ECLI:CZ:US:2020:2.US.871.17.1
sp. zn. II. ÚS 871/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MAFRA, a. s., sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 30 Cdo 2957/2016-428, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a I. L., zastoupeného Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, sídlem Vodičkova 699/30, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 17 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaných listin se podává, že vedlejší účastník se žalobou domáhal po stěžovatelce ochrany osobnosti, a to formou uveřejnění omluvy. Tvrdil, že k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry došlo sérií článků uveřejněných o jeho osobě v období od 19. 9. do 4. 11. 2008, přičemž v každém článku (s výjimkou prvního a posledního) označil konkrétní výroky, které považoval za lživé.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 3. 2014 č. j. 32 C 184/2008-334-349 bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna uveřejnit na straně 2 deníku Mladá fronta DNES do 14 dnů od právní moci rozsudku omluvu v rozsahu nejméně jedné čtvrtiny této tiskové strany ve znění uvedeném ve výroku I., dále že je povinna uveřejnit na serveru iDnes.cz na webové adrese www.zpravy.idnes.cz do 14 dnů od právní moci rozsudku omluvu stěžovateli a tu zde minimálně po dobu čtrnácti dnů ponechat, a to ve znění uvedeném ve výroku II. Ve zbytku byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta (výrok III.).
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2015 č. j. 1 Co 212/2014-404 rozhodnutí městského soudu změnil ve výroku I. ohledně rozsahu uveřejnění omluvy v deníku Mladá fronta DNES tak, že stěžovatelka je povinna omluvu uveřejnit v rozsahu nejméně jedné osminy tiskové strany a dále tak, že se zamítá žaloba požadující omluvu za tvrzení, že vedlejší účastník jednal nezákonně tím, že porušil zákon o střetu zájmů (Mladá fronta DNES 1. 11. 2008) a ohledně požadavku na uveřejnění omluvy v rozsahu zbývající jedné osminy tiskové strany, ve výroku II. tak, že se zamítá žaloba, požadující omluvu za tvrzení, že vedlejší účastník jednal nezákonně tím, že porušil zákon o střetu zájmů (i.dnes.cz 22. 9. 2008) a ve výroku III. tak, že zveřejněná omluva bude poskytnuta i za tvrzení, že podnikateli K. dlužila i "L." firma (i.dnes.cz 4. 10. 2008). Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek městského soudu potvrzen.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, a to do části výroku I., kterou vrchní soud změnil a potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I., a do části výroku I., kterou vrchní soud potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku II. V otázce přípustnosti dovolání se stěžovatelka dovolávala toho, že rozhodnutí vrchního soudu závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v tom smyslu, že vrchní soud při střetu práva na ochranu osobnosti se svobodou projevu neprovedl test proporcionality a nezabýval se těmi aspekty, které by soudy při posuzování střetu tohoto základního práva a svobody měly brát v potaz. Odkázala přitom především na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 3121/2012-198 a ze dne 27. 6. 2013 č. j. 30 Cdo 1286/2013-247 a na nálezovou judikaturu Ústavního soudu.
6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Shledal, že stěžovatelka se ve svém dovolání v otázce jeho přípustnosti výslovně dovolala toho, že (podle jejího názoru) rozhodnutí vrchního soudu závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v tom smyslu, že při střetu práva na ochranu osobnosti s právem na svobodu projevu neprovedl test proporcionality a nezabýval se těmi aspekty, které by soudy při posuzování střetu těchto základních práv měly brát v potaz. Z hlediska takto stěžovatelkou definovaného důvodu tvrzené přípustnosti dovolání však Nejvyšší soud nezjistil, že by byla příslušná zákonná kritéria naplněna. Vyšel přitom ze závěrů stěžovatelkou odkazovaných rozsudků i z další příslušné judikatury, přičemž shledal, že z obsahu rozsudku vrchního soudu vyplývá, že se tento soud při svém rozhodování zásadami vytyčenými uvedenými judikáty řídil, v předmětné věci se totiž stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by jí publikovaná informace byla pravdivá. Vrchní soud přitom dbal na to, aby nebyla dána bezdůvodně přednost jednomu ze dvou základních práv (práva na ochranu cti a dobré pověsti vedlejšího účastníka a práva na svobodu projevu stěžovatelky) v případě jejich střetu, přičemž nepominul, že lze obecně tolerovat tzv. novinářskou zkratku, tím spíše ve vztahu k osobě veřejně činné, nelze tak však učinit v tak zásadní věci jako je konstatování podezření z napojení konkrétní osoby na organizovaný zločin.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka rekapituluje průběh soudního řízení, přičemž zdůrazňuje, že se vrchní soud při řešení hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V dovolání odkázala ve své argumentaci na to, že soudy neprovedly tzv. test proporcionality, a na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jíž se však Nejvyšší soud nezabýval. Odchýlil se i od své stávající judikatury, konkrétně od závěrů rozsudku č. j. 30 Cdo 1286/2013-247 a rozsudku ze dne 31. 7. 2015 sp. zn. 30 Cdo 965/2015 a nevypořádal se se všemi dovolacími námitkami. Jeho rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelné, porušující právo na soudní ochranu a sekundárně i svobodu projevu. Před soudy tvrdila, že pojem "podezřelý" byl užit v rovině obecné mluvy, a nikoliv ve smyslu trestněprávním, a že s ohledem na provedené dokazování je zřejmé, že obsah textu v předmětném článku má reálný základ a je pravdivý. Nemůže se tak ztotožnit se závěrem soudů, že nepředložila důkazy o předmětných sděleních v článku.
III.
Vyjádření vedlejšího účastníka řízení
8. Vedlejší účastník požádal Ústavní soud o zaslání ústavní stížnosti, aby se k ní mohl vyjádřit. Ve svém obsáhlém vyjádření poukázal na to, že k posuzované otázce (tvrzení, že vedlejší účastník byl ve spise k akci "K." podezřelý z propojení na organizovaný zločin kolem zavražděného F. M.) bylo vedeno rozsáhlé dokazování, kterým bylo tvrzení stěžovatelky vyvráceno. Za zásadní považuje skutečnost, že stěžovatelka nehovořila o nějakém subjektivním podezření, ale že je objektivizovala uvedením dokumentů, v nichž mělo být obsaženo, totiž, že vedlejší účastník je podezřelým ve spise, tedy v policejním spise k akci "K.". Uveřejnila-li, že vedlejší účastník měl být podezřelý z propojení na organizovaný zločin kolem zavražděného F. M., takové propojení značí funkční vazbu, nikoliv jen nahodilý výskyt v určité situaci, jak se snaží dovodit stěžovatelka. Dovolává-li se testu proporcionality, pak vedlejší účastník připomněl, že ho soudy provedly.
9. Na uvedené vyjádření reagovala stěžovatelka replikou, v níž setrvala na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 a §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů přísluší civilním soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatelky a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Přestože stěžovatelka v postupu Nejvyššího soudu spatřuje porušení svého ústavního práva na soudní ochranu a druhotně svobody projevu, námitkami se v podstatě domáhá "revize" jeho závěrů, což, jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Aby mohlo být dovolání stěžovatelky posouzeno jako přípustné, muselo být podle §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí vrchního soudu shledáno, že nastala jedna z okolností vyjmenovaných v uvedeném ustanovení. Stěžovatelka se ve svém dovolání ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti výslovně domáhala toho, že rozhodnutí vrchního soudu závisí na posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť při střetu práva na ochranu osobnosti s právem na svobodu projevu soud neprovedl test přiměřenosti a nezabýval se těmi aspekty, které by soudy při posuzování střetu těchto základních práv měly brát v potaz. Odkázala přitom především na rozsudky Nejvyššího soudu a na řadu nálezů Ústavního soudu, řešících tuto problematiku.
14. Z napadeného usnesení se podává, že Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť neshledal, že by se vrchní soud odchýlil při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nadto dospěl k závěru, že dovolání je výrazně poznamenáno důrazem na skutkový základ daného sporu, přičemž výtky v tomto smyslu nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
15. Stěžovatelka tedy sice vymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud však tvrzený odklon od soudní judikatury nezjistil. Naopak z obsahu rozsudku vrchního soudu vyvodil, že se tento soud při svém rozhodování řídil zásadami vytyčenými v judikatuře, na niž stěžovatelka v dovolání odkazovala, když především připomněl, že jde-li o zásah do osobnostních práv v podobě výroků publikovaných v tisku, je úkolem soudu, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážil, zda určitý text, vycházející jinak ze svobody projevu, dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu cti a dobré pověsti fyzické osoby, či je situaci přiměřený. Poukázal dále na zásadu, podle níž vybočí-li uveřejněný názor z mezí demokratickou společností uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany svobody projevu a práva na informace podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny, přičemž o takový případ jde v posuzované věci, v níž se nepodařilo prokázat, že by publikovaná informace o tom, že vedlejší účastník je ve spisu k akci "K." podezřelý z propojení na organizovaný zločin kolem zavražděného F. M., byla pravdivá. Zdůraznil, že dbal, aby nebyla dána bezdůvodně přednost jednomu ze dvou základních práv v případě jejich střetu, přičemž nepominul, že lze obecně tolerovat tzv. novinářskou zkratku ve vztahu k osobě veřejně činné, nelze tak však učinit v tak zásadní věci, jako je konstatování podezření z napojení konkrétní osoby na organizovaný zločin.
16. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho mimořádný opravný prostředek stanoveným postupem projednán. Jak vyplývá ze shora uvedeného, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání, a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč jeho přípustnost v předmětné věci neshledal. Stěžovatelka sice poukazuje na to, že se nezabýval nálezy Ústavního soudu, na něž v dovolání poukázala, z textu napadeného usnesení však lze vyvodit jeho odkaz i na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, od níž se rozsudek vrchního soudu nijak neodklonil.
17. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu v předmětné věci byl řádně odůvodněn. Jeho argumentaci považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou, nezatíženou projevem libovůle.
18. S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu