ECLI:CZ:US:2020:2.US.423.19.1
sp. zn. II. ÚS 423/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 4 Tdo 1468/2018-25, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 2018 č. j. 5 To 153/2018-528 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. února 2018 č. j. 52 T 236/2012-488, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 1. 2019 a doplněna stěžovatelem sepsaným podáním ze dne 15. 4. 2019, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 2. 2018 č. j. 52 T 236/2012-488 byl stěžovatel uznán vinným, že dne 9. 7. 2012 v přesně nezjištěné době od 12:30 hodin do 14:30 hodin v Ch. zaklepal na dveře bytu poškozeného J. N., kterého po otevření dveří napadal vulgárními výrazy a s nožem v ruce mu vyhrožoval, že jej venku zabije, pak bez jeho svolení vešel do chodby bytu, otevřel nůž a vyzval jej, aby mu dal peníze, a křičel, že jej venku zabije, že se domů nevrátí, ať nevychází z bytu ven. Stěžovatel tedy jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a opominul a takový čin spáchal se zbraní, a neoprávněně vnikl do obydlí jiného, čímž spáchal zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto a za sbíhající se dva přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) a §205 odst. 2 trestního zákoníku a dva přečiny poškození cizí věci podle §288 odst. 1 trestního zákoníku, za které byl stěžovatel odsouzen rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 1. 2014 č. j. 5 T 118/2013-474, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 3. 2014 č. j. 5 To 60/2014-518, byl nyní odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ohledně stěžovatele zrušen výrok o trestu v rozsudku okresního soudu č. j. 5 T 118/2013-474, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu č. j. 52 T 236/2012-488 bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 7. 2018 č. j. 5 To 153/2018-528 zamítnuto. Následně podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. 4 Tdo 1468/2018-25 odmítl, protože jeho dovolací argumentace nerespektovala věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání. Nejvyšší soud neshledal, že by obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění byla výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy při posuzování jeho viny vyzdvihly pouze ty z provedených důkazů, které mu přitěžovaly, a bagatelizovaly důkazy, z nichž vyplýval opak. Vypovídá o tom rozdílné hodnocení výpovědí poškozeného, která byla navzdory tomu, že poškozený má záznam v Rejstříku trestů, shledána důvěryhodnou, a výpovědí jiných odsouzených svědků, jejichž výpověď považovaly obecné soudy za nedůvěryhodnou. Právě tito svědci přitom vypovídali, že poškozený chtěl se svým příbuzným přivodit stěžovateli odsouzení za trestný čin. Výpověď poškozeného měla být dále zpochybněna i závěry znalce. Odsouzením stěžovatele na základě důkazů, které ve svém souhrnu vznášely pochybnosti a nejednoznačné závěry, měla být porušena zásada in dubio pro reo. Odůvodnění napadených rozhodnutí neobsahuje logické vysvětlení, jak byl odstraněn rozpor mezi výpovědí příbuzných poškozeného a výpovědí ostatních svědků. Během trestního stíhání neměla být zachována časová totožnost skutku, neboť strana obžaloby významně měnila čas spáchání skutku podle výpovědi poškozeného a jeho příbuzných v hlavním líčení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
6. Plná moc byla advokátem, který stěžovatele v tomto řízení zastupuje, doložena až k výzvě Ústavního soudu, přičemž v následném podání tento advokát vyslovil pochybnost nad požadavkem doložení plné moci. Za postačující považoval své ustanovení obhájcem podle §38 odst. 1 trestního řádu usnesením okresního soudu ze dne 5. 6. 2017 č. j. 52 T 236/2017-381. Ústavní soud nicméně uvádí, že řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] není pokračováním trestního řízení, nýbrž jde o samostatné řízení, v jehož rámci je posuzováno, zda rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Zmocnění advokáta k zastupování stěžovatele v řízení o ústavních stížnostech tak nutno posuzovat podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a nikoli podle trestního řádu, který navíc v §41 odst. 5 výslovně stanoví, že nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. Toto ustanovení sice nadále opravňuje obhájce k tomu, aby činil některé procesní úkony za obviněného, podání ústavní stížnosti a zastupování stěžovatele v řízení před Ústavním soudem mezi ně ale nepatří. Zástupce stěžovatele byl proto oprávněně vyzván k doložení zvláštní plné moci podle zákona o Ústavním soudu.
V.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo uvedeno výše, v řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že ochrana základních práv a svobod je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, včetně případného přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance a jeho zásah proto nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při použití podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele, jimiž zpochybňuje hodnocení provedených důkazů, zejména hodnocení důvěryhodnosti jednotlivých svědků, a částečně rozporuje skutková zjištění obecných soudů týkající se účelu a průběhu jeho návštěvy u poškozeného dne 9. 7. 2012.
10. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, respektive jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy [např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na http://nalus.usoud.cz]. Jde především o ty případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá jednoznačně a logicky vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. nález ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2445/09 (N 46/60 SbNU 523)].
11. Orgány činné v trestním řízení musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Jednotlivé důkazy musí hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Takto vyjádřenou zásadu volného hodnocení důkazů nicméně nelze zaměňovat s libovůlí orgánů činných v trestním řízení [srov. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]; její uplatnění je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225) nebo nález ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 910/07 (N 156/50 SbNU 389)].
12. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídal stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentují určité skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo, eventuálně byly účastníky řízení namítány, soud je však právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by odůvodnil jejich irelevantnost [srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2445/09]. Z odůvodnění musí být zároveň patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou. Existují-li jakékoli rozumné pochybnosti, vždy musí být vyloženy ve prospěch obžalovaného [např. nález ze dne 4. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257), nález ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293) nebo nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853)]. Presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy) ostatně vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, a je to právě obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine trestního řádu) [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)].
13. V nyní posuzované věci okresní soud založil závěr o vině stěžovatele kromě jiných důkazů i na výpovědích poškozeného, jeho družky a jejího bratra, přičemž se důvěryhodností těchto výpovědí podrobně zabýval. Jejich obsah neposuzoval osamoceně, ale ve spojitosti s jinými provedenými důkazy. Řádně se pak vypořádal i s obsahem výpovědí dalších svědků, jimiž byly odsouzené osoby, které se v průběhu výkonu trestu měly dozvědět od bratra družky poškozeného o tom, že obvinění stěžovatele bylo vykonstruované. V tomto ohledu okresní soud poukázal na rozpory mezi výpověďmi těchto svědků, které bránily tomu, aby uvěřil jejich tvrzení. Obecné soudy ve svých rozhodnutích reagovaly na veškeré námitky stěžovatele a vysvětlily důvody, pro které jim nelze přesvědčit. Oproti podané obžalobě sice došlo, s ohledem na výsledky dokazování, k úpravě popisu skutku, jež se týkala doby jeho spáchání, tato úprava však neměla za následek, že by nebyla zachována totožnost skutku.
14. Ústavní soud zastává názor, že provedení důkazů i jejich následné hodnocení ze strany okresního soudu odpovídá zásadám podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. K vybočení ze zásad spravedlivého procesu nedošlo ani rozhodnutími krajského soudu a Nejvyššího soudu. Za situace, kdy se s námitkami stěžovatele již dostatečně vypořádaly obecné soudy, není nezbytné, aby Ústavní soud jejich závěry, v nichž nespatřuje žádné kvalifikované pochybení, znovu opakoval a plně postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí. Lze shrnout, že těmito rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
15. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu