ECLI:CZ:US:2020:2.US.4139.19.1
sp. zn. II. ÚS 4139/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, zastoupeného Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou, sídlem kanceláře Šafaříkovy sady 5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2019 sp. zn. 4 Tdo 1048/2019, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. ledna 2019 č. j. 9 To 422/2018 - 1017, rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 32 T 77/2018 - 880, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 2019 č. j. 9 To 128/2019 - 1189 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. března 2019 č. j. 32 T 77/2018 - 1101, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň - město, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně dvou rozsudků Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud"), usnesení a rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, včetně ústavní stížností napadených rozhodnutí, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 32 T 77/2018 - 880 (dále jen "rozsudek okresního soudu I") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, pokračujícího zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let a k povinnosti jedné z poškozených nahradit škodu.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek okresního soudu I a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to ho odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let (výrok I). Krajský soud dále v části, ve které okresní soud rozsudkem I shledal stěžovatele vinným ze spáchání dílčího útoku pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a dílčího útoku pokračujícího zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí (výrok II). K výroku I v odůvodnění uvedl, že okresní soud dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, pouze částečně upravil právní kvalifikaci. Podle krajského soudu okresní soud mimo jiné dostatečně vysvětlil, proč neprovedl některé navržené důkazy. K výroku II uvedl, že stěžovatel nebyl okresním soudem upozorněn na změnu právní kvalifikace, a tudíž došlo k porušení §225 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud také uvedl, že okresní soud postupoval správně, když připustil výslech poškozených bez přítomnosti stěžovatele podle §209 odst. 1 trestního řádu.
5. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. března 2019 č. j. 32 T 77/2018 - 1101 (dále jen "rozsudek okresního soudu II") uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to stěžovatele odsoudil ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k povinnosti nahradit poškozené náhradu škody. Dále okresní soud podle §45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil výroky o vině, trestu a náhradě škody z ústavní stížností napadeného rozsudku okresního soudu I a rovněž napadeného rozsudku krajského soudu.
6. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. Podle krajského soudu okresní soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil objasnění věci bez důvodných pochybností, hodnotil důkazy odpovídajícím způsobem a dospěl ke správným skutkovým závěrům, a své rozhodnutí řádně zdůvodnil.
7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu i dovolání proti usnesení krajského soudu ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
II. Argumentace stěžovatele
8. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v jeho případě došlo k nepřípustnému zásahu do základního práva na soudní ochranu vyjádřeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva") a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy zasáhly do jeho základního práva na řádný průběh soudního řízení garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na právní pomoc a dostatečný čas na přípravu obhajoby plynoucího z čl. 40 odst. 3 Listiny.
9. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů byly vyneseny na základě neúplného dokazování, jehož závěry neprokázaly vinu stěžovatele "bez vších pochybností". Dále stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí dostatečně nerespektovala presumpci neviny, vyjádřenou zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel je také přesvědčen, že v jeho případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi prokázaným skutkovým stavem a následnými právními závěry.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy ignorovaly odchylky ve výpovědích poškozených a nezabývaly se tím, že se poškozené mohly vzájemně ovlivňovat a neprovedly žádný důkaz, který by mohl jejich výpovědi prověřit. Stěžovatel dále namítá nesprávnou aplikaci §209 odst. 1 trestního řádu okresním soudem, která mu neumožnila být přítomen výslechu poškozených. To podkládá odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz. Dále stěžovatel upozorňuje na nesrovnalosti v hodnocení důkazů, které dle jeho názoru, znamenají porušení základních zásad dokazování.
11. Stěžovatel také ve své ústavní stížnosti požádal podle §79 odst. 2 zákona č. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc mu svěřuje pouze přezkum rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních mezí. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz čl. 82 Ústavy) nemá ani pravomoc přehodnocovat jejich závěry a nahrazovat je svými vlastními. Zasáhnout může pouze výjimečně, zejména v krajních případech svévole obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2168/18 ze dne 26. 7. 2018), ať již k ní došlo při zjišťování skutkového stavu, jeho hodnocení, či při stanovování právních závěrů. Ústavní soud rovněž přímo nevstupuje do důkazního řízení, které proběhlo před obecnými soudy, vyjma případů, které svou krajní povahou dosahují ústavních limitů a představují zásah do základních práv a svobod stěžovatelů.
15. V tomto případě stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí však neplyne, že by (zejména) okresní soud, ale také krajský soud, postupovaly nesprávně. Jimi předložené hodnocení provedených důkazů nevykazuje znaky vyslovené Ústavním soudem např. nálezem sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), a to ani v kontextu obsahu ústavní stížnosti. Obecné soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, jak hodnotily výpovědi poškozených a svou povinnost stran dokazování a hodnocení provedených důkazů unesly takovým způsobem, že neohrozily základní práva a svobody stěžovatele. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je také patrné, že nedošlo k vadě v důkazním řízení označované jako tzv. opomenutý důkaz [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Pokud se stěžovatel domnívá, že by skutkový stav měl být zjištěn "beze vší pochybnosti", pak je na místě připomenout, že takto extenzivní přístup k poznávání v procesu autoritativní aplikace práva je vyloučen, a veškeré ústavní limity směřují ke zjištění skutkového stavu "bez důvodných pochybností". Postup obecných soudů dodržel ústavní meze takového postupu a skutkový stav zjistil bez důvodných pochybností. Jeho závěry jsou ucelené, přičemž dodržují nezbytnou podmínku zachování presumpce neviny stěžovatele.
16. Stěžovatel také namítá nesprávný postup v případě výslechu poškozených prováděného - dle jeho názoru - v rozporu s §209 odst. 1 trestního řádu. Jak krajský soud, tak Nejvyšší soud jasně ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích vysvětlily, proč jsou tyto námitky stěžovatele liché. Okresní soud při výslechu, který prováděl bez přítomnosti stěžovatele, dodržel limity dané právem na obhajobu, jakož i příslušná ustanovení trestního řádu.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Stěžovatel se také domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento postup by však byl důvodný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je takový návrh posouzen stejně jako ústavní stížnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu