ECLI:CZ:US:2020:4.US.2364.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2364/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 2. dubna 2018 č. j. 83 Co 178/2018-34 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. 83 Co 178/2018, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, a 2. Júlie Duňkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zakotvených práv uvedených v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením ze dne 3. 4. 2018 č. j. 10 Nc 4410/2007-12 Okresní soud v České Lípě k návrhu 2. vedlejší účastnice (jako povinné) zastavil exekuci nařízenou jeho usnesením č. j. 10 Nc 4410/2007-7 (výrok I), a to z důvodu "nezpůsobilosti" exekučního titulu - rozhodčího nálezu JUDr. Josefa Kunáška, ze dne 17. 10. 2005, protože tento rozhodce neměl v důsledku neplatné rozhodčí doložky k jeho vydání pravomoc, dále pak zamítl návrh na odklad exekuce (výrok II), uložil 1. vedlejší účastnici (jako oprávněné) zaplatit stěžovateli (jako soudnímu exekutorovi) náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III) a 2. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 8 240 Kč (výrok IV).
3. K odvolání 1. vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") unesení soudu prvního stupně změnil jednak ve výroku III tak, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává (výrok I), jednak ve výroku IV tak, že 1. vedlejší účastnice je povinna zaplatit 2. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 5 735,40 Kč (výrok II), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Ve vztahu k výroku I krajský soud s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2860/15 nebo ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1219/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že nelze oprávněnému klást k tíži, jestliže při svém postupu nepředvídal změnu tehdejší judikatury Nejvyššího soudu, k níž došlo na základě rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 958/2012. Taková situace nastala i v posuzované věci, a stěžovateli, který z titulu svého postavení nese riziko neúspěšného provedení exekuce (jež není možné přenášet na 1. vedlejší účastnici), přiznat podle §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nelze.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje obdobně jako ve svých předchozích ústavních stížnostech, tj. zdůrazňuje nutnost zajištění náhrady nákladů soudního exekutora s tím, že napadené usnesení neoprávněně zasahuje do jeho práva vlastnit majetek, namítá porušení práva na řádný proces a rovnost účastníků řízení, která měl krajský soud porušit tím, že řádně neodůvodnil své rozhodnutí, když poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), protože to se na posuzovaný případ nevztahuje (týká se zastavení exekuce pro nemajetnost povinného), a dále když připustil tzv. procesní zavinění 1. vedlejší účastnice na zastavení exekuce, ale nárok na náhradu nákladů exekuce mu nepřiznal za aplikace §150 o. s. ř., který umožňuje zásadu procesního zavinění prolomit jen výjimečně, a nedal mu prostor vyjádřit se k použití tohoto ustanovení, a když přiznal 2. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. K tomu stěžovatel dodává, že po soudním exekutorovi nelze spravedlivě požadovat, aby v průběhu exekuce přistupoval k hodnocení exekučního titulu, přičemž to byly právě vedlejší účastnice, kdo mohl, resp. měl podat návrh na zastavení exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí krajského soudu, kterým mu byla odepřena náhrada nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč (jež mu byla původně přiznána rozhodnutím soudu prvního stupně). S ohledem na výši částky, o kterou měl být stěžovatel napadeným rozhodnutím zkrácen, je zjevné, že jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomíná svou judikaturu, podle níž "bagatelnost" věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
8. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel měl být, s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčen na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). K takové situaci dojde v případech pochybení v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15), anebo je případ součástí velkého souboru případů, kde sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (N 227/75 SbNU 533)].
9. Taková situace však ve stěžovatelově věci nenastala. Krajský soud své závěry (v zásadě) řádně odůvodnil. Jak patrno z napadeného usnesení, zabýval se procesním zaviněním 1. vedlejší účastnice na zastavení exekuce a tuto otázkou posoudil s přihlédnutím k právním názorům Ústavního soudu vysloveným ve shora uvedených usneseních; zmínil-li krajský soud stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, učinil tak - nikoliv nepřiléhavě - ve vztahu k argumentu stěžovatele, že soudní exekutor musí mít zajištěnu náhradu nákladů exekuce vždy. Není přitom podstatné, že krajský soud svůj závěr opřel nepřesně o §150 o. s. ř. (a nikoliv tedy o §89 exekučního řádu). Z toho plyne i nedůvodnost námitky, že krajský soud stěžovatele na možnost použití moderačního oprávnění neupozornil. A byla-li 2. vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení, sama tato skutečnost (za dané situace, kdy nebylo shledáno žádné ústavně relevantní pochybení na straně krajského soudu, jde-li o rozhodnutí o nákladech exekuce) kasaci napadeného usnesení v jeho výroku I, který se týká stěžovatele, neodůvodňuje. Domáhá-li se stěžovatel zrušení celého usnesení krajského soudu, tedy i jeho výroku II a III, z ústavní stížnosti není ani patrno, proč (jakým způsobem) těmito výroky měl být stěžovatel dotčen na svých právech.
10. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud - stejně jako v obdobných případech téhož stěžovatele (z poslední doby viz např. usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2189/19, ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2525/19, ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 92/20) - ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu