ECLI:CZ:US:2020:2.US.805.20.1
sp. zn. II. ÚS 805/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Tomáše Veselého, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, se sídlem Sakařova 1631, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. prosince 2019 č. j. 17 C 105/2019-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2020, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Pardubicích rozhodl ve věci žalobkyně SVEA Ekonomi Cyprus Ltd. proti žalovanému stěžovateli o zaplacení částky 6 000 Kč s příslušenstvím tak, že stěžovateli uložil žalovanou částku včetně úroku z prodlení žalobkyni zaplatit (výrok I.) a dále stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 3 546 Kč (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že předmětem sporu mezi účastníky řízení před nalézacím soudem byla pohledávka ve výši 6 000 Kč, která vznikla tak, že právní předchůdce žalobkyně - společnost Ferratum Bank p.l.c. poskytla stěžovateli zápůjčku v uvedené výši. Předmětem sporu nebyla existence zápůjčky, ani její výše, nýbrž termín splatnosti, když stěžovatel se bránil vznesením námitky promlčení. Zápůjčka byla stěžovateli připsána na účet dne 14. 1. 2016, žaloba byla soudu doručena dne 14. 2. 2019, přičemž stěžovatel tvrdil, že zápůjčka měla být poskytnuta bezúročně na dobu 15 dnů, kdežto žalovaná namítala, že lhůta splatnosti byla sjednána na 30 dnů od data poskytnutí půjčky. Stěžovatel argumentoval tím, že ke sjednání zápůjčky došlo elektronicky, prostřednictvím webového formuláře na stránkách poskytovatele zápůjčky a jediným "dokladem" o zápůjčce pro něj byla připsaná požadovaná částka na jeho účet.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním závěrem, ke kterému obecný soud v posuzované věci dospěl, a považuje jej za nesprávný. V jeho případě se jedná o spotřebitelský smluvní vztah a je proto nutné důsledně požadovat, aby silnější strana smluvního vztahu byla schopna nade vší pochybnost prokázat skutečný obsah smluvního ujednání. Stěžovatel má za to, že procesní postup nalézacího soudu, kdy tvrzení žalující strany jsou ve své podobě brána za vyvratitelné právní skutečnosti a je na žalovaném, zda se mu je podaří vyvrátit, či nikoliv, nemůže být ústavněprávně konformní a je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádné.
7. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek v ústavní stížnosti, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Nejprve je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž zákon podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud, byť současně má možnost uvážení, neboť při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jeho věci, v ústavní stížnosti neuvádí [srov. usnesení ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 267/20, bod 8, usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2364/19, bod 7 či usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4145/19, bod 10].
9. Nadto stěžovatel nepředložil žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci ani mimo chybějící vymezení zvláštnosti jeho věci pro meritorní posouzení jako věci bagatelní. Opakuje toliko námitky, které uplatnil v řízení a polemizuje se závěry učiněnými okresním soudem. Stěžovatel uvádí, že jde o spotřebitelský spor, avšak tato skutečnost sama o sobě nedává ústavní stížnosti zvláštní rozměr. Ten by mohl být dán kupříkladu tehdy, čelil-li by stěžovatel situaci, kdy by mu okresní soud svým postupem neumožňoval chránit jeho práva. Tomu však nic nenasvědčuje.
10. Ústavní soud uvádí, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze proto uzavřít, že obecný soud rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadené rozhodnutí je řádně (tj. srozumitelně a logicky) odůvodněné a je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecného soudu nesouhlasí, nemůže bez dalšího zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, vypořádává se s výhradami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah jeho odůvodnění odkázat. Očekává-li stěžovatel, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu shora vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 16].
11. Na základě shora uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu