ECLI:CZ:US:2020:2.US.4112.19.1
sp. zn. II. ÚS 4112/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Žitka, zastoupeného Mgr. Petrem Tišerem, advokátem, se sídlem Plzeň, Jiráskovo náměstí 816/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2767/2019-283 ze dne 18. 9. 2019, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 25/2019-235 ze dne 20. 3. 2019 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 9 C 79/2016-205 ze dne 8. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že předmětem ústavní stížnosti jsou výsledky vypořádání zaniklého společného jmění manželů (dále také "SJM"). Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 8. 11. 2018 č. j. 9 C 79/2016-205, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2019 č. j. 9 C 79/2016-261, z věcí náležejících do zaniklého SJM stěžovatele a vedlejší účastnice přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele pozemek - stavební parcela č. X1 o výměře 145 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. X2, zapsané na listu vlastnictví č. X3 v katastrálním území a obci Ú. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště Plzeň-sever; a do výlučného vlastnictví vedlejší účastníce přikázal jednotku - byt č. X4 v budově č. p. X5, spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 786/5933, budova postavená na stavební parcele č. X6 - zastavěná plocha a nádvoří, spoluvlastnický podíl na stavební parcele č. X6 o velikosti 786/5933, a jednotku - garáž č. X7 v budově č. p. X5, spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti 171/5933, budova postavená na stavební parcele č. X6 zastavěná plocha a nádvoří, spoluvlastnický podíl na stavební parcele č. X6 o velikosti 171/5933, vše zapsané na listu vlastnictví č. X8 a X9 v katastrálním území a obci Ú. u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště Plzeň-sever (výrok I.). Vedlejší účastnici uložil povinnost splácet překlenovací úvěr věřiteli Raiffeisen stavební spořitelně a. s. v původní výši 300 000 Kč, který vznikl na základě smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. XXX ze dne 14. 9. 2011 se zůstatkem ke dni 8. 11. 2018 ve výši 306 589,35 Kč a budoucí úroky (výrok II.). Stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 26 434,67 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. - VI.).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 3. 2019 č. j. 18 Co 25/2019-235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud svým napadeným rozhodnutím odmítl stěžovatelovo dovolání a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Ke stěžovatelovým námitkám Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí mimo jiné vysvětlil, že pokud se vedlejší účastnice podílela na péči o rodinu a domácnost, což v dovolání stěžovatel nepopírá, disparita podílů by v zásadě nebyla přípustná, ani pokud by se o převážnou část majetkových hodnot zasloužil sám stěžovatel, popř. jeho rodiče. Dovolací soud podotýká, že v rámci rodinných vztahů vždy funguje určité jedinečné rozdělení tzv. sociálních rolí, které odráží uspořádání vztahů manželů jak mezi sebou, tak i ve vztahu k jejich dětem. Zpravidla některý z manželů vykonává činnost vztahující se k domácnosti v užším smyslu a zajištění péče o ni v rozsahu kvalitativně či kvantitativně jiném než manžel druhý, a to z nejrůznějších důvodů daných predispozicemi druhého manžela, výkonem jeho zaměstnání apod. Není neobvyklé, že v řadě případů lze přičíst vyšší rozsah péče o domácnost, případně i o děti, jednomu z rodičů, aniž by však bylo možné druhému rodiči vytknout nedostatečnou péči o domácnost, rodinu a její členy. Smyslem vypořádání společného jmění manželů pak není postihovat takové rozdělení rolí formou disparity podílů, nejde-li o případy vybočující z běžných fungujících modelů manželství a péče jednotlivých členů o rodinu. Proto ani dovolací soud v konkrétních okolnostech dané věci nespatřuje podmínky pro disparitu podílů ani okolnosti pro aplikaci korektivu dobrých mravů.
5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími příslušných soudů došlo k porušení jeho práv tím, že soudy všech stupňů pochybily v otázce posouzení existence půjčky od rodičů stěžovatele, kterou označily jako výpomoc v rodině, a v posouzení toho, který z manželů se více zasloužil o nabytí a udržení majetku ve společném jmění manželů. Soudy všech stupňů tak podle něj rezignovaly na uplatnění zásady spravedlnosti soudního rozhodnutí.
6. Stěžovatel nesouhlasí s napadenými rozhodnutími ani ohledně vypořádání překlenovacího úvěru ze stavebního spoření u Raiffeisen stavební spořitelny a.s. v původní výši 300.000 Kč. Obecné soudy ignorovaly naspořené části finančních prostředků na spořící části překlenovacího úvěru před jeho překlenutím, a tím fakticky zapříčinily, že o tuto část ve výši 80.000 Kč se vedlejší účastnice obohatila.
7. Pokud chtěly obecné soudy rozporovat jeho tvrzení o existenci smlouvy o půjčce, měly jej náležitě poučit, aby mohl doplnit tvrzení a unést důkazní břemeno ve smyslu tohoto svého tvrzení. Stěžovatel navíc po celou dobu manželství účastníků podnikal a byl to on, kdo zajišťoval finanční prostředky pro rodinu účastníků. Účastníci se podle stěžovatele tedy dostávají do situace, kdy na jedné straně je stěžovatel, který vložil do společného majetku své výlučné finanční prostředky, bude muset ze svých výlučných prostředků splatit svým rodičům finanční prostředky, které jimi byly účastníkům zapůjčeny a ze kterých byla hrazena velká část majetku ve společném jmění manželů účastníků, přičemž tyto finanční prostředky nejsou nijak zohledněny ve vypořádacím podílu účastníků a stěžovatel zároveň musí z takto nabytého majetku ještě hradit vedlejší účastnici vypořádací podíl.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
12. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesních postupů a obecnými soudy ustanovených skutkových okolností případu. Byť i stěžovatel zmiňuje své právo na spravedlivý proces, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.
13. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu