ECLI:CZ:US:2020:2.US.4081.19.1
sp. zn. II. ÚS 4081/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou se sídlem Pavlovova 8, Havířov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2019 č. j. 56 Co 67/2018-662, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a právo na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny), jakož i zásada rovnosti zaručená čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 3. 11. 2017 č. j. 12 C 193/2013-558 rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit své bývalé manželce, B. Ch. (dále jen "vedlejší účastnice"), na výživném za období od 10. 5. 2013 do 31. 7. 2015 částku ve výši 256 267 Kč (výrok I.); co do částky 432 926 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 118 567 Kč (výrok III.). Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem zvýšil přiznanou částku výživného o 365 Kč a změnil výši náhrady nákladů řízení před nalézacím soudem na 77 643 Kč; ve zbytku rozsudek nalézacího soudu potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně brojí proti snížení přiznané náhrady nákladů řízení. Uvádí, že odvolací soud zcela neodůvodněně přiznal náhradu nákladů pouze za 4,5 úkonu právní služby, zatímco nalézací soud počítal s 11 úkony; vycházel z nesprávné tarifní hodnoty; přiznal nesprávné částky režijního paušálu a nesprávně vypočetl náhradu jízdného k jednotlivým jednáním. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že další úkony nepředstavovaly účelné bránění práva, neboť se vztahovaly k provedeným znaleckým posudkům, na jejichž základě bylo založeno rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, právní závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy i hmotným právem a jsou projevem libovůle. Při určení stěžovatelových příjmů obecné soudy vycházely z nejednoznačně zjištěného skutkového stavu a mylných úvah o účelovosti a nevěrohodnosti předestřených tvrzení. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým byly k důkazu provedeny znalecké posudky a hodnocen stěžovatelem předložený znalecký posudek; rovněž rozporuje nezohlednění stěžovatelem předložených listin, řízení o výživném pro dceru S. a výpovědi otce stěžovatele. Stěžovatel dále rozporuje nepřipuštění k důkazu stěžovatelem předloženého výpisu SMS zpráv vedlejší účastnice; namítá, že se nejedná o zprávy soukromého charakteru, nýbrž o zprávy týkající se pracovních záležitostí a že obecné soudy neposoudily kolizi základních práv účastníků.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ve vztahu k námitkám brojícím proti výroku o náhradě nákladů řízení Ústavní soud konstatuje, že otázka nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014 či sp. zn. III. ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016). Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí nevykazuje. Stěžovatel po Ústavním soudu vyžaduje, aby v detailech přezkoumával počet přiznaných úkonů právní služby, tarifní hodnotu jednoho úkonu či dokonce výpočet náhrady jízdného. Tím však Ústavní soud staví do role, která mu rozhodně nepřísluší.
8. Pokud jde o zbytek ústavní stížnosti, ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží hodnotit provedení důkazu znaleckými posudky, ani přehodnocovat skutková zjištění ohledně příjmů stěžovatele. Otázka přípustnosti SMS zpráv jako důkazu je otázkou podústavního práva, do jejíhož vypořádání obecnými soudy nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Ústavní soud proto shrnuje, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal; rozhodnutí obecných soudů nejsou nepřezkoumatelná, ani nevykazují stěžovatelem tvrzené prvky libovůle. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu