ECLI:CZ:US:2020:2.US.4154.19.1
sp. zn. II. ÚS 4154/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019 č. j. 30 Cdo 3355/2018-172, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018 č. j. 11 Co 34/2018-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 2017 č. j. 31 C 118/2017-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci garantované čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 119 505 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z důvodu průtahů v soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 16/2009. V řízení před Krajským soudem v Brně se žalobce domáhal toho, aby soud nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Zlín, kterým byl zamítnut jeho návrh na vklad vlastnického práva. V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") stěžovatelovu žalobu zamítnul, neboť dospěl k závěru, že délka soudního řízení, trvající 8 let, nebyla s ohledem na složitost věci, dvě navzájem prolínající se řízení a počet podaných opravných prostředků nepřiměřená ve smyslu §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). K opakovanému zrušení rozsudků nalézacího i odvolacího soudu soud konstatoval, že tato skutečnost nezakládá průtah řízení, neboť ke zrušení nedošlo z důvodu nerespektování závazného právního názoru, nýbrž proto že se jednalo o otázky, které nebyly dosud v judikatuře vyřešeny. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. K argumentaci nalézacího soudu doplnil, že v řízení byla nedůvodně prodloužena pouze fáze třetího dovolacího řízení, a to nesprávným zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku, k tomu však došlo již v době, kdy po rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 530/13 byl význam řízení pro stěžovatele nulový, neboť mu muselo být zřejmé, že s ohledem na výsledek řízení o určení neplatnosti smlouvy o převodu práva nemůže být úspěšný. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti závěru obecných soudů, že žaloba stěžovatele o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení není důvodná. Obecné soudy měly zohlednit celkovou délku řízení trvající téměř třináct let, nicméně ani samotnou sedmiletou dobu soudního řízení nelze považovat za přiměřenou. Stěžovatel má za to, že pokud Ministerstvo spravedlnosti při předběžném projednání nároku uznalo, že délka soudního řízení byla nepřiměřená, jedinou spornou otázkou v soudním řízení zůstala forma odškodnění stěžovatele; závěr obecných soudů, že délka soudního řízení nebyla nepřiměřená, byl pro něj překvapivý. Závěr, že délka soudního řízení byla přiměřená, odporuje judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu. Stěžovatel rovněž apeluje na Ústavní soud, aby překonal závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.
4. Stěžovatel dále namítá, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s jeho argumentací obsaženou v dovolání, jeho dovolání mělo být posouzeno meritorně, neboť v něm stěžovatel předložil soudu otázky, které dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyly řešeny. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nebylo dostatečně odůvodněno. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv rovněž v tom, že nebyl dopředu informován o složení rozhodujícího senátu u Nejvyššího soudu a že nebyl vyrozuměn o veřejném vyhlášení rozsudku nalézacího soudu.
5. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303) či sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)]. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro stěžovatele v řízení v sázce [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) a sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)]. Ústavní soud zároveň ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoliv řádně odůvodněné či iracionální (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1370/19 ze dne 3. 9. 2019).
10. V posuzované věci obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem relevantním okolnostem, věc po právní stránce vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování stěžovatelova návrhu. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel pouze opět opakuje argumenty, které již byly posouzeny a řádně vypořádány obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nenáleží zasahovat do skutkových zjištění ani do právního posouzení obecných soudů, na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy stěžovateli vysvětlily, v čem bylo posuzované řízení specifické a z jakých důvodů je nelze, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, považovat za nepřiměřeně dlouhé. Obecné soudy se rovněž vypořádaly se stěžovatelem odkazovanou judikaturou. K námitce týkající se nutnosti posoudit celkovou délku řízení, včetně řízení správního obecné soudy uvedly, že stěžovatel ve své žalobě jednoznačně ukotvil svůj nárok odkazem na délku řízení před krajským soudem, projednání jiného nároku by bylo v rozporu s dispoziční zásadou a zákonným požadavkem, aby nárok byl před podáním žaloby uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy (str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ohledně vázanosti soudu shodnými tvrzeními účastníků řízení, obecné soudy konstatovaly, že závěr, zda určité řízení je či není nepřiměřeně dlouhé, představuje právní hodnocení, nikoli skutkové zjištění soudu, jehož zdrojem mohou být i shodná tvrzení účastníků (str. 1-2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Uvedené závěry obecných soudů neshledává Ústavní soud neudržitelnými. Námitka stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, se zcela míjí s pravomocemi a úlohou Ústavního soudu; zdejší soud není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, ani sjednocovatelem výkladu podústavního práva.
11. Ani procesní námitky stěžovatele neshledal Ústavní soud důvodnými. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srv. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019 či sp. zn. III. ÚS 3733/15 ze dne 10. 10. 2017]. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně a podrobně odůvodnil, že stěžovatelem v dovolání předkládané otázky již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, a dovolání je proto nepřípustné; v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Informace o složení rozhodujícího senátu byla v souladu s platným rozvrhem práce, přičemž stěžovateli umožnila podat případnou námitku podjatosti, měl-li za to, že některý z uvedených soudců by mohl být v jeho věci podjatý. Pokud jde o nevyrozumění stěžovatele o veřejném vyhlášení rozsudku nalézacího soudu, Ústavní soud souhlasí se závěry soudu odvolacího i Nejvyššího soudu, že nešlo o vadu, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí nalézacího soudu ani která by mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu