ECLI:CZ:US:2020:2.US.441.20.1
sp. zn. II. ÚS 441/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Tvrzníka, zastoupeného JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti části výroku I a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 11. 2019 č. j. 29 Co 161/2019-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení části výroku I. ve slovech "ve výroku II. se mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně ve výši 52 495 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku u advokáta Mgr. Štěpána Ciprýna" a výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se u Okresního soudu v Liberci domáhal určení vlastnického práva k podílu o velikosti ideálních 3/8 na třech nemovitostech (rodinný dům, trvalý travní porost a zahrada) v katastrálním území R. v obci L. Nalézací soud dospěl k závěru, že ze strany žalované, bývalé manželky syna stěžovatele, nedošlo k porušení dobrých mravů ve smyslu §2072 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a nebyly proto naplněny nezbytné náležitosti pro řádné odvolání daru pro nevděk. K zániku daru a obnově vlastnického práva stěžovatele ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech nedošlo. Žalobu proto zamítl. Při rozhodování o nákladech řízení nalézací soud aplikoval §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a procesně úspěšné žalované zčásti nepřiznal náhradu nákladů řízení, a to pro vysoký věk stěžovatele a skutečnost, že to byl stěžovatel, na základě jehož vůle žalovaná předmětný vlastnický podíl na nemovitostech nabyla. Náhradu nákladů řízení proto určil ve výši 14 007,93 Kč.
3. K odvolání stěžovatele i žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci potvrdil rozsudek nalézacího soudu co do zamítnutí žaloby, změnil však výrok o náhradě nákladů řízení; rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení. Při posouzení aplikace §150 o. s. ř. dospěl k závěru, že není zcela vyloučeno, že stěžovatelova žaloba mohla účelově směřovat k oddálení vypořádání společného jmění manželů žalované a syna stěžovatele, je však třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatel vzhledem ke svému věku a rozsahu v minulosti učiněného darování vnímá rozpory mezi manžely více citlivě. Adekvátní snížení náhrady nákladů řízení shledal v rozsahu 50 %. Celkové náklady žalované před nalézacím soudem činí 104 990 Kč (odměna za čtyři úkony právní služby, která s ohledem na tarifní hodnotu ve výši 3 000 000 Kč činí 20 300 Kč za jeden úkon právní služby, čtyři režijní paušály, náhrada cestovních výdajů za dvě cesty k soudu a zpět, náhrada za promeškaný čas a náhrada za daň z přidané hodnoty), polovina z této částky představuje 52 495 Kč. Žalovaná byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, přičemž v odvolacím řízení již odvolací soud neshledal důvod pro moderaci náhrady nákladů řízení podle §150 o. s. ř., neboť stěžovatel byl seznámen s právním i skutkovým hodnocením jím uvedených důvodů pro odvolání daru a pokračování v řízení tak představuje účelové prodlužování řízení za účelem oddálení vypořádání společného jmění manželů. Náhradu nákladů řízení procesně úspěšné žalované stanovil ve výši 52 495 Kč (odměna za dva úkony právní služby, dva režijní paušály, náhrada cestovních nákladů za cestu k soudu a zpět, náhrada za promeškaný čas a náhrada daně z přidané hodnoty).
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výrokům týkajícím se náhrady nákladů řízení v nalézacím a odvolacím řízení. Namítá, že o odvolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení se dozvěděl až u jednání před odvolacím soudem. Stěžovatel v tom shledává porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Dále uvádí, že odvolací soud nevysvětlil své úvahy ohledně určení výše tarifní hodnoty a adekvátnosti snížení náhrady nákladů řízení na 50 %. Domnívá se, že odvolací soud měl vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v rozhodném znění, tak, jak to učinil nalézací soud. Rovněž upozorňuje, že neměl možnost vyjádřit se k hodnotě nemovitostí, která byla podkladem pro určení tarifní hodnoty. Ve vztahu k nákladům za odvolací řízení mu bylo odvolacím soudem vyčteno, že využil svého práva podat řádný opravný prostředek. Majetková a sociální situace stěžovatele přitom byla v podstatě totožná jako v nalézacím řízení, nebyl proto důvod, aby odvolací soud neaplikoval §150 o. s. ř. i na odvolací řízení. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že žalovaná nemovitosti nabyla darem, nemusela proto na ně vynaložit žádný finanční obnos. Stěžovatel byl osobně dotčen nemorálním chováním žalované, nesouhlasí proto se závěrem o účelovosti podané žaloby. Ve svém vysokém věku je zcela nemajetný a náhrady nákladů řízení po něm žalovaná vymáhá exekucí.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. V nyní posuzované věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
10. Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Aplikace moderační pravomoci zakotvené v §150 o. s. ř. je institutem výjimečným a závisí na konkrétních skutkových okolnostech případu a průběhu řízení. Z toho důvodu jsou k posouzení vhodnosti takového postupu nejlépe vybaveny právě obecné soudy rozhodující ve věci. Naopak přezkumná pravomoc Ústavního soudu je v této oblasti omezená a - jak již bylo řečeno výše - zasáhnout lze pouze v případech extrémního vykročení z ústavních limitů. V posuzovaném případě odvolací soud své úvahy ohledně rozsahu moderace podle §150 o. s. ř. řádně odůvodnil odkazem na konkrétní okolnosti případu a průběh nalézacího a odvolacího řízení. Jeho úvahy nejeví známky svévole, libovůle, extrémního rozporu se skutkovými zjištěními, ani nevykazují jiné kvalifikované vady, které by byly s to odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
11. K námitce, že stěžovateli nebylo zasláno odvolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud uvádí následující. Dle §210 odst. 1 o. s. ř. se odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručuje účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Dle §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu pak odvolací soud nemusí nařizovat jednání k projednání odvolání, které se týká toliko nákladů řízení. Zákonná úprava tedy nestanoví povinnost, aby odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení bylo vždy doručeno dalším účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, ani aby bylo k projednání takového odvolání nařízeno jednání. Z práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a zásady kontradiktornosti civilního řízení nicméně vyplývá obecným soudům povinnost umožnit účastníkům řízení vyjádřit se k takovému odvolání, a to jeho doručením a poskytnutím lhůty k písemnému vyjádření, nebo nařízením ústního jednání (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3539/19 ze dne 6. 3. 2020). Namítá-li stěžovatel, že byl s odvoláním žalované do výroku o náhradě nákladů řízení seznámen během jednání v odvolacím řízení, je uvedený postup v souladu s výše citovanými zákonnými ustanoveními i judikaturou Ústavního soudu.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými výroky napadeného rozhodnutí porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu