ECLI:CZ:US:2020:2.US.612.20.1
sp. zn. II. ÚS 612/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Partners Financial Services, a. s., se sídlem Türkova 2319/5b, Praha 4, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem V Celnici 1040/5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019 č. j. 17 Co 330/2019-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 8. 2019 č. j. 42 C 121/2018-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala po žalované České republice - Ministerstvo spravedlnosti zaplacení částky 11 422, 40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nezákonný výkon veřejné moci. Škoda představuje částku zaplacenou stěžovatelkou na náhradě nákladů odvolacího řízení proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 51 C 261/2015; stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud měl stěžovatelovo odvolání odmítnout pro opožděnost ihned, aniž by jej zasílal druhé straně k vyjádření. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že vzhledem k tomu, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2017 č. j. 14 Co 75/2017157, jímž byla stěžovateli uložena náhrada nákladů řízení, nebylo pro nezákonnost zrušeno, chybí odpovědnostní titul jako základní podmínka zakládající odpovědnost státu za stěžovatelkou tvrzenou škodu. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozporuje závěr obecných soudů ohledně absence odpovědnostního titulu. Domnívá se, že přístup obecných soudů a judikatura Nejvyššího soudu, o níž obecné soudy opřely svá rozhodnutí, nepřípustně omezuje možnosti jednotlivce domoci se svých práv.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. V posuzované věci však Ústavní soud výše popsané ústavně relevantní nedostatky neshledal. Ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavní soud proto shrnuje, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru [např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31), všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ve věci se nadto jedná o bagatelní částku, což samo o sobě svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr, přičemž zásah Ústavního soudu by byl namístě jen ve výjimečných případech [viz např. nález ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 157/16 (N 150/82 SbNU 379)].
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu