ECLI:CZ:US:2016:4.US.2860.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2860/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem Přerov, Komenského 38, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2015 č. j. 70 Co 196/2015-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. září 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. K návrhu oprávněné, společnosti Bohemia Faktoring, s.r.o., nařídil Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 24. listopadu 2010 č. j. 67 EXE 4848/2010-14 exekuci k uspokojení její pohledávky vůči povinné AUTOMIRA, spol. s r.o. ve výši 96 160,87 Kč, jakož i pro náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 33 717,60 Kč, nákladů oprávněného a nákladů exekuce. K nařízení exekuce došlo podle rozhodčího nálezu JUDr. Jiřího Nováka, ml. ze dne 26. srpna 2010 č. j. K/2010/03121 a jejím provedením byl pověřen stěžovatel. Usnesením ze dne 31. března 2015 č. j. 67 EXE 4848/2010-104 uvedený soud exekuci zastavil (výrok I), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a oprávněné uložil povinnost nahradit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 7 865 Kč za určených podmínek splatnosti (výrok III). K odvolání oprávněné byl výrok III uvedeného usnesení změněn usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 18. června 2015 č. j. 70 Co 196/2015-165 tak, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce nepřiznává (výrok I). Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Nepřiznání nákladů exekuce odůvodnil odvolací soud poukazem na §89 exekučního řádu. S přihlédnutím k některým rozhodnutím Ústavního soudu [zejména stanovisko pléna ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) nebo usnesení ze dne 14. dubna 2006 sp. zn. III. ÚS 282/06] a Nejvyššího soudu [zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005] toto ustanovení vyložil tak, že k tomu, aby bylo možno oprávněnému uložit povinnost náhrady nákladů exekuce při jejím zastavení, je třeba dovodit jeho procesní zavinění, tedy zejména nerespektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce. V projednávané věci byla k návrhu právního předchůdce oprávněné nařízena a vedena exekuce, přičemž k posunu judikatury ve vztahu k posuzování platnosti rozhodčích smluv (promítnuvšího se do zastavení této exekuce z důvodu nevykonatelnosti rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky) došlo až po jejím zahájení. Nelze tedy dovodit závěr, že by oprávněná zastavení exekuce svým jednáním zavinila.
4. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž dovolání, jež však bylo usnesením ze dne 16. prosince 2015 č. j. 26 Cdo 5092/2015-221 odmítnuto z důvodu, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že napadené usnesení je vzhledem ke všem okolnostem nesprávné a hrubě zasahující do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, což je zřejmé již z toho, že je v příkrém rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (zejména usnesení ze dne 14. května 2014 sp. zn. 21 Cdo 402/2014) a Ústavního soudu (zejména usnesení ze dne 16. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14 a usnesení ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. IV. ÚS 2863/14), posuzující prakticky totožné procesní situace. Zároveň je nepřezkoumatelné, když závěr o judikatorním posunu, k němuž mělo dojít až po zahájení exekuce, není (a ani nemůže být) podložen jakýmikoliv konkrétními zjištěními soudu.
6. V projednávané věci podle stěžovatele nedošlo k zastavení exekuce proto, že by byl exekuční titul původně materiálně i formálně vykonatelný a takové vlastnosti by teprve následně ztratil, nýbrž proto, že byl nevykonatelný od začátku. Za této situace lze oprávněné v souladu s platnou právní úpravou bez ohledu na změny v judikatuře ve věci rozhodčích doložek procesně klást k tíži, že na základě takového exekučního titulu exekuci zahájila a dále v ní pokračovala, a to i s přihlédnutím k tomu, že to byla právě ona, kdo vadnou rozhodčí doložku sjednala a na jejím základě pak svou pohledávku vymáhala. Oprávněné lze vytnout i to, že přes znalost již změněné judikatury zastavení exekuce sama nenavrhla a místo toho se snažila situaci zastřít hromadným podnětem k zastavení exekuce pro nemajetnost povinné. Stěžovatel upozorňuje na to, že rozpornost judikatury ve věci rozhodčích doložek byla všeobecně známá již v roce 2010, tím spíše pak v odborných či zainteresovaných kruzích, do nichž lze řadit i oprávněnou. Ta navíc do exekučního řízení vstoupila na místo původního oprávněného (se svým výslovným souhlasem) až v roce 2014, pročež jí již zcela nesporně nemohlo svědčit žádné legitimní očekávání vycházející z vykonatelnosti předmětného exekučního titulu.
7. Závěrem stěžovatel poznamenává, že jeho věc nelze v žádném případě bagatelizovat poukazem na nízkou peněžitou částku, o níž v ní jde, neboť současná oprávněná vede u stěžovatele přibližně 4 000 Kč exekucí, z toho asi 2 800 na základě rozhodčích nálezů s vadnými rozhodčími doložkami. Celkově jde o náklady v řádu milionů Kč. Nelze připustit, aby v takto zásadním rozsahu stěžovatel bezplatně prováděl, a tedy ze svého majetku dotoval tisíce exekucí, v nichž nese plnou civilní, kárnou i trestní odpovědnost za jejich řádné, bezprůtahové vyřízení.
III.
Vlastní posouzení
8. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou (viz např. nález ze dne 22. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14, body 18 a 19) a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
10. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
11. Stejně jako v případě jiných nákladů řízení se i na rozhodování o nákladech exekuce vztahují zásady spravedlivého procesu. Především platí, že i takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci [srov. např. nález ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) nebo nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Závěr o porušení základních práv a svobod lze ovšem zpravidla spojovat pouze s případy zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro hodnocení věci esenciální [např. nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Samotné zjištění, že se obecné soudy při posuzování otázky nákladů řízení dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti, není v tomto směru postačující.
12. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud nepřiznání práva na náhradu nákladů exekuce dostatečně odůvodnil. Především vysvětlil, z jakých důvodů neshledal zavinění na straně oprávněné, jež je podle §89 věty první exekučního řádu základním předpokladem pro uložení povinnosti k úhradě těchto nákladů. Oprávněné (resp. jejímu právnímu předchůdci) totiž nelze klást k tíži, že nezachovala potřebnou míru pečlivosti a přistoupila k bezdůvodnému vymáhání splnění povinnosti, jestliže při svém postupu nepředvídala změnu tehdejší judikatury Nejvyššího soudu, k níž došlo až na základě rozhodnutí velkého senátu jeho občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (srov. usnesení ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 1500/15, usnesení ze dne 22. prosince 2015 sp. zn. I. ÚS 1219/15 nebo usnesení ze dne 24. května 2016 sp. zn. IV. ÚS 599/16). Tento závěr činí Ústavní soud navzdory tomu, že v minulosti - než došlo k ustálení jeho judikatury v této otázce - aproboval v několika svých usneseních odlišný právní názor.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud nespatřuje v napadených rozhodnutích žádný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné identifikovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2016
Jan Musil v. r.
předseda senátu