ECLI:CZ:US:2020:2.US.547.20.1
sp. zn. II. ÚS 547/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Janet Böhme a 2) Marthy Hrdlička, obou zastoupených Dr. iur. Stephanem Heidenhainem, advokátem, sídlem kanceláře Laubova 2128/10, Praha 3 - Vinohrady, proti výroku III rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 5 Co 34/2019-126, s ní spojeným návrhem na zrušení §250a odst. 1 a §250c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení výroku III v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Dále se domáhají zrušení §250a odst. 1 a §250c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.).
2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozsudku zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
3. Vrchní soud ústavní stížností částečně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se odvolací řízení nepřerušuje (výrok I), změnil v odstavci I. výroku rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") tak, že se povoluje vklad vlastnického práva ve prospěch každé ze stěžovatelek (výrok II), a stanovil, že stěžovatelky nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Ústavní stížností stěžovatelky napadají pouze výrok III rozsudku vrchního soudu.
4. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud uvedl, že odvolání stěžovatelek je důvodné a konstatoval, že návrh na zahájení vkladového řízení byl řádný a úplný ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o katastru nemovitostí"). Podle vrchního soudu obsah přiložených listin vede k závěru, že se stěžovatelky domáhají zápisu vkladu svého výlučného vlastnického práva k nemovitým věcem, které řádně zdědily a označily v návrhu. Skutečnost, že osvědčení neobsahuje výčet předmětných nemovitých věcí, protože podle německého práva vydávací soud takovýto výčet v osvědčení uvádět odmítá, by měla být v tomto případě, podle názoru vrchního soudu, výjimečně překonána logickým výkladem obsahu předložených listin. Tento výklad umožňuje utvořit závěr o tom, že předmětem vkladu je rovnodílné spoluvlastnické právo stěžovatelek k nemovitým věcem, které nabyly jako zůstavitelky po zůstaviteli.
5. O nákladech řízení před soudy obou stupňů vrchní soud rozhodl podle ustanovení §224 odst. 2, §142 odst. 1 a §245 o. s. ř. tak, že stěžovatelky nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšné stěžovatelky byly v souladu s ustanovením §250a odst. 1 o. s. ř. jedinými účastnicemi řízení, a není zde nikoho, komu by bylo možno uložit povinnost náklady řízení před soudy obou stupňů uhradit.
II. Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že vrchní soud výrokem III svého rozsudku zasáhl do jejich ústavně chráněných základních práv a svobod. Konkrétně uvádí, že vrchní soud zasáhl do jejich práva na ochranu vlastnictví zaručeného ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("dále jen "Listina"), porušil zákaz diskriminace daný ustanovením čl. 3 odst. 1 Listiny a zasáhl do práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti uvádí, že si jsou vědomy toho, že vrchní soud postupoval při rozhodování o nákladech řízení v souladu se zákonem, ale jsou přesvědčeny, že příslušná ustanovení občanského soudního řádu jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Proto se domáhají zrušení ustanovení §250a odst. 1 a §250c o. s. ř. Vymezení účastníků řízení, mezi kterými - dle jejich mínění - chybí orgán, který původně rozhodl, považují za rozporné s ústavním pořádkem České republiky. Důvodem je nemožnost uplatnit vůči tomuto orgánu nárok na náhradu nákladů řízení a nezbytnost postupovat v tomto případě podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"). S tím dle názoru stěžovatelek souvisí i ustanovení §250c o. s. ř., které orgánu, který o věci rozhodl umožňuje účast na řízení, bez toho, aby se stal současně účastníkem řízení.
8. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že vzhledem k tomu, že zákon (občanský soudní řád) nestanoví další účastníky řízení, není vůči komu uplatňovat nárok na náhradu nákladů řízení, a tím pádem dochází k nepřiměřenému a neodůvodněnému zásahu do jejich majetkové sféry. Jakýkoli jiný postup považují stěžovatelky za nepřiměřený, nelogický a formalistický. Takový zákonný stav považují stěžovatelky také za diskriminující, neboť jsou nedůvodně znevýhodněny oproti jiným žalobcům v jiných typech řízení. Ve své ústavní stížnosti se odvolávají také na nález sp. zn. III. ÚS 3332/09 ze dne 25. 3. 2010 (N 66/56 SbNU 749) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovatelkami, jež byly účastnicemi řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadenou část rozsudku vrchního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud setrvává na stanovisku vyjádřeném jeho stabilní rozhodovací praxí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy spadá především do pravomoci těchto soudů. Vzhledem k pozici Ústavního soudu mezi orgány veřejné moci je realizace jeho pravomoci oprávněná pouze v případech extrémního vykročení z pravidel upravujících postup soudů při rozhodování o nákladech řízení [například svévole v soudním rozhodování: viz např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), atd.]. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné.
12. Ústavní soud také v tomto případě nezjistil žádné důvody, které by jej vedly k odlišným závěrům, než které vyslovil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 683/20 ze dne 21. 4. 2020, které je stěžovatelkám známo, a které podrobně vysvětluje smysl a účel právní úpravy řízení podle části páté o. s. ř.
13. Stěžovatelky samy ve své ústavní stížnosti konstatují, že vrchní soud postupoval v souladu se zákonem. Ani Ústavní soud nezjistil v jeho postupu jakékoli vady, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah. Vrchní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a postupoval v mezích daných zákonem. Svým postupem proto nemohl zasáhnout ústavně chráněná základní práva a svobody stěžovatelek, a proto je jejich ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud také dodává, že nelze jakýmkoli rozumným způsobem dospět k závěru, že by zásah do ústavně chráněných základních práv a svobod stěžovatelek vyvstal na základě aplikace ustanovení §250c o. s. ř. Konstrukce stěžovatelek o jakémsi faktickém účastenství zákonné úpravě neodpovídá. Vyžádání spisů od správního orgánu nemůže bez dalšího zakládat účastenství a jeho použití je v případě posuzovaném Ústavním soudem zcela okrajové a nesouvisející s meritem věci, tj. s přezkumem náhrad nákladů řízení.
15. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že stěžovatelkami zmíněný - shora citovaný - nález sp. zn. III. ÚS 3332/09 není pro tento případ použitelný. V něm svůj závěr Ústavní soud podložil zjištěnou svévolí v soudním rozhodování, která byla způsobena postupem soudu, pro který neexistoval zákonný podklad. V nyní posuzovaném případě k takové situaci nedošlo.
16. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
17. Svou ústavní stížnost spojily stěžovatelky podle §74 zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení §250a odst. 1 a §250c o. s. ř. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení má v takových případech tzv. akcesorickou povahu, protože jej lze připojit pouze k ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci. Vzhledem k tomu, že se nejedná o tzv. abstraktní kontrolu ústavnosti právních předpisů, musí takový návrh sdílet závěry vyslovené Ústavním soudem k přezkumu zásahu do základních práv a svobod rozhodnutím orgánu veřejné moci. Opačný postup by vedl k porušení principu dělby moci a stavěl by Ústavní soud do pozice moci zákonodárné, která mu však nepřísluší. Proto Ústavní soud odmítl i tento návrh na zrušení částí právního předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu