ECLI:CZ:US:2015:3.US.2516.14.1
sp. zn. III. ÚS 2516/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Vladimíra Kůrky - ze dne 22. ledna 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ, se sídlem Libocká 73/57, Praha 6, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem, se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. května 2014 č. j. 48 EXE 330/2014-36, kterým byl změněn stěžovatelem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že náklady exekuce stejně jako náklady oprávněného v exekučním řízení jsou nulové, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a 1. JUDr. Vladimíra Hrušky, zastoupeného Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem, se sídlem Panská 895/6, Praha 1, a 2. Ondřeje Vorlíčka, zastoupeného JUDr. Janem Touškem, advokátem, se sídlem Služeb 3056/4, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. května 2014 č. j. 48 EXE 330/2014-36 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. května 2014 č. j. 48 EXE 330/2014-36 se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel podal včasnou ústavní stížnost, v níž požaduje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "exekuční soud"), jímž byl změněn stěžovatelem vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že náklady exekuce stejně jako náklady oprávněného v exekučním řízení (zde prvního vedlejšího účastníka řízení) jsou nulové. V napadeném rozhodnutí spatřuje stěžovatel porušení svých základních práv tím, že nebyla respektována ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl jako soudní exekutor pověřen (pověření exekučního soudu ze dne 18. 2. 2014) vedením exekuce ve věci prvního vedlejšího účastníka (jako oprávněného) proti druhému vedlejšímu účastníkovi (jako povinnému). Po zahájení exekučního řízení (podáním exekučního návrhu oprávněného soudnímu exekutorovi dne 4. 2. 2014) informoval oprávněný soudního exekutora o úhradě jistiny a nákladů předchozího řízení (úroky z prodlení však uhrazeny nebyly) a navrhl částečné zastavení exekuce ve výši uhrazených částek. Stěžovatel následně vydal usnesení o částečném zastavení exekuce a dva exekuční příkazy. Rovněž byla vyhotovena výzva ke splnění vymáhané povinnosti, kde byla povinnému vyčíslena vymáhaná pohledávka (úroky z prodlení) a kde byl povinný poučen o možnosti splnit dobrovolně vymáhanou povinnost a uhradit zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Na základě této výzvy povinný uhradil oprávněnému zbývající část vymáhané pohledávky, zálohu na náklady oprávněného a na náklady exekuce však nesložil.
3. Stěžovatel poté vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž určil náklady exekuce částkou ve výši 7 865 Kč a náklady oprávněného částkou ve výši 2 821 Kč s tím, že náklady exekuce a náklady oprávněného je povinen hradit povinný. Proti tomuto příkazu podal povinný námitky, kterým stěžovatel nevyhověl a předložil věc k rozhodnutí exekučnímu soudu. Tento soud pak ústavní stížností napadeným usnesením změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce tak, že náklady exekuce činí částku 0 Kč a náklady oprávněného v exekučním řízení částku 0 Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomu (ve vztahu k nákladům soudního exekutora) uvedl, že "je namístě zohlednit dobrovolné plnění povinného a nepřiznat soudnímu exekutorovi náklady exekuce".
II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
4. Stěžovatel poukazuje na §3 odst. 1 a §90 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád") a na §1 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekutorský tarif"). Uvádí, že soudnímu exekutorovi při provádění každé exekuce vznikají hotové výdaje, přičemž některé hotové výdaje je obtížné vyčíslit, přestože nelze pochybovat o jejich vzniku. Právě z toho důvodu stanoví exekutorský tarif náhradu nákladů v paušální výši. Tato náhrada zahrnuje mj. i poštovné a telekomunikační poplatky, přičemž právě poštovné (v tomto případě bylo povinnému a jeho manželce doručováno celkem šest poštovních zásilek) je prokazatelným výdajem soudního exekutora.
5. Pokud exekuční soud v napadeném rozhodnutí stanovil náklady exekuce ve výši 0 Kč, rozhodl v rozporu se zákonem. Žádné exekuční řízení přitom z povahy věci nemůže mít nulové náklady, neboť v každé exekuci je nutno ze strany soudního exekutora provést řadu úkonů, které nejsou s nulovými náklady, přičemž tyto náklady jsou kryty pouze odměnou soudního exekutora. Zákonodárce přitom počítal s tím, že v případě dobrovolného splnění přiznává soudnímu exekutorovi snížené náklady. Nadto stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v této exekuci povinný ani neplnil dobrovolně, když vědomě nerespektoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, přestože mu bylo známo a exekučním titulem uloženou povinnost měl možnost včas dobrovolně splnit.
6. Napadeným usnesením též bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na rovnost v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), neboť se soud zabýval pouze tvrzeními jedné strany (námitkami povinného, nadto velmi stručnými), s odůvodněním soudního exekutora obsaženým v příkazu k úhradě nákladů exekuce či v usnesení o nevyhovění námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se vůbec nevypořádal. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.
7. Porušení čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že pokud je povinen nařízenou exekuci provést bez ohledu na svou vůli (§28 exekučního řádu) a tuto činnost provádí (v důsledku napadeného rozhodnutí) fakticky bez odměny, je podroben nucené práci (službě). V této souvislosti není podle jeho názoru přiléhavá argumentace uplatňovaná Ústavním soudem při rozhodování o nákladech neúspěšných exekucí, tj. že soudní exekutor je podnikatel a jako takový nese rizika podnikání, neboť na rozdíl od ostatních podnikatelů soudní exekutor nemá smluvní volnost; vybere-li si jej oprávněný pro svou exekuci, je soudní exekutor povinen ji provést. Nadto musí soudní exekutor (v důsledku napadeného rozhodnutí) dále ze svého majetku hradit i hotové výdaje exekuce, čímž je prolomena ochrana jeho vlastnického práva.
8. Podle stěžovatele je nepravdivé tvrzení druhého vedlejšího účastníka (jakožto povinného), že neučinil nic k vymožení pohledávky. Doručil povinnému výzvu ke splnění vymáhané pohledávky i nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Skutečnost, že soudní exekutor může provést exekuci až po právní moci exekučního příkazu a poté, co byla zapsána doložka provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí, nemůže jít k tíži soudního exekutora. Pokud povinný hradí s vědomím, že je proti němu nařízena exekuce a soudní exekutor si peněžní prostředky může následně bez vůle povinného stáhnout z účtu povinného, nejedná se o dobrovolné plnění, ale o plnění z tlaku probíhající exekuce. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že dle aktuálního znění exekučního řádu se plnění poskytnuté na základě výzvy ke splnění vymáhané povinnosti považuje za vymožené plnění; exekuce vymáhaného nároku tedy byla úspěšně provedena a neuhrazené zůstaly pouze náklady exekuce.
9. Účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky povinného proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce shledal důvodnými s ohledem na dobrovolné plnění povinného (jistiny a nákladů předcházejícího řízení), náklady exekuce tedy soudnímu exekutorovi nepřiznal. Ve vztahu k nákladům oprávněného v exekučním řízení soud přihlédl k výši vymožené částky ve výši 2 347 Kč a dobrovolnému plnění ze strany povinného a ustanovení §150 občanského soudního řádu aplikoval tak, že náklady oprávněnému v exekučním řízení nepřiznal. Dle účastníka řízení by měly náklady exekuce odrážet míru exekuční činnosti směřující k vymožení pohledávky.
10. První vedlejší účastník řízení (v řízení před exekučním soudem "oprávněný") se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připojil k návrhu stěžovatele na zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že bez předpokladu náhrady nákladů zastoupení je postup, jímž je možné dobrat se svých práv u soudu či jiného orgánu, prakticky nevyužitelný (neekonomický). První vedlejší účastník poukázal na větší počet soudních sporů mezi ním a druhým vedlejším účastníkem řízení, v nichž se (z různých důvodů) nechává zastupovat třetí osobou. Předpoklad náhrady hotových výloh úspěšnému navrhovateli považuje za součást postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Druhý vedlejší účastník řízení (v řízení před obecným soudem "povinný") prostřednictvím svého právního zástupce uvedl, že stěžovateli nelze upřít právo na úplatu za provedené exekuční řízení, tato úplata by však měla vyjadřovat míru toho, co soudní exekutor vynaložil k dosažení exekuce. Povinný v tomto případě plnil dobrovolně v okamžiku, kdy o provedení exekuce a o pověření soudního exekutora ještě nebylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel o této skutečnosti věděl, ale reálný stav nerespektoval. Pokud stěžovatel tvrdí, že provedl velké množství úkonů, tak tyto úkony spadají do doby, kdy již odpadl důvod, pro který měla být exekuce vedena. Jeho iniciativa směřovala k zjištění účtů a stavů na těchto účtech, aby si převedl na svůj profesní účet prostředky odpovídající jím požadované výše náhrady nákladů. Dle druhého vedlejšího účastníka soud správně vyhodnotil, že aplikace norem exekučního řádu upravujících institut nákladů řízení není absolutním právem, nemůže výrazně zvýhodňovat soudního exekutora vůči povinnému a nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Druhý vedlejší účastník řízení navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatele, eventuálně aby byl vydán zamítavý nález.
12. Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka řízení uvedl s poukazem na exekuční řád (§46 odst. 6), že každá exekuce má nenulové náklady, a to i v případě, že povinný hradí dobrovolně na základě výzvy. Zákon požaduje vyčíslit zálohu na náklady exekuce, přičemž v daném exekučním řízení nebyla tato záloha ani náklady oprávněného uhrazeny. Dle stěžovatele nelze mluvit o dobrovolném splnění, pokud povinný plnil pouze na vymáhanou pohledávku a na náklady neuhradil ničeho. Po zahájení řízení je povinný rovněž povinen hradit i náklady řízení - vedle poštovného se jedná o další nemalé výdaje (tisk, papír, obálky, poštovné, kancelářská technika, kancelářské potřeby, software, telekomunikační služby atd.). Stěžovatel je přesvědčen, že existence hotových výdajů u každého zahájeného řízení, natož u řízení řádně vedeného několik měsíců, v němž jsou vydávána rozhodnutí a další listiny, které jsou doručovány účastníkům, je obecně známou skutečností ve smyslu ustanovení §121 občanského soudního řádu. Povinný uhradil úroky z prodlení (tj. částku ve výši 2 347,50 Kč) teprve dne 5. 3. 2014, a to na základě výzvy ke splnění vymáhané povinnosti od soudního exekutora, která mu byla doručena dne 3. 3. 2014. Na úhradu povinného je tedy nutno nahlížet jako na vymožené plnění, které je posléze i základem pro výpočet odměny soudního exekutora.
13. K vyjádření druhého vedlejšího účastníka řízení stěžovatel uvedl, že zpochybňování aktivní legitimace stěžovatele nemá oporu v platných právních předpisech, přičemž i z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že aktivní legitimace soudního exekutora k podání ústavní stížnosti je dána. Pokud druhý vedlejší účastník řízení uvádí, že úplata soudnímu exekutorovi by měla vyjadřovat míru toho, co vynaložil k dosažení účelu exekuce, pak není zřejmé, proč by úplata měla být 0 Kč. Soudní exekutor si exekuce nevybírá a ani nerozhoduje o jejich zahájení, to je pouze v rukou účastníků exekučního řízení. Povinný může respektováním pravomocného a vykonatelného exekučního titulu vždy včas zabránit tomu, aby exekuční řízení bylo vůbec zahájeno. A naopak oprávněný je tím, kdo rozhoduje o zahájení exekuce, pokud není exekuční titul respektován, a vybírá si soudního exekutora.
14. Exekuční řízení je zahájeno dnem podání exekučního návrhu exekutorovi (§35 odst. 2 exekučního řádu). Soudní exekutor má povinnost ihned po zahájení exekučního řízení začít vykonávat svou činnost. V daném případě bylo exekuční řízení zahájeno dne 4. 2. 2014 a pověření soudního exekutora bylo vydáno dne 18. 2. 2014, přičemž nelze hovořit o tom, že povinný plnil v době, kdy o pověření nebylo pravomocně rozhodnuto. Pokud povinný uvádí, že soudní exekutor o úhradách na jistinu a náklady předchozího řízení věděl, ale reálný stav nerespektoval, pak je toto tvrzení zjevně nepravdivé. Dne 19. 2. 2014 obdržel soudní exekutor oznámení od oprávněného o tom, že mu byla uhrazena jistina a náklady předchozího řízení, ale doposud nebyly uhrazeny úroky z prodlení, a že tedy navrhuje zastavení exekuce v rozsahu uhrazených částek. Dne 27. 2. 2014 vydal soudní exekutor usnesení o částečném zastavení exekuce v rozsahu uhrazených částek a toto usnesení bylo povinnému doručeno dne 3. 3. 2014. Stěžovatel tvrdí, že velký počet úkonů učinil právě v době, kdy zde byly důvody pro vedení exekuce, neboť vymáhaná pohledávka nebyla uhrazena. Zároveň poukazuje na to, že s vedením exekuce jsou nezbytně nutně spojeny úkony činnosti soudního exekutora, které musí být vykonány nezávisle na tom, zda povinný dodatečně vymáhanou pohledávku uhradí.
15. Stěžovatel je toho názoru, že obecný soud nesprávně posoudil veškeré důkazy, resp. žádné důkazy neprováděl. Zcela pominul jemu známé skutečnosti, jež vyplývají z obsahu spisu. Soud nevzal za své shodná tvrzení účastníků (§120 odst. 3 občanského soudního řádu) o vymoženém plnění hrazeném na základě výzvy soudního exekutora. Tvrzená údajná korespondence mezi právními zástupci oprávněného a povinného nikdy nebyla předložena (není součástí podaných námitek), a tedy zůstává v rovině sporného, neprokázaného tvrzení jedné strany. Byť je stěžovatel toho názoru, že i kdyby zde taková korespondence mezi stranami byla, pak není z hlediska sporu rozhodná (oprávněný není povinen vymáhanou povinnost vyčíslovat; navíc je tato povinnost zcela jednoznačně a explicitně stanovena v samotném exekučním titulu).
16. Stěžovatel shrnuje, že není-li ze strany povinného respektován pravomocný a vykonatelný exekuční titul a oprávněný v důsledku toho nechá nařídit exekuci, přičemž soudní exekutor toto není schopen ovlivnit a exekuci provádět musí, protože nemá žádnou procesní možnost jak exekuci odmítnout, pak není mravné, aby náklady exekuce nesl soudní exekutor.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce není přípustný opravný prostředek (§88 odst. 4 exekučního řádu) ani jiný procesní prostředek k ochraně práva, ústavní stížnost byla shledána přípustnou.
18. Vzhledem k námitce druhého vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud stran naplnění formálních předpokladů projednání návrhu doplňuje, že aktivní legitimace stěžovatele vyplývá ze skutečnosti, že napadeným rozhodnutím exekučního soudu bylo rozhodováno rovněž o jeho nárocích, tj. nákladech exekuce [viz nález ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03 (N 162/35 SbNU 215)]. Přestože jej tedy zákon neřadí mezi účastníky exekučního řízení (§36 odst. 3 exekučního řádu), v řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce před soudy je nutno mu takové postavení přiznat.
19. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 363/06 (N 204/51 SbNU 557), soudní exekutor "má i postavení účastníka soudního řízení, a to té jeho části, kdy soud rozhoduje o jeho nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů. Jedná se tedy o tzv. účastenství pro určitý úsek řízení, a to ten, kde se rozhoduje o jeho (dílčím) nároku plynoucím z procesního práva." [viz též stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), bod 7]. Jakkoli v daném případě nebylo rozhodováno ve věci samé, rozhodování soudu o odměně soudního exekutora (byť se tento nárok odvíjí od procesního práva) se "nepochybně značnou měrou dotýká jeho oprávněných zájmů, k čemuž nutno dodat, že právo na odměnu souvisí s ústavně zaručeným základním (hmotným) právem zakotveným v čl. 26 odst. 3 Listiny ... [V] závislosti na povaze práva, o němž soud rozhoduje, nutno i v těchto případech o přiměřené aplikaci (procesních) ústavně zaručených práv a svobod uvažovat, tj. takové aplikaci, jež by byla adekvátní povaze takovéhoto řízení."
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Následně přistoupil Ústavní soud k posouzení, zda je podaná ústavní stížnost opodstatněná. Přitom vycházel ze skutečnosti, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud tak přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
21. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Právo na odůvodnění rozhodnutí (a jemu odpovídající povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit) jakožto součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá z kautel právního státu. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé; není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. Požadavky na odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti formuloval [viz např. nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález ze dne 21. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 639/03 (N 102/34 SbNU 79)].
22. Konkrétně ve vztahu k rozhodnutím o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se požadavkem na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí Ústavní soud zabýval např. v nálezech ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03 (N 162/35 SbNU 215), ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05 (N 170/38 SbNU 361) či ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07 (N 52/48 SbNU 599). Nemá-li soudní rozhodnutí nést znaky libovůle, je soud vždy povinen vypořádat se nejen se všemi výhradami, které byly v námitkách proti příkazu soudního exekutora (ze strany povinného v exekučním řízení) uplatněny, ale též je povinen zohlednit vyjádření (výhrady proti námitkám) uplatněná ze strany ostatních subjektů, jejichž práv se dané rozhodnutí týká, tj. oprávněného a soudního exekutora.
23. Z hlediska ústavněprávního je rovněž významné, že proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (§88 odst. 4 exekučního řádu). Jedná-li se totiž o řízení jednoinstanční, od obecného soudu je nutno vyžadovat zvláštní pečlivost, neboť na případná pochybení či nesrovnalosti již žádný z účastníků řízení následně nemůže v řádném procesu reagovat [viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 944/07 (N 86/53 SbNU 95)]. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel měl jakožto soudní exekutor postavení účastníka soudního řízení, v tomto typu řízení je tedy postaven na roveň oprávněnému a povinnému. Soud tak měl ve svém rozhodnutí věnovat pozornost nejen námitkám povinného a vyjádření oprávněného, ale též se měl dostatečně vypořádat s důvody, které soudní exekutor považoval za rozhodné při stanovení výše nákladů exekuce. Tomu však nedostál.
24. V daném případě obecný soud, aniž by jakkoli reflektoval odůvodnění soudního exekutora v příkazu k úhradě nákladů exekuce či v usnesení soudního exekutora o nevyhovění námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, dospěl k závěru, že náklady exekuce (stejně jako náklady oprávněného) činí částku 0 Kč. Napadené rozhodnutí odůvodnil ve vztahu ke stěžovateli v jedné větě tak, že "je namístě zohlednit dobrovolné plnění povinného a nepřiznat soudnímu exekutorovi náklady exekuce". Takové odůvodnění, s přihlédnutím k postavení stěžovatele v řízení o námitkách proti jím vydanému příkazu k náhradě nákladů exekuce, neodpovídá požadavkům na kvalitu odůvodnění soudního rozhodnutí, jak byly vymezeny výše (sub 22 a 23).
25. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), "... ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce ... Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky)." Při rozhodování o odměně soudního exekutora tak musí obecné soudy i nadále relevantní právní úpravu, která dosud s judikaturou Ústavního soudu (viz naposled uvedený nález a rozhodnutí na něj navazující) zcela nekoresponduje, interpretovat v souladu s principy vytyčenými právě v odkazované judikatuře. Ústavní soud si je vědom toho, že na obecné soudy rozhodující v těchto typech řízení jsou kladeny vyšší nároky stran posouzení konkrétního příkazu soudního exekutora o jeho odměně (a nákladech exekuce), neboť se nelze omezit pouze na kritéria stanovená exekutorským tarifem. Ani za takové situace však v žádném případě nelze rezignovat na požadavek dodržení všech kautel spravedlivého procesu.
26. Jakkoli lze v napadeném rozhodnutí obecného soudu sledovat snahu zohlednit "dobrovolnost" plnění ze strany povinného, kterou Ústavní soud obecně podpořil [viz též navazující nálezy ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849), ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3168/08 (N 58/56 SbNU 623), ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 3335/11 (N 143/66 SbNU 183) nebo ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2348/12 (N 143/70 SbNU 341), dostupné též na http://nalus.usoud.cz], nelze z tohoto závěru bez dalšího dovozovat, že v případě "dobrovolného" (tj. přímo nevynuceného) plnění nemá soudní exekutor na odměnu nárok vůbec. "Dobrovolné" plnění povinného po zahájení exekučního řízení je nutno brát v potaz především z toho důvodu, aby nedocházelo k nepřiměřeným postihům těchto subjektů, a tudíž je nutno, aby odměna exekutora, kterou v zásadě hradí povinný, odrážela složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
27. Ze spisového materiálu se podává, že po zahájení exekučního řízení (a pověření stěžovatele provedením exekuce ze strany soudu), povinný uhradil jistinu a náklady předcházejícího řízení. Ze strany soudního exekutora byl poté povinný vyrozuměn o zahájení exekuce a vyzván k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti (úroků z prodlení, zálohy na snížené náklady exekuce a zálohy na náklady oprávněného). Teprve poté uhradil povinný oprávněnému částku ve výši uvedených úroků z prodlení. Jakkoli by bylo v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu posouzení plnění povinného po zahájení exekučního řízení jako "dobrovolného" (tj. toliko nepřímo vynuceného tlakem exekučního řízení), neznamená to, že by se obvodní soud již neměl činností soudního exekutora nijak zabývat. I v případě "dobrovolného" plnění je nutno dostatečně posoudit úsilí vynaložené soudním exekutorem v daném exekučním řízení, tj. zohlednit rozsah činnosti, kterou soudní exekutor před splněním v exekuci vykonal. Právo exekutora na odměnu za provádění exekuční činnosti, jakož i na úhradu vynaložených nákladů exekuce mu totiž nelze upírat bez toho, aby došlo k přezkoumatelnému zohlednění a vyhodnocení jeho činnosti v exekučním řízení.
28. Vedle odměny soudního exekutora, u níž není v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu obecný soud omezen minimální výší stanovenou právními předpisy [viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 233/09 (N 142/53 SbNU 753)], je přitom nutno vypořádat se rovněž s požadavkem na náhradu hotových výdajů, jejichž případnou relevanci obecný soud v napadeném rozhodnutí vůbec nevzal v potaz. Soud je tedy povinen posoudit, zda konkrétní okolnosti exekučního řízení neodůvodňují přiznání nižší odměny exekutorovi, popřípadě i nižších nákladů exekuce, a to bez ohledu na limity stanovené exekutorským tarifem, tj. pokud by paušální stanovení těchto částek neodpovídalo míře exekuční činnosti směřující k vymožení pohledávky. Stanovení konkrétní výše náhrady je úkolem obecného (exekučního) soudu, který má pro posouzení všech okolností konkrétního případu nejlepší podmínky [viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 475/09 (N 237/55 SbNU 293)].
29. Ústavněprávní relevanci je nutno přiznat též argumentaci prvního vedlejšího účastníka řízení, jemuž exekuční soud napadeným rozhodnutím přiznal jakožto oprávněnému v exekučním řízení náklady ve výši 0 Kč, a to s argumentací, že "přihlédl k výši vymožené částky 2 347,50 Kč, k dobrovolnému plnění ze strany povinného" a "aplikoval ust. §150 o. s. ř.". Podle uvedeného ustanovení občanského soudního řádu nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Ústavní soud opakovaně judikoval, že §150 občanského soudního řádu nelze považovat za ustanovení, které by zakládalo zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlédnout [např. nález ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 1526/12 (N 31/68 SbNU 335)]. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, pak musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Přitom je nezbytné, aby soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil [k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239) a judikaturu zde uvedenou]. Ústavní soud má za to, že úhrada vymáhané pohledávky po zahájení exekučního řízení (byť toliko nepřímo vynucená) není bez dalšího přesvědčivým důvodem pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu; z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom není patrno, že by se obecný soud zabýval jinými aspekty, okolnostmi či poměry na straně všech účastníků řízení, které by použití tohoto ustanovení eventuálně mohly odůvodnit.
V. Závěr
30. Ústavní soud konstatuje, že shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele (i prvního vedlejšího účastníka řízení) podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto vyhověl a podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil.