ECLI:CZ:US:2020:2.US.846.20.1
sp. zn. II. ÚS 846/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele Helmuta Guichena, zastoupeného Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého nám. 653, Třeboň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2020 č. j. 32 Cdo 3603/2019-553, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2019 č. j. 5 Cmo 313/2018-399 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2018 č. j. 13 Cm 444/2002-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V návrhu na zahájení řízení doručenému Ústavnímu soudu dne 20. března 2020 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měly být porušeny jak ústavní princip rovnosti v právech vyjádřený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli (v postavení žalovaného) bylo v roce 1997 zahájeno Investiční a Poštovnou bankou, a.s. jakožto právním předchůdcem vedlejšího účastníka, Československé obchodní banky, a.s., IČ: 00001350 (dále jen "vedlejší účastník") soudní řízení o zaplacení peněžní částky v souvislosti s úvěrovými obchody realizovanými v letech 1994 a 1995, které bylo vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. 12 Cm 77/97, které bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002 č. j. 5 Cmo 12/2001-601 (dále jen "původní řízení"). Stěžovatel podal v roce 2002 u soudu prvního stupně žalobu na povolení obnovy původního řízení, kterou napadeným usnesením ze dne 26. března 2018 č. .j. 13 Cm 444/2002-286 soud prvního stupně zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadené usnesení soudu prvního stupně ve všech výrocích usnesením ze dne 20. června 2019 č. j. 5 Cmo 313/2018-399 jako věcně správné potvrdil (meritorní výrok I. a nákladový výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Toto usnesení odvolacího soudu napadl do všech výroků stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 14. ledna 2020 č. j. 32 Cdo 3603/2019-553 odmítl v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku I. usnesení odvolacího soudu týkajícího se potvrzení meritorního výroku postupem dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné, když dovolání nemělo obsahovat způsobilé vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud přitom odkázal na ustálenou judikaturu blíže vykládající obligatorní náležitosti dovolání. V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu (výroky II. a III.), jej dovolací soud odmítl jako nepřípustné ze zákona (§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Dovolací soud zároveň přiznal vedlejšímu účastníkovi, který se k dovolání stěžovatele vyjádřil, náhradu nákladu dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
3. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud připomíná jeden ze základních znaků řízení o ústavní stížnosti, jímž je její subsidiarita. Ústavní stížnost má vždy představovat prostředek ultima ratio [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79)] Pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je tedy postavena na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především řádnými i mimořádnými opravnými prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
5. Z obsahu stížnosti a formulace petitu je zřejmé, že stěžovatel brojí proti všem napadeným usnesením v jejich celém rozsahu (tj. do všech výroků).
6. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti meritorním výrokům usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a usnesení odvolacího soudu (výrok I.), je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nevyčerpání opravných prostředků (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), když dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu bylo dovolacím soudem v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku I., odmítnuto jako vadné, přičemž toto odmítnutí Ústavní soud shledává, jak bude vyloženo níže, za důvodné. K požadavku na řádné (efektivní) vyčerpání opravných prostředků podmiňující přípustnost ústavní stížnosti srov. zejm. sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb., dostupné též na http://nalus.usoud.cz), z něhož plyne, že z pohledu hodnocení přípustnosti ústavní stížnosti nastoluje podání vadného dovolání stav shodný se stavem, kdy dovolání není podáno vůbec (viz zejm. druhý výrok a v odůvodnění bod 61 citovaného sjednocujícího stanoviska).
7. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti nákladovému výroku usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu (výroky II. a III.), je stížnost s ohledem na vadnost dovolání pro meritornímu výroku usnesení odvolacího soudu opožděná ve smyslu §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neb dvouměsíční lhůta stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu k jejímu podání počala běžet doručením usnesení odvolacího soudu stěžovateli (16. července 2019), jelikož dovolání je ze zákona nepřípustné proti rozhodnutím o nákladech řízení (§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Jen pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že odlišná procesní situace ve vztahu k možnému ústavnímu přezkumu těchto nákladových výroků by bývala nastala v případě efektivního využití dovolání jakožto opravného prostředku proti meritornímu výroku usnesení odvolacího soudu, když z rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že oddělování meritorních a nákladových výroků je v tomto směru nelogické a nehospodárné, neboť při posuzování nákladů řízení nelze opomíjet kritérium úspěšnosti jednotlivých účastníků řízení, které vyplývá právě až z rozhodnutí o meritu věci, přičemž nelze přehlížet možnost dovolacího soudu zrušit nebo změnit nejen rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé, nýbrž též zrušit akcesorický výrok o nákladech řízení dle §243e o. s. ř. (k tomuto srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/18 ze dne 18. února 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 870/19 ze dne 24. dubna 2019 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1112/20 ze dne 11. srpna 2000).
8. Námitky stěžovatele vznesené vůči usnesení soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího tak Ústavní soud nehodnotil.
9. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti odmítavému usnesení dovolacího soudu, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní stížnost byla také podána včas a splňuje tak veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Na uvedených závěrech nic nemění skutečnost, že předchozí ústavní stížnost stěžovatele doručená Ústavnímu soudu dne 29. ledna 2020 směřující proti témuž rozhodnutí dovolacího soudu byla usnesením ze dne 13. února 2020 sp. zn. IV. ÚS 321/20 odmítnuta pro zjevné vady, neboť nyní projednávaná stížnost byla podána ještě v zákonem stanovené lhůtě.
10. Procesně přípustná je tudíž ústavní stížnost v té části, ve které směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele pro vady.
III. Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjma samotných odkazů na čl. 1 a 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy žádnou bližší ústavněprávní argumentaci nepředkládá; na více než 20 stranách textu se převážně soustředí na skutkové okolnosti týkající se obchodních vztahů stěžovatele s právním předchůdcem vedlejšího účastníka a průběh přechozího řízení (k ústavní stížnosti je přiloženo více než 30 listinných důkazních návrhů či jiných písemností). Ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu stěžovatel věcně namítá pouze to, že dovolací soud měl při posuzování náležitostí podaného dovolání postupovat dle nesprávné procesní úpravy, přičemž stěžovatel se v tomto směru odvolává na body 16 a 17 přechodných a závěrečných ustanovení k části prvé zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (které jsou obsaženy v hlavě I. části dvanácté uvedeného zákona). Stěžovatel opírá jeho právní názor na použitelnost tehdejší úpravy podmínek přípustnosti dovolání na době zahájení původního řízení (r. 1997) a době vydání konečného rozhodnutí v původním řízení (tj. rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002 č. j. 5 Cmo 12/2001-601). Jiné odůvodnění polemiky stěžovatele ohledně dovolacím soudem aplikovaného znění o. s. ř. stížnost neobsahuje.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti v rozsahu, ve kterém je přípustná, a došel k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Jak podrobně dovolací soud vysvětlil v napadeném usnesení (zejm. viz str. 2), mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Každý dovolatel je v dovolání povinen vylíčit relevantní rozhodovací praxi dovolacího soudu a uvést, v čem se odvolací soud od této relevantní rozhodovací praxe odchýlil, nebo v čem je tato praxe rozporná, popř. v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Dovolatel je ze zákona povinen uvést a popsat jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (popř. prozatím absentující), tak tuto nesprávnost, jde-li o případ nesprávnosti, konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností dovolacího soudu (k tomu podrobněji viz např. body 35 a 39 citovaného sjednocujícího stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.). Pokud dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči dovolacímu soudu nesplní, dovolací soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (dovolací soud je vymezením dovolacího důvodu vázán). Dovolací soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu - jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné.
15. Z obsahu dovolání, které si Ústavní soud za účelem posouzení stížnosti vyžádal, plyne, že stěžovatel postupoval při sepisu dovolání dle právní úpravy dovolacího řízení obsažené v o. s. ř. znění účinném do 31. prosince 2000 - tj. zejm. před klíčovou novelizací provedenou s účinností ke dni 1. ledna 2013 zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jež zavedla zcela novou koncepci přípustnosti dovolání [v reakci na nález Ústavního soudu ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (147/2012 Sb.; N 34/64 SbNU 361), kterým došlo ke zrušení tehdejšího znění §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. upravující tzv. nenároková dovolání]. Z obsahu dovolání je zjevné, že jej stěžovatel zamýšlel stavět na tvrzené potřebnosti vyřešení otázky zásadního právního významu, které měla být na obou předchozích stupních nesprávně posouzena, a dále na namítaných vadách řízení, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §241a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000).
14. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel namítá použitelnost jím zvolené právní úpravy institutu dovolání obsažené v o. s. ř. ve znění účinném ke dni 31. prosince 2000, a to na základě přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2001. Bod 16 přechodných a závěrečných ustanovení k části prvé zákona č. 30/2000 Sb. stanovil, že návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bod 17 přechodných a závěrečných ustanovení k části prvé zákona č. 30/2000 Sb., kterého se stěžovatel dovolává, stanovil, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
15. Dovolací soud však při posuzování dovolání stěžovatele postupoval dle o. s. ř. ve znění účinném od 30. září 2017, a to na základě přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tato novela o. s. ř. v přechodných ustanovených obsažených v bodech 1 a 2 čl. II uzákonila, že není-li dále stanoveno jinak, použije se zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány (bod 1); dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 2).
16. Stěžovatel předně vůči postupu dovolacího soudu vycházejícímu z citovaných přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. žádnou kvalifikovanou argumentaci založenou na nepřijatelném výkladovém či aplikačním excesu nepředkládá. Již z tohoto - tedy z absence ústavně právní argumentace - nutně plyne závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Navíc Ústavní soud se s výkladem a aplikací přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. dovolacím soudem ztotožňuje i co do "pouhé" správnosti. Z pohledu stěžovatele klíčovou otázkou, jejíž řešení mělo za následek jeho neúspěch v dovolacím řízení, byl mylný právní názor na kritérium rozhodné pro použitelnost té které procesní úpravy dovolacího řízení. Stěžovatelem namítané časové okolnosti původního řízení (zahájené v roce 1997 a pravomocně ukončené v roce 2002) nebyly pro dovolací řízení týkající se přezkumu usnesení odvolacího soudu vydané ohledně žaloby na obnovu řízení relevantní. Řízení o žalobě na obnovu řízení nemá (procesně) žádnou přímou vazbu na původní řízení a je řízením samostatným. Zákon č. 296/2017 Sb. je (prozatím) poslední novelizací o. s. ř., která obsahuje přechodná ustanovení týkající se použitelnosti dané procesní úpravy institutu dovolání, a jako taková byla tato přechodná ustanovení pro stěžovatele (a dovolací soud) rozhodující - aktuální kritérium determinující použitelnost té které právní úpravy dovolacího řízení je doba (den) vydání rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má dovolání směřovat. Přitom v daném případně dle názoru Ústavního soudu nejde ani o zvláště komplikovanou výkladovou otázku, když pouhým jazykovým výkladem přechodných ustanovení v bodech 1 a 2 čl. II zákona č. 296/2017 Sb. spojeným s logickým argumentem a contrario lze dojít k jednoznačnému závěru, že o. s. ř. ve znění účinném od 30. září 2017 se vztahuje na veškerá dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů vydaným ode dne 30. září 2017 (k výkladu dřívějších přechodných ustanovení novelizací o. s. ř. upravujících dovolání viz např. usnesení Ústavního soudu 13. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 911/11 a judikaturu tam citovanou). Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. června 2019. Ústavnímu soudu není ani při zvažování případného teleologického výkladu citovaných přechodných ustanovení zcela zřejmé, jaké důvody vedly stěžovatele k závěru, že na dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z roku 2019 by měl být užit o. s .ř. ve znění účinném k 30. prosinci 2000. Přes veškerá specifika přechodných ustanovení v procesních předpisech lze konstatovat, že jejich hlavním účelem je vyloučení či minimalizace negativních dopadů do právní jistoty či legitimních očekávaní, které pro adresáty mohou dočasně plynout z konfliktů či odchylek mezi dosavadní a novou právní úpravou řízení; přechodná ustanovení jistě nemají zakotvit trvající použitelnost již dávno překonané koncepce klíčového (mimořádného) opravného prostředku v civilním procesu, byť ve vztahu ke sporům skutkově majícím původ v minulosti. Takový závěr by nebyl neudržitelný ani z pohledu požadavků na jednotnost, přehlednost a hospodárnost soudního řízení.
17. Dle názoru Ústavního soudu tak v projednávané věci nedošlo k případu aplikace nesprávného procesního předpisu, který by způsobil neústavnost přezkoumávaného rozhodnutí dovolacího soudu (zejm. v podobě denegatio iustitiae prostřednictvím zjevně bezdůvodného odepření meritorního dovolacího přezkumu). Dovolání koncipované dle již zrušené právní úpravy nesplnilo (a v principu ani dosti dobře splnit nemohlo) nároky na jeho obsah kladené aktuální právní úpravou.
18. Za tohoto stavu Ústavní soud porušení základních práv či svobod stěžovatele neshledal a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dílem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém byla přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a dílem ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a písm. e) téhož zákona, přičemž tak učinil jediným senátním rozhodnutím.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu