne po zavraždění vrátného měli stěžovatel a ods. K. vzít nejprve do auta stopařky D. D. a S. L., přičemž stěžovatel K. pojal úmysl obě poškozené usmrtit a ods. K. je postupně obě svázal provazem. S oběma poškozenými pak odsouzení podle skutkových zjištění obecných soudů v původním řízení odjeli směrem na Křivoklát, kde měl stěžovatel K. nejprve odvést poškozenou D. do lesního porostu, usmrtit ji mnoha ranami nožem a posléze spolu s K. obdobným způsobem usmrtit i druhou stopařku. Dále měli oba odsouzení dne 3. 5. 1990 po předchozí domluvě ze zištných pohnutek usmrtit taxikáře F. B., a to tak, že jej vylákali na smluvené místo, kde jej stěžovatel K. z bezprostřední blízkosti zastřelil ranou do hlavy. Téhož dne pak odsouzení přepadli ještě řidiče kamionu M. M., jehož měl ods. K. vydávající se za policistu nejprve pod pohrůžkou násilí donutit k vydání peněz a poté poškozeného střelit z bezprostřední blízkosti do hlavy, přičemž jen v důsledku okolností nezávislých na vůli pachatelů k úmrtí poškozeného nedošlo.
Nalézací soud ve svém odsuzujícím rozsudku ze dne 30. června 1995 zdůvodnil uložení trestu odnětí svobody na doživotí mj. tím, že pokud by trest byl ukládán podle znění trestního zákona účinného v době spáchání trestných činů, byly by u obou obžalovaných K. a K. splněny podmínky pro uložení trestu smrti. Protože trest smrti byl zákonem č. 175/1990 Sb. (zákon ze dne 2. května 1990, kterým se mění trestní zákon) nahrazen trestem odnětí svobody na doživotí a podmínky uložení tohoto druhu výjimečného trestu se shodují s podmínkami původního ust. §29 odst. 1 tr. zákona, je logické, že pokud byly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu smrti, jsou podle současné právní úpravy u obou obžalovaných splněny též podmínky pro uložení doživotního trestu odnětí svobody, uvedené v ust. §29 odst. 1, odst. 3 tr. zákona (viz str. 59 cit. rozsudku).
II.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti především zdůraznil znění článku 40 odst. 6 Listiny, podle nějž se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější (viz §16 odst. 1 tr. zákona). Dle názoru stěžovatele postupovaly obecné soudy při ukládání trestu v rozporu s touto zásadou. Stěžovatel zdůrazňuje, že výše uvedené trestné činy spáchal za účinnosti trestního zákona ve znění účinném do 30. 6. 1990. Jeho čin tak měl být posuzován podle znění tohoto zákona, tzn. za vraždu mohl být odsouzen k odnětí svobody na deset až patnáct let nebo k trestu smrti, přičemž trest doživotní tehdy účinné znění trestního zákona neznalo. Stěžovatelův čin byl však s odkazem na §16 odst. 1 in fine posouzen podle tr. zákona novelizovaného zákonem č. 175/1990 Sb., ve znění platném do 30. 8. 1995, neboť tento zákon byl dle názoru nalézacího soudu pro stěžovatele příznivější. Novější zákon již sice neumožňoval uložení trestu smrti, znal však trest odnětí svobody na doživotí jako jednu z forem tzv. výjimečného trestu podle §29 odst. 2 tr. zákona. S touto úvahou obecného soudu však stěžovatel nesouhlasí.
Stěžovatel sice uznává, že dle zákona účinného v době spáchání trestného činu mohl být odsouzen k trestu smrti, avšak tento trest mohl být nahrazen toliko trestem odnětí svobody od patnácti až do dvaceti pěti let, nikoli doživotím. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy v jeho případě neměly s ohledem na dikci §16 odst. 1 tr. zák. aplikovat zákon novější, který pro něj dle jeho názoru nebyl výhodnější. Naopak výhodnější byl prý trestní zákon ve znění platném v době spáchání trestného činu. Tento zákon znal sice trest smrti, avšak tento trest mohl být dle zákona účinného v době spáchání činu nahrazen toliko již zmíněným trestem od patnácti do dvaceti pěti let odnětí svobody, což by prý bývalo pro stěžovatele příznivější.
Jinými slovy, obecný soud měl při rozhodování o trestu nejprve aplikovat ust. §16 odst. 1 věta první a vyjít při ukládání trestu ze staršího citovaného zákona. Podle tohoto zákona mohl být stěžovatel odsouzen k trestu smrti. Vzhledem k tomu, že tento trest již v době rozhodování obecného soudu neexistoval, měl obecný soud dle názoru stěžovatele trest uložit v rozmezí od patnácti do dvaceti pěti let odnětí svobody - stále podle zákona účinného v době spáchání trestného činu.
Stěžovatel přitom poukázal na kauzu ods. J. G., konkrétně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2005 sp. zn. 4 T 32/2004 a na něj navazující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2005 sp. zn. 8 To 56/2005 a dále na výkladové stanovisko nejvyšší státní zástupkyně č. 8/2003. Uvedený odsouzený G. úmyslně usmrtil v dubnu 1990 tři osoby a tedy podle zákona účinného v té době naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 tr. zákona, za což mu v té době, podobně jako stěžovateli, bylo možno uložit trest odnětí svobody na 10 až 15 let nebo trest smrti a trest smrti mohl být podle tehdy platného ust. §29 odst. 3 tr. zákona nahrazen trestem v rozmezí od 15 do 25 let, pokud soud takový trest považoval ke splnění účelu trestu za dostatečný. Příslušný nalézací soud v případě J. G. dospěl (podobně jako ve svých úvahách stěžovatel) k takovému výkladu zákona, podle nějž se při porovnání starší a novější právní úpravy odhlíží od existence trestu smrti před 1. 7. 1990 a tím pádem se starší úprava, neumožňující uložení trestu odnětí svobody na doživotí, bude jevit jako pro pachatele příznivější (viz str. 21 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2005 sp. zn. 4 T 32/2004). S uvedeným výkladem se ve svém tehdejším rozhodnutí ztotožnil i soud odvolací, jenž uvedl, že i když stará právní úprava, jejíž aplikace přichází v úvahu, připouštěla uložení trestu smrti, takže dovolovala uložení přísnějšího trestu, než úprava současná, která trest smrti nezná, není současná úprava pro obžalovaného G. rozhodně příznivější, k čemuž tento soud dospěl po porovnání trestních sazeb odnětí svobody.
K obdobným závěrům dochází i nejvyšší státní zástupkyně v uvedeném stanovisku, podle nějž, je-li druh trestu podle dříve platné úpravy přísnější než kterýkoli druh trestu uvedený v novější úpravě, k tomuto druhu trestu se při porovnávání úprav (z nichž jedna obsahuje druh trestu, který podle novější úpravy již nelze uložit) ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona nepřihlíží. K tomuto závěru dochází nejvyšší státní zástupkyně po úvaze, že nelze v rámci porovnávání právních úprav brát v úvahu možnost uložit ty druhy trestů, které sice původní úprava znala, ale které by stejně nebylo možno v důsledku zásady uvedené v §16 odst. 2 tr. zákona uplatnit (str. 8 stanoviska v databázi ASPI).
Uvedenou argumentaci stěžovatel použil i ve svém návrhu na obnovu řízení, jenž byl zamítnut usnesením krajského soudu, čímž dle názoru stěžovatele obecný soud hrubě zasáhl do jeho ústavním pořádkem garantovaného základního práva ve smyslu článku 40 odst. 6 Listiny.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že posudky soudních znalců, kterými bylo mimo jiné zjišťováno, zda je u stěžovatele možná resocializace, byly zpracovány nedostatečně a záměrně tak, aby neumožnily soudu při ukládání výjimečného trestu uložit trest odnětí svobody mezi patnácti až dvaceti pěti lety podle §29 odst. 2 tr. zákona, ale pouze podle §29 odst. 3 trestního zákona, tj. že není naděje mírnějším trestem stěžovatele napravit, a tedy uložit trest mírnější.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti upozorňuje na zásadně změněnou výpověď spolupachatele M. K., který se doznal k tomu, že výše uvedené trestné činy spáchal pouze on a dále na výpověď svědkyně M. K. Stěžovatel nesouhlasí s postupem nalézacího soudu, jenž i přes výše uvedené důkazy zamítl návrh na povolení obnovy řízení s tím, že v průběhu řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti a důkazy soudu neznámé, které by mohly vést ke změně původního odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel zdůraznil, že za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení s tím, že u takového důkazu musejí být hodnoceny i okolnosti a důvody, které vedly k obsahové změně důkazu. Takovýmto důkazem je dle názoru stěžovatele právě změněná výpověď odsouzeného K., který tvrdí, že stěžovatel nikoho nezavraždil a že všechny vraždy, za které byl stěžovatel odsouzen, spáchal on sám. Stěžovatel zdůraznil, že se obecné soudy v řízení o povolení obnovy nezabývaly pohnutkou M. K., tzn. proč změnil výpověď a jaké k tomu měl důvody.
III.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Dle ustanovení §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. ř.
V řízení o návrhu na povolení obnovy (tzv. řízení obnovovací, judicium rescidens) soud řeší otázku, zda jsou splněny podmínky, aby ve věci bylo znovu rozhodováno, a to ať už zčásti nebo v celém rozsahu, tedy zda se obnova řízení povolí nebo zda se návrh na její povolení zamítne.
V projednávané věci se Ústavní soud zabýval dvěma okruhy námitek stěžovatele, a sice otázkou časové působnosti trestních zákonů, resp. aplikací ust. §16 odst. 1 a 2 v případě trestní kausy stěžovatele, a dále jeho námitkami ohledně změněné výpovědi odsouzeného M. K., jíž obecné soudy v řízení o povolení obnovy dle názoru stěžovatele svévolně ignorovaly.
K otázce časové působnosti trestních zákonů
Těžiště argumentace stěžovatele se týká posouzení otázek časové působnosti trestních zákonů v jeho trestní věci, resp. charakteru odlišných právních názorů, vyjádřených soudy v obdobných trestních kauzách, jako skutečností a důkazů soudu dříve neznámých ve smyslu podmínek obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu.
Podle článku 40 odst. 6 Listiny trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější (srov. i článek 11 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, článek 15 Mezinárodního paktu o občanských a lidských právech a článek 7 Úmluvy).
Podle §16 odst. 1 tr. zákona se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle odst. 2 téhož ustanovení lze pachateli uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje.
Výše uvedená ustanovení jsou promítnutím základní zásady trestního práva hmotného nulla poena sine lege praevia, tzn. zákazu retroaktivity přísnějšího trestního zákona.
K otázce aplikace ust. §16 odst. 1 in fine se Ústavní soud vyjádřil již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 158/2000 (nález ze dne 22. ledna 2001 uveřejněn pod č. 12 in Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 21). Ústavní soud v uvedeném nálezu v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů (NS ČR 3 To 48/90, R 73/1951, R 76/1951) konstatoval, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Jinak řečeno, použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, posuzována jako celek, skýtají výsledek příznivější, než právo dřívější.
Ve smyslu výše uvedené zásady bylo třeba postupovat i v projednávané věci. Bez ohledu na tehdy platné velmi stručné znění §219 tr. zákona (neobsahující kvalifikované skutkové podstaty), je nesporné, že by za skutky, z nichž byl stěžovatel shledán vinným, hrozil stěžovateli podle úpravy účinné v době jejich spáchání trest smrti, posléze jako druh trestu zrušený. S ohledem na existenci trestu smrti jako sankce připadající v úvahu za trestné činy spáchané stěžovatelem, je třeba na toto starší právo jako na celek hledět jako na úpravu pro stěžovatele méně příznivou, přísnější, jejíž aplikace v době rozhodování obecnými soudy nepřipadala v úvahu. Tyto soudy zcela správně užily právní úpravy nové, podle níž stěžovateli a jeho spolupachateli uložily trest odnětí svobody na doživotí.
Ústavní soud obiter dictum zároveň konstatuje, že výklad, uplatněný obecnými soudy ve výše uvedené kauze odsouzeného G., nepovažuje za správný. Ústavní soud znovu opakuje, že při porovnávání přísnosti jednotlivých právních úprav ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona nelze toliko porovnávat trestní sazby trestu odnětí svobody, ale úpravu je třeba posuzovat jako celek. Jestliže starší úprava zná druh trestu nyní zrušený, ale jednoznačně přísnější než kterýkoli druh trestu podle zákona nyní účinného, je třeba na takovouto starší úpravu hledět jako na celkově přísnější, i bez ohledu na to, že alternativy ke zrušenému přísnému druhu trestu jsou mírnější než nejpřísnější trest připadající v úvahu podle úpravy nové. V konkrétním případě si tedy nelze od staré úpravy trest smrti ,,odmyslet" - pro takový postup není opory v zákoně a ani by nedával smysl, bereme-li v úvahu, že trest odnětí svobody na doživotí nahradil v českém právním řádu dřívější trest smrti (připomeňme i přechodná ustanovení zákona č. 175/1990 Sb., jejichž článek II. pod bodem 2 mění již uložený trest smrti na trest odnětí svobody na doživotí).
Ústavní soud dále nesouhlasí se závěry nejvyšší státní zástupkyně v citovaném výkladovém stanovisku č. 8/2003 ohledně vztahu ust. §16 odst. 1 a 2 tr. zákona. Ust. §16 odst. 2 je pravidlem pro ukládání trestu, které nelze zaměňovat s kritérii časové působnosti zákona uvedenými v §16 odst. 1 tr. zákona. Příznivost zákona je třeba posoudit vždy jako první, a to dle tam uvedených kritérií i zásad výše popsaných.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v projednávané věci ovšem nejsou případné interpretační nejasnosti ohledně působnosti trestních zákonů samy o sobě podstatné. Ústavní soud s ohledem na právními předpisy vymezenou pravomoc a na ustálenou judikaturu (viz např. usnesení ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 62/2004, Sb. nál. a usn. ÚS ČR, sv. 33, č. 19) posuzoval toliko otázku, zda stěžovatelem v řízení o návrhu na povolení obnovy předložené důkazy a argumenty byly soudu dříve neznámé ve smyslu podmínek obnovy řízení podle §278 odst. 1 tr. řádu, resp. zda rozhodnutí obecných soudů o tom, že se o skutečnosti o důkazy uvedeného charakteru nejedná, neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele. V tomto případě je ovšem odpověď Ústavního soudu negativní. Nový, v jiné trestní věci aplikovaný výklad týchž platných právních norem nelze považovat za skutečnost nebo důkaz soudu dříve neznámý ve smyslu cit. ustanovení. Podle článku 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán toliko zákonem a mezinárodní smlouvou. S ohledem na citovaný článek Ústavy není pro rozhodování obecných soudů relevantní ani již zmíněné stanovisko nejvyšší státní zástupkyně.
Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ani okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu v jiné trestní věci obsahuje právní názor odlišný od názoru, který vyslovil obecný soud, popř. státní zástupce dříve ve svém rozhodnutí, není skutečností dříve těmto orgánům neznámou, která by mohla být důvodem pro povolení obnovy řízení ve věci, v níž toto rozhodnutí dříve učinily (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. Díl 5. Vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 2175 a judikaturu tam citovanou). Lze dále připomenout, že ani v zemích, v nichž je pramenem práva soudní precedent, obvykle nedochází k přehodnocování již pravomocných rozhodnutí ex post poté, co se změnila judikatura vyšších soudů.
Znovu je třeba zdůraznit, že v řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí (jeho zákonnost a odůvodněnost), nýbrž posuzuje se otázka, zda nové skutečnosti či důkazy, které byly dříve orgánům činným v trestním řízení, jež ve věci rozhodovaly, neznámé, by mohly odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině, trestu či přiznaném nároku na náhradu škody. Pro úplnost ovšem Ústavní soud ještě dodává, že výše vyjádřené zásady nic nemění na tom, že obecné soudy mají ve skutkově obdobných věcech postupovat stejně (ve smyslu zásady de similibus ad similia eadem ratione procedendum est), přičemž úloha sjednocování judikatury náleží Nejvyššímu soudu ČR.
K hodnocení změněné výpovědi odsouzeného K. z hlediska ust. §278 odst. 1 tr. ř.
Ústavní soud se dále neztotožnil ani s názorem stěžovatele, podle nějž by postup obecných soudů ohledně nové výpovědi odsouzeného M. K. měl být důvodem ke kasaci jejich rozhodnutí obecným soudem.
Jak Ústavní soud ze spisového materiálu (spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 1 Nt 365/2005, č. l. 222 a násl.) zjistil, uvedl stěžovatel K. v písemném vyjádření, které bylo přečteno ve veřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2006, že se mu ods. K. v minulosti ve výkonu trestu často vysmíval, neboť se mu podařilo svalit převážnou část viny za spáchané trestné činy na stěžovatele. K případu zavražděných stopařek prý ods. K. mimo jiné uváděl, že kdyby bylo po jeho zadržení bývalo provedeno důkladné ohledání jeho těla, byly by zajištěny stopy, konkrétně škrábance poškozených stopařek na těle odsouzeného K. Stěžovatel dále před obecnými soudy upozorňoval na to, že v protokolu z hlavního líčení chybí část výpovědi svědkyně K., bývalé manželky odsouzeného, o tom, jakého se na ní a na jejím příteli ods. K. dopouštěl v minulosti násilí, svědčícím o jeho sadistických sklonech. Stěžovatel rovněž poukázal na případy, kdy byl ods. K. v minulosti jen mírně trestán za závažnou trestnou činnost, což bylo dle stěžovatele dáno spoluprací ods. K. s tehdejší Státní bezpečností. Stěžovatel uvedl, že ods. K. vykazoval již od mládí znaky sadismu, k čemuž se měl tento odsouzený stěžovateli sám přiznat s tím, že zavraždění poškozených stopařek bylo vrcholem jeho sexuálního života. Dle stěžovatele dokázal ods. K. díky své mimořádné schopnosti manipulovat s lidmi a přesvědčit vyšetřovatele, že sexuální deviací trpí nikoli K., nýbrž stěžovatel. Na základě toho pak prý měl vyšetřovatel ovlivnit soudního znalce z odvětví psychiatrie natolik, že tento znalec hned od počátku přistupoval ke stěžovateli K. jako k sexuálnímu deviantovi, přičemž následné vyšetření potvrdilo, že stěžovatel žádnou pohlavní úchylkou netrpí.
V řízení o povolení obnovy vedeném u Krajského soudu v Plzni (1 Nt 365/2005) odsouzený K. jednak ve svém písemném vyjádření i ve své výpovědi ve veřejném zasedání soudu uvedl, že všechny vraždy spáchal od sám, tzn. že zavraždil strážného, stopařky i taxikáře, přičemž stěžovatel K. s tím prý neměl nic společného. Ods. K. tvrdil, že byl aktivním satanistou, což byl právě motiv zavraždění obou poškozených stopařek. Ods. K. tvrdil, že dle jeho názoru neexistuje žádná stopa svědčící o přítomnosti stěžovatele K. na vrátnici v Nýřanech, byla tam toliko pachová stopa K., K. tam nebyl. Vražda stopařek dle ods. K. nebyla plánovaná, jednalo se o satanistický rituál, který měl zamezit objasnění vraždy předchozí. Dle ods. K. nebyl stěžovatel K. vraždám stopařek vůbec přítomen. Byl přítomen toliko vraždě taxikáře, kdy seděl v taxíku, ale to byl opilý, jako skoro po většinu doby páchání trestné činnosti. Dle ods. K. byl stěžovatel sice přítomen u jednání vůči řidiči kamionu, ale i tam byl stěžovatel údajně velmi pasivní, což ostatně i poškozený potvrdil. Veškerá trestná činnost tak byla ve skutečnosti iniciativou ods. K., který vinu na stěžovatele začal svalovat proto, že stěžovatel způsobil, že byl ods. K. zadržen. Chtěl se prý stěžovateli pomstít, a proto ve výpovědi tehdy uvedl řadu lží. Odsouzený K. ve veřejném zasedání dále podrobně popsal, jakým způsobem provedl údajnou rituální vraždu obou poškozených stopařek, jíž stěžovatel vůbec nebyl přítomen.
Na tato tvrzení odsouzených K. a K. krajský soud reagoval v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí tak, že výše uvedená prohlášení stěžovatele a zejména ods. K. označil za nevěrohodná, účelová, vnitřně rozporná a nelogická, nekorespondující s důkazy, jež byly provedeny jak v hlavních líčeních, tak i v průběhu nynějšího veřejného zasedání o povolení obnovy řízení. Ve shodě s krajským soudem i Vrchní soud v Praze zdůraznil, že nemá pochyb o účelovosti těchto výpovědí. V projednávané věci je dle vrchního soudu naprosto evidentní, že vystoupení ods. K. v tomto stadiu trestního řízení je toliko absurdní snahou dodatečně vyvinit ods. K. Vrchní soud přitom ve shodě se soudem krajským poukázal na celou řadu dalších důkazů, jež jsou v rozporu s verzí skutkového děje, kterou nyní odsouzení prosazují. Vedle zřetelné účelovosti nové výpovědi ods. K., dané dle obecných soudů snahou za každou cenu zviklat původní rozsudek, je nutno v relaci se skutkovými okolnostmi, se stopami na místě činu, případně s absencí těchto stop, s motivací činu a s osobnostní strukturou odsouzených, vzít v úvahu v původním řízení provedené důkazy a jejich logické vyhodnocení potvrzující odůvodněnost a zákonnost vyhlášeného rozsudku. Vrchní soud v této souvislosti připomněl stran usmrcení vrátného K. jako nepřímé důkazy výpovědi svědka P. K. a F. M., stran usmrcení stopařek D. a L. závěry soudně lékařské expertízy a výpověď svědkyně K. a stran usmrcení taxikáře B. výsledky pachových zkoušek, protokol o ohledání místa činu a místo nálezu hodinek Orient.
Ústavní soud shledal, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se řádně zabývaly relevantními podmínkami obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu. Ústavní soud připomíná, že novým důkazem ve smyslu ust. §278 odst. 1 je v zásadě důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden (typicky výpověď dosud nevyslechnutého svědka). Lze sice souhlasit se stěžovatelem, že za dříve neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení. Musí však být zároveň splněna podmínka uvedená v ust. §278 odst. 1 tr. řádu, aby uvedený důkaz sám o sobě, či ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy známými již dříve, mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V případě změn výpovědí svědků je tedy třeba hodnotit, zda se nejedná o změnu zjevně účelovou, takže by k takové výpovědi soudy pro její malou věrohodnost v obnoveném řízení stejně nemohly přihlížet. Taková je situace v projednávané věci.
Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů o účelovém charakteru změn ve výpovědích ods. K. jsou ve smyslu §134 odst. 2 tr. řádu odpovídajícím způsobem zdůvodněny. Argumentace obecných soudů je logická, má oporu ve spisovém materiálu a jasně z ní vyplývá, proč odsouzenými předkládané důkazy a nové skutečnosti nemohou být dostatečným důvodem pro obnovu řízení ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy s předkládanými návrhy a argumentací odsouzených K. a K. vypořádaly velmi podrobně, věnovaly všem jejich námitkám náležitý prostor a zejména provedly v řízení o návrhu na povolení obnovy řadu důkazů, které náležitě zhodnotily. Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo svévoli obecných soudů.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu