ECLI:CZ:US:2020:2.US.4125.19.1
sp. zn. II. ÚS 4125/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Maláče, zastoupeného JUDr. Dagmar Strejčkovou, advokátkou se sídlem Borkovany č. 98, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1798/2018-1151 ze dne 30. 9. 2019, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Ko 1/2017-1030 ze dne 30. 3. 2017 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 K 25/2005-923 ze dne 6. 10. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími o zrušení konkursu na jeho osobu po splnění rozvrhového usnesení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 30. března 2017 č. j. 1 Ko 1/2017-1030 potvrdil usnesení ze dne 6. října 2016 č. j. 38 K 25/2005-923, kterým Krajský soud v Brně jako konkursní soud zrušil konkurs na majetek úpadce (stěžovatele) po splnění rozvrhového usnesení a uložil správkyni konkursní podstaty oznámit soudu uzavření účetních knih a sestavení účetní závěrky úpadce.
3. Podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu je napadené usnesení odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Okruh způsobilých námitek, jimiž může být zpochybněno vydání usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení dle §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, formuloval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. ledna 2006 sp. zn. 29 Odo 579/2003, uveřejněném pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětliv, že jediným předpokladem, který musí být naplněn k tomu, aby soud podle tohoto ustanovení rozhodl o zrušení konkursu, je, aby bylo splněno rozvrhové usnesení. Odtud také plyne okruh způsobilých námitek, jimiž lze brojit proti vydání takového usnesení. Vedle argumentu, že ke zrušení konkursu nemělo dojít, neboť rozvrhové usnesení nebylo ve vztahu ke konkrétnímu věřiteli ještě splněno, je to již jen argument, že vydání usnesení je předčasné, neboť rozvrhové usnesení ještě nenabylo právní moci (povahou věci je dáno, že i kdyby rozvrhové usnesení bylo splněno ještě předtím, než nabylo právní moci, nelze přistoupit ke zrušení konkursu dříve, než se poměry založené rozvrhovým usnesením stanou neměnnými). Lze si rovněž představit, že důvodem, pro který by konkurs neměl být zrušen ani v případě, že rozvrhové usnesení již bylo splněno, je, že po vydání rozvrhového usnesení nastala (vznikla) právní skutečnost, na základě které úpadce nabyl další majetek např. děděním nebo darovací smlouvou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007 sp. zn. 29 Odo 1475/2005). Stěžovatelovo dovolání však žádnou z těchto námitek neobsahovalo, a proto mu nemohl Nejvyšší soud vyhovět.
4. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel pokládá postup Nejvyššího soudu za zmatečný a nesprávný s tím, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, kterými však dovolání ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně zaručené právo oprávněného dovolatele na soudní ochranu, což vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu pod sp. zn. III. ÚS 4045/16 ze dne 10. 7. 2018. Stěžovatel dále spatřuje porušení svých základních práv a svobod v tom, že při řízení před soudem prvního stupně nebyl zastoupen zástupcem z řad advokátů. Stěžovatelově žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů soud prvního stupně nevyhověl, čímž mu měl znemožnit účinně uplatnit svá práva v řízení. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením, prokazováním a právním posuzováním důkazů v řízení před soudem prvního stupně, neboť se domnívá, že soudy rozhodovaly vždy proti němu. V souvislosti s tím poukazuje na nesprávné rozhodnutí soudu při projednávání přihlášky pana Miroslava Barneta a na rozhodnutí soudkyně, která měla nesprávně posoudit inkaso věřitele z účtu stěžovatele jako uznání závazku. Dále stěžovatel nesouhlasí s posouzením promlčení úvěrů spojených se smlouvou o postoupení pohledávky, promlčení zástavního práva k pohledávkám a nesprávným projednáním přihlášky pana Barneta.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva a procesních postupů obecných soudů. Byť i stěžovatel zmiňuje svá základní práva, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat. Ústavní soud navíc podotýká, že Nejvyšší soud neodmítl stěžovatelovo dovolání pro vady, ale pro nepřípustnost, spočívající v tom, že rozhodnutí napadené dovoláním bylo vydáno v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
10. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2020
Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu