ECLI:CZ:US:2020:2.US.848.20.1
sp. zn. II. ÚS 848/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, P.O.BOX 50, zastoupeného Mgr. Tomášem Pauchem, advokátem se sídlem Sokolovská 695/115b, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2018 sp. zn. 3 T 4/2018, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019 č. j. 67 To 30/2019-430 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019 č. j. 11 Tdo 1074/2019-531, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem obvodního soudu shledán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli obvodním soudem uložen trest propadnutí věci, a to částky 500 Kč.
3. Městský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Konstatoval, že za dané důkazní situace, tedy na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jakož i z doplněného dokazování, nepřetrvávají jakékoliv pochybnosti o tom, že se stěžovatel dopustil všech jednání, která jsou mu kladena za vinu. Odvolací soud nezjistil pochybení obvodního soud ani stran právní kvalifikace. Současně zdůraznil, že stěžovatel se k trestné činnosti doznal v přípravném řízení a jeho další obhajobu nelze hodnotit jinak než jako ryze účelovou.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako opožděné. K tomu uvedl, že obhájci stěžovatele bylo usnesení městského soudu doručeno 12. 3. 2019, obviněnému byl překlad napadeného usnesení doručen 22. 3. 2019. Lhůta pro podání dovolání stěžovateli uplynula dne 22. 5. 2019. Stěžovateli byl dne 2. 5. 2018 ustanoven obhájcem Mgr. Ján Gajdoš, LL.M.; teprve dne 9. 5. 2019 byl stěžovateli ustanoven obhájcem Mgr. Tomáš Pauch. Stěžovatel podal dovolání prostřednictvím Mgr. Paucha dne 21. 6. 2019, tedy opožděně. Na tomto nemohlo podle Nejvyššího soudu nic změnit ani to, že stěžovatel nesouhlasil se způsobem poskytování právních služeb ustanoveného obhájce Mgr. Gajdoše. Obdobně podle soudu nebyla způsobilá vyvolat účinky navrácení lhůty pro podání dovolání ani výzva obvodního soudu ze dne 31. 5. 2019, aby "obratem zaslal ve věci obviněného dovolání".
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu obecných soudů, konkrétně proti tomu, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy a proti způsobu, jakým odůvodnily své závěry. Současně namítá, že postup Nejvyššího soudu byl příliš formalistický, jestliže odmítl jeho dovolání jako opožděné. K tomu dále uvedl, že zmeškání lhůty k podání dovolání bylo způsobeno tím, že (nově) ustanovenému obhájci stěžovatele nebylo umožněno nahlédnout do spisu a nemohl se tedy s případem podrobně seznámit. Obecné soudy svůj postup podle stěžovatele zcela svévolně odůvodňovaly prováděním úkonů a následným postupováním spisového materiálu mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Stěžovatel však již neuvádí, kdy konkrétně mu mělo být znemožněno nahlédnutí do spisu, resp. z jeho stížnosti plyne, že se o nahlédnutí do spisu snažil až po 31. 5. 2019, kdy mu byl zaslán přípis soudu prvního stupně (viz výše).
6. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti směřuje primárně do sféry hodnocení důkazů obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy).
8. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Výjimku představují situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).O takový případ se však nejedná. Obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do soudního rozhodování v nyní posuzované věci jakkoliv zasahovat.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že podle ustanovení §265e odst. 1 trestního řádu je lhůta pro podání dovolání dvouměsíční a začíná podle ustanovení §265e odst. 2 trestního řádu běžet okamžikem doručení rozhodnutí poslední osobě, které má být podle zákona doručováno - zde obhájci a stěžovateli. Podle judikatury pro běh dovolací lhůty nemá význam okolnost, že si obviněný později (tj. v době po právní moci rozhodnutí) pro účely podání dovolání obhájce zvolil, a zda a případně kdy byl tomuto obhájci doručen opis rozhodnutí soudu druhého stupně. Stejné platí i v situaci, kdy obviněnému byl po právní moci rozhodnutí soudem pro účely podání dovolání pravomocně přiznán nárok na bezplatnou obhajobu (obhajobu za sníženou odměnu). Pokud si obviněný obhájce sám nezvolí, ale požádá o ustanovení obhájce soud, je povinností soudu tak neprodleně učinit, aby nebyl zmařen účel úspěšného uplatnění práva na bezplatnou obhajobu obviněným (R 10/2013). Zákon navíc zcela vylučuje navrácení lhůty k podání dovolání. Jde o mimořádný opravný prostředek směřující proti pravomocnému meritornímu rozhodnutí, a tak i z hlediska právní jistoty nelze prodlužovat dobu, po kterou by bylo možno takové rozhodnutí napadnout a prolomit jeho právní moc. Přitom lhůta dvou měsíců počítaná od doručení druhostupňového rozhodnutí se jeví být dostatečnou k podání dovolání, které navíc může být podáno jako tzv. bianco dovolání, tj. bez uvedení dovolacích důvodů (k tomu srov. IV. ÚS 134/03, R 21/2009). Je přitom nerozhodné, z jakých příčin došlo ke zmeškání lhůty k podání dovolání, zda se tak stalo z objektivních důvodů (např. obviněný byl po celou dovolací lhůtu v bezvědomí) nebo ze subjektivních příčin (např. stávající obhájce obviněného odmítl podat dovolání s tím, že bez nového zmocnění k tomu není oprávněn). Ani případné pochybení soudu v poučení o dovolání (např. uvedení delší lhůty k jeho podání) neumožňuje navrátit zmeškanou dovolací lhůtu.
10. V posuzované věci, jak již bylo řečeno výše, zákonem stanovené lhůta pro podání dovolání uplynula ve věci stěžovatele dne 22. 5. 2019. Mgr. Pauch se o tom, že byl stěžovateli ustanoven obhájcem, dozvěděl nejpozději dne 14. 5. 2019. Stěžovateli bylo usnesení odvolacího soudu doručeno již dne 22. 3. 2019. Jestliže tedy stěžovatel měl usnesení městského soudu k dispozici, bylo v jeho vlastním zájmu seznámit s jeho obsahem a dalšími relevantními skutečnostmi nově ustanoveného obhájce. Uvedené platí tím spíše, že iniciativa ke "změně" obhájce vzešla od samotného stěžovatele, který dne 5. 4. 2019 sám prohlásil, že si nepřeje, aby za něj Mgr. Gajdoš, LL.M. (pozn.: předchozí ustanovený obhájce) podával mj. dovolání či činil jakékoliv další právní úkony. Stěžovatel se tím dostal do časové tísně a nemůže jít k tíži obecných soudů, že nebyl spokojen se způsobem, jakým prováděl úkony obhajoby jeho předchozí obhájce.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu