ECLI:CZ:US:2020:2.US.768.20.1
sp. zn. II. ÚS 768/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Renaty Petrové a 2) Ing. Petra Vojtíška, zastoupených JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2018, č. j. 21 C 359/2009-210, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, č. j. 53 Co 249/2018-218, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2019, č. j. 24 Cdo 278/2019-276, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je jimi, podle názoru stěžovatelů, zasahováno do jejich práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil v záhlaví uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na vrácení přeplatku soudního poplatku za odvolání každému ve výši 78 000 Kč. Obvodní soud i městský soud vycházely z toho, že odvolání proti rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání 16 nemovitých věcí (označená jako žaloba na ochranu oprávněného dědice), podléhá soudnímu poplatku za odvolání ve výši 5000 Kč za každou nemovitou věc podle Sazebníku soudních poplatků. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že za odvolání proti rozsudku v řízení o ochraně oprávněného dědice má být vybírán soudní poplatek podle položky 22 odst. 1 písm. b) ve spojení s položkou 4 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků ve výši 2000 Kč. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že když Sazebník soudních poplatků neobsahuje zvláštní sazbu pro řízení o ochraně oprávněného dědice, věcně nejbližším řízením je řízení o pozůstalosti, v němž není poplatek určován podle jednotlivých věcí, které jsou součástí pozůstalosti, ale jako soubor majetku. K tomu stěžovatelé poukazují na to, že tímto způsobem došlo k vyměření soudního poplatku ve věci žaloby manžela stěžovatelky 1) vedené pod sp. zn. 26 C 34/2016, o totožném nároku. Jestliže případ stěžovatelů posoudil obvodní soud i městský soud jinak, bylo jejich povinností přesvědčivě vysvětlit, proč se tak stalo, k čemuž však podle stěžovatelů nedošlo.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelé nesouhlasí s hodnocením dovolacího soudu a namítají, že vrácení soudního poplatku je fakticky soudním řízením o zaplacení, kdy na straně dlužníka povinného k vydání dluhu stojí stát a dovolání proto bylo přípustné. K tomu stěžovatelé dále namítají, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele. Poukazují přitom na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, je uplatnitelná i jako dovolací důvod.
V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavního soudu dne 20. 8. 2020, upozorňují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2020, č. j. 24 Cdo 3853/2019-279, ve kterém dovolací soud rovněž uzavřel, že soudní poplatek za odvolání v takových případech není na místě dovozovat z položky 23 bod 1. písm. b) sazebníku poplatků. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že odůvodnění uvedeného usnesení dopadá i na nyní posuzovanou otázku vrácení přeplatku na poplatku za odvolání.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
Ústavní soud se nejprve zabýval usnesením Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako ex lege nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., neboť je-li přípustnost dovolání vyloučena proti rozhodnutím o povinnosti zaplatit soudní poplatek, pak je třeba pod toto ustanovení podřadit i rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na vrácení přeplatku soudního poplatku - v obou případech jde o stanovení výše soudního poplatku. Tvrdí-li naopak stěžovatelé, že vrácení soudního poplatku je soudním řízením o zaplacení dlužné částky, jde o pouhou jejich polemiku s právním posouzením věci ze strany Nejvyššího soudu na úrovni podústavního práva. Poukazují-li v této souvislosti stěžovatelé, že ve svém dovolání vznášeli námitky, jejichž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a tyto námitky jsou proto uplatnitelné jako dovolací důvod, zřejmě tím stěžovatelé přehlíží rozdíl mezi přípustností dovolání a vymezením důvodu dovolání.
V této části je třeba hodnotit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Závěr o nepřípustnosti dovolání není způsobilá zvrátit ani skutečnost, že stěžovatelům se od městského soudu dostalo poněkud zavádějícího poučení o přípustnosti dovolání. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou konstantní praxi, z níž plyne, že ani nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem založit jeho přípustnost [viz například nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 (N 25/64 SbNU 269) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze klást stěžovatelům (z hlediska naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti) k tíži, že za takové situace dovolání podali, přičemž nelze odmítat takové ústavní stížnosti pro opožděnost či nepřípustnost [srov. např. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 397/06 (N 57/44 SbNU 733) či usnesení ze dne 16. 12. 2014
sp. zn. II. ÚS 2240/14]. To platí i v situaci, kdy stěžovatelé v tomto směru žádnou stížnostní argumentaci nevznáší.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud proto zabýval i v záhlaví uvedenými rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu. Stěžovatelé zpochybňují závěry těchto soudů ohledně poplatkové povinnosti stěžovatelů. K tomu Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že rozhodováním soudů ve věcech náhrady nákladů řízení, jejichž součástí jsou i soudní poplatky, a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, se ve své judikatuře zabýval již mnohokrát. Připomíná proto, že při posuzování této problematiky postupuje velmi zdrženlivě, neboť přestože se samotný spor o náhradu nákladů řízení, resp. o výši soudních poplatků, může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv. Ústavní soud je sice oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319) či usnesení ze dne 13. 10. 2005
sp. zn. III. ÚS 255/05 a rozhodnutí zde citovaná].
Ústavní soud dále konstatuje, že i v této části ústavní stížnosti jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Je totiž zásadně otázkou podústavního práva a jeho výkladu, podle jakých principů jsou procesní úkony zpoplatněny. Shodná tvrzení o nesprávném určení výše soudního poplatku pak byla obsažena již v odvolání stěžovatelů proti usnesení obvodního soudu a městský soud se
s nimi sice stručně, ale zcela jednoznačně vypořádal. Úvaha soudu - že pokud se stěžovatelé žalobou domáhali vydání nemovitostí, dopadá na tento případ položka 4, bod 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků, podle něhož za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění, se vybere poplatek za každou nemovitou věc ve výši 5000 Kč - je úvahou logickou a z ústavněprávního hlediska proti ní nelze mít žádné výhrady.
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2020, č. j. 24 Cdo 3853/2019-279, na jehož závěry stěžovatelé v této souvislosti odkazují, Ústavní soud upozorňuje na to, že Nejvyšší soud v daném případě dospěl k závěru - že není na místě, aby soudní poplatek za dovolání byl dovozován z položky 23 bod 1. písm. b) sazebníku poplatků - neboť přihlédl ke specifičnosti projednávané věci. Ta spočívala v tom, že nešlo o typickou žalobu na vydání dědictví a předmětem dovolání byly námitky nesprávného právního posouzení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku, a nikoliv přímo vydání konkrétních nemovitých věcí. Ústavní soud proto konstatuje, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu není na případ stěžovatelů přiléhavé.
Jen nad rámec shora uvedeného Ústavní soud dodává, že namítají-li stěžovatelé také porušení §13 občanského zákoníku, omezí se Ústavní soud na sdělení, že jakkoli je - obecně vzato - nežádoucí (ne však současně vždy nutně i protiústavní), aby soudy rozhodovaly obdobné věci odlišně, je třeba zdůraznit, že v rámci ústavněprávního přezkumu není namístě úsudek, že v daném případě tato situace vskutku nastala. Bez bližšího zkoumání, pro něž není v posuzované věci - i s ohledem na výše uvedené závěry - prostor, totiž nelze nyní ani uzavřít, že ve věci vedené pod sp. zn. 26 C 34/2016 bylo rozhodováno o totožné věci, jak tvrdí stěžovatelé.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu