ECLI:CZ:US:2020:2.US.4077.19.1
sp. zn. II. ÚS 4077/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Janem Vučkou, advokátem, se sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2019 č. j. 35 Co 366, 367/2019-587 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2019 č. j. 14 Nc 1008/2019-512, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť skutkový stav uvedený soudem v odůvodnění napadených rozhodnutí je v rozporu s obsahem soudního spisu, a právo na respektování rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy, neboť bez dostatečného důvodu a bez uplatnění vhodnějšího mírnějšího opatření zakázaly osobní styk stěžovatele s jeho dcerou.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 svým napadeným usnesením nařídil předběžné opatření, jímž stěžovateli jako otci zakázal do pravomocného rozhodnutí ve věci samé styk s nezletilou dcerou, což opřel o argument agresivity stěžovatele a strach dcery z něj. Dále poukázal na to, že stěžovatel porušil pravidla asistovaných setkání nezletilé s otcem, chová se k ní manipulativně a vytváří na ni tlak, setkání s ní využívá k shromažďování důkazu pro soudní řízení. Nezletilá vyjadřovala strach ze setkání s otcem ve škole a odmítala se s ním setkat.
3. Odvolací soud svým napadeným usnesením rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil, nicméně změnil je tak, že zakázal pouze osobní styk otce s dcerou a tím umožnil jiné formy styku. Městský soud ve svém usnesení vycházel ze zprávy terapeutky, k níž nezletilá začala docházet na pravidelná terapeutická setkání v srpnu 2019, jejichž cílem bylo vyrovnání se nezletilé se situacemi, v nichž se otec choval před nezletilou násilně vůči matce, i z dalších důkazů a argumentů shledaných v napadeném rozhodnutí obvodního soudu. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že i přes předložené důkazy není možno odůvodnit úplný zákaz styku nezletilé s otcem, a to již s ohledem na zájem nezletilé na tom, aby její kontakt s otcem byl zachován. Byť v daném případě odvolací soud považoval asistované styky za nejvhodnější formu, nemohou-li se s ohledem na nastalý vývoj událostí uskutečňovat, bylo by nepřiměřené dané situaci styk otce s nezletilou zakázat zcela. Je na matce, aby přes veškerou averzi k otci tyto kontakty otce s nezletilou podporovala, nezletilou k nim motivovala a situaci jí odpovídajícím způsobem vysvětlovala. S ohledem na věk nezletilé je to nepochybně v matčiných možnostech a schopnostech. Krajský soud uvedl, že otcem posléze předložené důkazy (zpráva PhDr. Jiřího Nováka, rozhodnutí policie o odevzdání k projednání přestupku, korespondence se základní školou apod.), ale i zpráva Poradny Magdala nevyvracejí okolnosti, jež vedly soud prvního stupně k nařízení předběžného opatření. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu současně zdůraznilo, že je nutno přistoupit neprodleně ke zpracování nařízeného znaleckého posudku, zaměřeného i na možnost a rozsah kontaktů otce s nezletilou, a to i za cenu jeho zvýšených nákladů. Řešením nastalé situace je jen provedení dokazování v odpovídajícím rozsahu a rozhodnutí ve věci samé.
4. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv uvedených v bodě 1 tohoto rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho údajná agresivita vůči dítěti nebyla ničím osvědčena. Případné spory manželů, dokud žili jako rodina, i kdyby byly sebehlasitější, nejsou důvodem pro zákaz styku s dítětem, zejména styku asistovaného, při němž je setkáni zprostředkováno sociálními pracovníky a rodiče ani nepřijdou v návštěvní místnosti do vzájemného styku. Otec s pracovníky střediska asistovaných styků dohodl, že si může setkání s dcerou nahrát a že v místnosti bude on sám, bez babičky, a to dodržel. Připouští, že zkoušel dohodnout více a smlouval, ale to podle něj není nerespektováním dohody. Tvrdit, že je něco osvědčené, když samotná listina, odkud ten závěr údajně pochází, to svým obsahem vyvrací, je podle stěžovatele projevem svévole ze strany soudu. Ústavní soud respektuje právo na osobní styk rodičů a dětí dokonce í v případech, kdy se rodič nachází ve vězení. Proč tedy obecné soudy zakázaly osobní styk stěžovatele s nezletilou dcerou jen proto, že není perfektní rodič? Zákaz styku rodiče s dítětem je tak zásadním zásahem do rodinného života, že připadá v úvahu až jako poslední možnost, když zájmy dítěte nelze ochránit žádným jiným způsobem. Obavy dítěte, že bude uneseno (a je otázkou, který z rodičů mu takové obavy očkuje a snaží se dítě programovat proti otci), se dají řešit lepší úpravou styku, setkáváním za přítomnosti důvěrně známé osoby nebo účastí psychologa při asistovaných setkáních, nebo nejlépe dohodou o častějším styku dítěte s otcem (ze začátku velmi krátkodobým, třeba na deset minut, pak dvacet minut, pak třicet minut atd.), aby dítě pochopilo, že obavy z únosu (ať už mu je sugeruje kdokoli) jsou nesmyslné. To samé říká zpráva psychologa PhDr. Jiřího Nováka, pořízená v souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení zákazu styku, která doporučuje místo úplného zákazu osobního styku postupné navazování kontaktu a jeho postupné prodlužování, aby strach dítěte z „odvedení“ postupně vymizel.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud neshledal jako nezbytné, aby si vyžádal soudní spis, mimo jiné i proto, aby nezdržel soudní řízení a zpracování znaleckého posudku a umožnil co nejdříve vydat rozhodnutí ve věci samé na základě jednoznačných důkazů. Jeden z důvodů byl i ten, že sám stěžovatel ke své stížnosti přiložil zprávy organizací, v nichž probíhala jeho setkání s nezletilou, která potvrzovala, že asistovaná setkání s ohledem na porušování pravidel ze strany stěžovatele nejsou dle dotčených subjektů v aktuální situaci v nejlepším zájmu nezletilé. Ani stěžovatelem předložené vyjádření psychologa Jiřího Nováka neshledal Ústavní soud pro posouzení věci dostatečně relevantním, neboť neobsahuje názor konkrétního dítěte, ale pouze obecný závěr, jak má být v obdobných situacích, vyjadřuje-li dítě strach vůči otci, postupováno. Toto posouzení však bylo zpracováno bez konkrétních zkušeností s dítětem a interakcí mezi dítětem a otcem.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45]. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
10. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
11. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
12. Ústavní soud po posouzení argumentů stěžovatele konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nebyla ani svévolná. Je tak možno konstatovat, že ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud a okresní soud v napadeném rozhodnutí uvedly, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jejich postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.
13. V nyní posuzovaném případě se Ústavní soud ztotožňuje se závěry odvolacího soudu s tím, že je nezbytné zachovat styk dítěte s otcem jinou než osobní formou, nicméně k definitivnímu závěru, co je skutečně přáním dítěte i co je v jeho nejlepším zájmu je možno dospět teprve po znaleckém přezkoumání rodinné situace a jednotlivých jejích aktérů. I Ústavní soud tedy apeluje na nalézací soud, aby došlo ke konečnému rozhodnutí ve věci co nejdříve.
14. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele v aktuální procesní situaci nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu