ECLI:CZ:US:2020:2.US.762.20.1
sp. zn. II. ÚS 762/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Aleše Chovance, soudního exekutora se sídlem Veleslavínova 371/19, Opava, zastoupeného JUDr. Václavem Stříbným, advokátem, se sídlem Ostrožná 233/40, Opava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2020 č. j. 11 VSOL 1024/2019-47 (44 ICm 586/2019, KSOS 34 INS 15817/2018), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, týkajícího se stěžovatelem tvrzené pohledávky ve výši 3 630 Kč v insolvenčním řízení. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc rozsudkem č. j. 44 ICm 586/2019-22 ze dne 10. 7. 2019 zamítl žalobu insolvenčního správce, aby určil, že stěžovatel nemá proti dlužnici pohledávku přihlášenou pod přihláškou P3 v části co do odměny soudního exekutora ve výši 3 630 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Napadeným rozhodnutím však vrchní soud rozhodl tak, že se určuje, že stěžovatel nemá v insolvenčním řízení tuto pohledávku a že je povinen uhradit náhradu nákladů řízení. Podle napadeného rozhodnutí stěžovatelova argumentace ve vyjádření k odvolání nemůže obstát, neboť v §6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (dále jen "vyhláška") je stanovena minimální výše odměny částkou 2 000 Kč, ve vztahu k odstavci 1 tohoto ustanovení, tj. při odměně za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky dle §5 odst. 1 vyhlášky. Stejně tak neobstojí argumentace ustanovením §11 odst. 2 vyhlášky, jíž je stanovena odměna exekutora pro případy zániku jeho pověření k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce nebo při změně exekutora dle ustanovení §51 písm. a), b) a d) exekučního řádu. Se zřetelem na tento závěr je tedy podle vrchního soudu zcela nerozhodná argumentace tím, jakou aktivitu v exekučním řízení žalovaný vyvíjel, když ani sám nepopřel, že k vymožení pohledávky ani její části v exekučním řízení nedošlo. K argumentaci stěžovatele nálezem Ústavního soudu z 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14 vrchní soud uvedl, že není stanovena žádná minimální paušální výše odměny za provedení exekuce bez ohledu na to, jaké plnění exekutor vymohl.
3. Stěžovatel se závěry vrchního soudu ohledně své pohledávky nesouhlasí. Stěžovatel si je vědom bagatelnosti pohledávky, o níž bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto, i přes to však věří, že Ústavní soud jeho stížnost z tohoto důvodu neodmítne, protože správné řešení otázky zásadního právního významu, zda má soudní exekutor právo na odměnu za svou práci při řádném provádění exekuce, i když nic nevymohl a v exekuci nemůže pokračovat proto, že bylo zahájeno insolvenční řízení, má široký judikatorní přesah a zásadním způsobem může dopadat do hospodářských poměrů všech exekutorů činných v České republice. Relevantní dopad popření pohledávky soudního exekutora z titulu jeho odměny za prováděnou exekuci, v níž se mu nepodařilo ničeho vymoci a v exekuci nemůže pokračovat proto, že bylo zahájeno insolvenční řízení, se podle stěžovatele může týkat jedné třetiny z celkového počtu exekucí vyřizovaných soudními exekutory. Domnívá se též, že z judikatury Ústavního soudu plyne jeho nárok na odměnu bez ohledu na to, že jím do té doby nebylo v rámci exekuce vymoženo žádné plnění a odkazuje v tom směru na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/2014, ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1731/2016 či ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2881/2017. Stěžovatel dále uvádí, že je materiálně nespravedlivé, aby stěžovatel za svou vykonanou práci neobdržel žádnou odměnu. Stěžovatel tedy uzavírá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces i právo na ochranu majetku, neboť následkem napadeného rozsudku účastníka řízení stěžovatel utrpěl újmu na svém vlastnictví a svých majetkových právech.
4. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že nemá vůči dlužnici pohledávku ve výši 3 630 Kč. Není ani jasné, zda by v důsledku tohoto neúspěchu přišel stěžovatel o celou požadovanou částku, neboť se jedná o pohledávku v rámci insolvenčního řízení. S ohledem na výši sporné pohledávky, o kterou se v řízení jedná, je zjevné, že jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná svou judikaturu, podle níž "bagatelnost" věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
6. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel měl být, s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčen na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). K takové situaci dojde v případech pochybení v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15), anebo je případ součástí velkého souboru případů, kde sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (N 227/75 SbNU 533)]. Taková situace však ve stěžovatelově věci nenastala. Vrchní soud své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil.
7. Argument stěžovatele, že ústavní stížnost překračuje jeho vlastní zájem a jeho případ by mohl mít dopad do práv ostatních exekutorů (aniž by přitom uváděl a přesvědčivě vyčíslil, že došlo k zásahu do jeho práv kumulací srovnatelných rozhodnutí soudů), věc neposouvá do situace předvídané výše citovanými nálezy. Neobstojí ani argument, že je třeba sjednotit judikaturu obecných soudů k uvedené otázce, neboť není rolí Ústavního soudu sjednocovat judikaturu soudů obecných, neshledá-li zásah do základních práv stěžovatele. Ani odkaz na stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu není přesvědčivý, neboť tato rozhodnutí reagují na jiné skutkové a procesní situace. Citované nálezy se totiž týkají buď ochrany úpadce před nezákonnými požadavky exekutora (sp. zn. IV. ÚS 3250/2014) nebo problematiky vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního
řízení (sp. zn. III. ÚS 1731/2016 i sp. zn. IV. ÚS 2881/2017), nikoli přezkumu pohledávek exekutorů v insolvenčním řízením, pokud nic nevymohli.
8. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu