ECLI:CZ:US:2020:2.US.4126.19.1
sp. zn. II. ÚS 4126/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Masarykova 31, Brno, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 17. 10. 2019, č. j. 2 VZV 7/2017-1412, a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. 6. 2019, č. j. NPC-1206-2476/TČ-2016-2298SV, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Dále jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu a bezpečnost tím, že trestní stíhání může být vedeno jen za dodržení zákonných podmínek (zde stěžovatel odkazuje zejména na čl. 8 Listiny, na čl. 5 a čl. 7 Úmluvy a na čl. 15 Paktu). Podle stěžovatelova názoru byl rovněž porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny a podle čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že v záhlaví citovaným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci byly zamítnuty jako nedůvodné stížnosti podle §141 a násl. t. ř. obviněných (včetně stěžovatele) proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. 6. 2019, č. j. NPC-1206-2476/TČ-2016-2298SV, jímž bylo podle §160 odst. 1, odst. 5 trestního řádu rozhodnuto o rozšíření trestního stíhání obviněných. Proti stěžovateli je vedeno řízení pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a zločinu přijetí úplatků (stěžovatel se měl - zjednodušeně řečeno - jako policista podílet na vynášení informací z policejních databází o tom, zda jsou proti konkrétním fyzickým nebo právnickým osobám činěny nějaké úkony orgánů činných v trestním řízení).
3. Ústavní soud je povinen ještě před meritorním posouzením ústavní stížnosti ověřit splnění podmínek řízení, jelikož pouze návrh procesně bezvadný je způsobilý věcného přezkumu.
4. V tomto ohledu zdejší soud nejprve uvádí, že se vůbec nezabýval stížnostní argumentací údajné účelové manipulace s příslušností policejního orgánu k vyšetřování dané věci týkající se několika rozhodnutí státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci z let 2015, 2016 a 2018, jelikož tato rozhodnutí nyní nejsou napadena a jejich přímý přezkum s ohledem na uplynutí dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti ostatně již není ani možný.
5. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel je povinen uplatnit před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, včetně výkonu oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takový procesní prostředek uplatněn nebyl, resp. stěžovatel nedoložil opak a ani šíře petitu ústavní stížnosti jeho využití neodpovídá.
8. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že citovaná rozhodnutí (tedy jak nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, tak usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15) zmiňují dohled podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), resp. dozor podle §174 tr. řádu v souvislosti s právem na účinné vyšetřování osoby, která byla (měla být) poškozená eventuální trestnou činností jiného subjektu. Na druhou stranu i z této modelové situace Ústavní soud vykročil (srov. například jeho usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), neboť důsledek nepřípustnosti ústavní stížnosti spojil i s případem, kdy mělo být do práv osoby zasaženo samotným orgánem činným v trestním řízení. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (srov. bod 30) je výslovně uvedeno, že v rámci dohledu je vyšší státní zastupitelství oprávněno (a zároveň povinno) posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři. Není přitom důvodu, aby možnost přezkumu v soustavě státního zastupitelství k ochraně svých práv nevyužil i stěžovatel [srov. k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19 (zde přitom není podstatné, zda stěžovatel ve svém důsledku brojí proti samotnému rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nebo proti jeho rozšíření - srov. k tomu §160 odst. 5 tr. řádu, který odkazuje na postup při zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 a odst. 2 tr. řádu) nebo co do zdůraznění principu subsidiarity též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 651/18], a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o stížnosti obviněného podle §141 a násl. tr. řádu. Institut dozoru podle §174 a násl. tr. řádu je pak koncipován ve srovnání s dohledem podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství úžeji, nicméně lze jej využít k ochraně práv zejména tam, kde zákon nepřipouští podání stížnosti podle §141 a násl. tr. řádu.
9. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že ačkoliv se ze shora uvedených důvodů nemohl věcně vyjadřovat k námitkám stěžovatele, připomíná svoji recentní judikaturu, podle níž v průběhu běžícího trestního stíhání věcně nepřezkoumává eventuální namítanou podjatost státních zástupců, neboť opačný postup by odporoval principu subsidiarity ústavní stížnosti [srov. k tomu blíže usnesení sp. zn. II. ÚS 3794/19 ze dne 6. 12. 2019].
10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj