ECLI:CZ:US:2020:2.US.4089.19.1
sp. zn. II. ÚS 4089/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Z., zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem U Mlékárny 290, Mariánské Lázně, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 2019, č. j. 61 Co 247/2019-289, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 4. 2019, č. j. 21 Nc 43007/2018-182, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou (a doplněnou dne 13. 1. 2020) ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i participační práva nezletilé zaručená čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilé dcery M., jejíž matkou je A. Z.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále též jen "okresní soud") byla nezletilá svěřena na dobu před i po rozvodu manželství rodičů do výlučné péče matky. Současně byla stěžovateli uložena povinnost hradit výživné a byl upraven jeho styk s nezletilou.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále též jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem upravil (rozšířil) režim styku stěžovatele s nezletilou, jinak však rozsudek okresního soudu potvrdil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí a opětovně formuluje požadavek prezentovaný již v předchozím řízení, aby nezletilá byla svěřena do jeho výlučné péče. Namítá, že "soud prvního stupně nehodnotil skutkový stav komplexně tak, jak mu byl předložen, když nehodnotil všechny vlivy, jimž byla nezletilá vystavena a které působily na její vztah s každým rodičem." Má za to, že soudy dostatečně nezohlednily (z jeho pohledu) nevhodné matčino chování a soustředily se pouze na závěry znaleckého posudku PhDr. M. Kopárkové. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy dostatečně nezajistily participační práva nezletilé. Okresnímu soudu vytýká, že "dceru ve věku 13,5 let nevyslechl, když nepostačuje pouhý pohovor soudce s dítětem, respektive zjištění názoru dítěte prostřednictvím jiných osob." Ve vztahu ke krajskému soudu pak uvádí, že "řízení před odvolacím soudem [...] bylo zatíženo vadou v podobě neumožnění dceři vyjádřit svůj názor přímo před soudem."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilé dceři, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro její svěření do stěžovatelovy péče.
8. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné předně zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně (a povýtce) staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, v identické podobě předkládal již v předchozím řízení. Stěžovatel tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena obecnými soudy, a s jejichž právními závěry nesouhlasí i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Jak správně uvedl krajský soud, Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam uváděnou judikaturu).
11. Ústavní soud zejména zdůrazňuje, že v řízení ve věcech péče o nezletilé mají obecné soudy povinnost zjistit a zohlednit stanovisko, názor či přání nezletilého dítěte (z recentní judikatury srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019).
12. Ve vztahu ke kritériu přání dítěte Ústavní soud konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115), "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být 'zásadním vodítkem' (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako 'přední hledisko' však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529), s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2013, CRC/C/GC/14)]".
13. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž tyto se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte, přičemž nelze a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Povinnost zohlednit postoj nezletilých dětí Ústavní soud zdůraznil rovněž ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3489/15 (bod 33) či nálezu sp. zn. II. ÚS 3765/11 (bod 33), v němž zdejší soud obecným soudům vytknul, že odmítly respektovat, lépe řečeno připustit, že i nezletilý (v té době 7-8letý) může mít vlastní názor a může činit vlastní rozhodnutí a úsudky.
14. Ústavní soud dále uvádí, že v případě, že jeden z rodičů naplňuje čtyři shora vymezená kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
15. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly předpoklady pro svěření nezletilé do výlučné péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují.
16. Obecné soudy totiž v nyní projednávaném případě zohlednily kritérium zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb. Okresní soud v tomto směru vycházel ze skutkového závěru potvrzeného znaleckým posudkem, zprávou psychologa a rovněž pohovorem s nezletilou, že stěžovatel vědomě i nevědomě dcerou manipuluje proti matce, nedokázal se vyrovnat s rozpadem manželství a snaží se k sobě dceru připoutat a ovlivňuje ji v názorech na matku (srov. rozsudek okresního soudu, bod 10). Ústavní soud nehodlá - a s ohledem na shora citovanou zásadu zákazu přehodnocování důkazů ostatně ani nemůže - na učiněném závěru cokoliv zpochybňovat.
17. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě podstatné, že obecné soudy kladly důraz na zjištění názoru nezletilé. S nezletilou provedla pohovor soudkyně okresního soudu, jejími vyjádřeními se zabývala znalkyně, v odvolacím řízení byl názor nezletilé zjišťován v rámci pohovoru s opatrovníkem (srov. rozsudek krajského soudu, body 7 a 17). Navzdory odlišnému názoru stěžovatele je přitom z uvedeného patrné, že se obecné soudy poctivě snažily získat názor nezletilé, přičemž jim nelze vytýkat, že jej interpretovaly s ohledem na poznatky získané znaleckým zkoumáním. Jak se totiž podává ze shora citované judikatury zdejšího soudu, není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte vždy a bez dalšího nekriticky převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Řečeno jinak, názor nezletilého dítěte není pro obecné soudy jediným kritériem rozhodování. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč v nyní projednávaném případě akcentovaly právě kritérium zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což je dle názoru Ústavního soudu zcela v souladu se základním postulátem řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
18. Stěžovateli konečně nelze přisvědčit ani v tom, že by snad bylo povinností obecného soudu provést výslech nezletilé přímo v soudní síni, anebo že by tento výslech soudem musel vždy provést ještě také odvolací soud (viz poukaz stěžovatele na dodatečně zaslaný rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 86/2019-539). V tomto směru nelze přisvědčit stěžovateli ani potud, že by judikatura odvolacího soudu byla nejednotná. Ústavní soud kvituje, že při zjišťování názoru nezletilé se obecné soudy zjevně snažily vytvořit pro dítě co nejméně stresové prostředí a její názor byl pro soudy zjevně významný. Jak ostatně vyplývá z citované judikatury zdejšího soudu, obecný soud může přání dítěte zjišťovat rovněž nepřímo např. prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10, nebo též nález, jehož se dovolává rovněž stěžovatel, sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. 10. 2018, bod 57, v němž Ústavní soud připustil, že "je samozřejmě možné, že v konkrétním případě, v závislosti na jeho okolnostech, bude shledána jako nejpříhodnější forma komunikace soudu s dítětem nikoli komunikace přímá, ale prostřednictvím opatrovníka, zákonného zástupce či jiné osoby"]. V takto citlivých a lidsky obtížných případech je ostatně velmi obtížné formulovat obecně platná a neměnná pravidla, jak hodnotit jejich konkrétní okolnosti, a vždy je primárně na obecných soudech, aby postupovaly maximálně empaticky a zohlednily zájmy dítěte. Touto poznámkou reaguje zdejší soud především na shora citované doplnění ústavní stížnosti ze dne 13. 1. 2020.
19. Ústavní soud považuje závěrem za vhodné, byť pouze toliko ve formě obiter dicta, připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům, přání dítěte apod.). Do budoucna tak není vyloučena změna výchovných poměrů (např. prostřednictvím možnosti stanovení střídavé péče). To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) nanejvýš žádoucí.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu