ECLI:CZ:US:2020:2.US.902.20.1
sp. zn. II. ÚS 902/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác, P.O.BOX 5, Praha 4, zastoupeného Mr. Martinem Křížem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019 č. j. 4 Tdo 1321/2019-1873, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 9 To 148/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. 46 T 90/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve formě organizátorství, jehož se měl dopustit opatřením padělaných daňových přiznání za roky 2010 a 2011 a jejich předáním společnosti UniCredit Bank za účelem uzavření smlouvy o úvěru, přičemž úvěr ve výši 3 000 000 Kč byl schválen a vyplacen (dále jen "první skutek"). Nalézací soud ohledně tohoto trestného činu upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. 3 T 142/2011 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 10. 2017 sp. zn. 3 T 142/2011. Stěžovatel byl dále v záhlaví uvedeným rozsudkem nalézacího soudu shledán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit paděláním podpisu na smlouvách o úvěru o financování nákupu osobních vozidel ve výši 400 000 Kč, resp. 464 000 Kč (dále jen "druhý skutek"). Za uvedený trestný čin a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 8 T 62/2016, nalézací soud stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Nalézací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 8 T 62/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o souhrnném trestu odnětí svobody v trvání 2 let a o způsobu jeho výkonu. Sám pak při nezměněném výroku o vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku ve formě účastenství (první skutek), při nezměněném výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu za první skutek a při nezměněném výroku o vině zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku (druhý skutek) stěžovatele odsoudil za uvedený trestný čin a sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018 sp. zn. 30 T 42/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. 9 To 33/2019 a přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 8 T 62/2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017 sp. zn. 7 To 167/2017 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v provozování cestovní agentury nebo cestovní kanceláře a ve zprostředkování služeb cestovního ruchu týkajících se sjednávání a organizace cestovních zájezdů, zajišťování ubytování a dopravy, a to jako statutární orgán, osoba samostatně výdělečné činná či odpovědný zástupce nebo zaměstnanec, na dobu deseti let. Odvolací soud současně zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018 sp. zn. 30 T 42/2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. 9 To 33/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 8 T 62/2016 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017 sp. zn. 7 To 167/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn.
4. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením zrušil výrok o trestu z rozsudku odvolacího soudu, kterým byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let (výrok I), a všechna další rozhodnutí, která na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok II) a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (výrok III). Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že odvolací soud porušil zásadu zákazu reformationis in peius, neboť souhrnný trest uložený odvolacím soudem přesahuje maximální možnou délku trestu (tj. 5,5 let), kterou lze stěžovateli uložit za věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 62/2016, věc vedenou u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 42/2015 a věc vedenou u nalézacího soudu pod v záhlaví uvedenou citovanou značkou. Ve zbytku rozhodnutí nižších soudů potvrdil (výrok IV).
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů o vině za výše uvedené skutky. Namítá, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Obecné soudy neprovedly spravedlivé a komplexní posouzení věci, nýbrž jen upřednostnily veškeré skutečnosti v neprospěch stěžovatele a skutečnosti v jeho prospěch bagatelizovaly; hodnocení důkazů v napadených rozhodnutí zcela absentuje, resp. je tendenční. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou svévolná a nijak se nevypořádávají se stěžovatelovou obhajobou. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozebírá jednotlivé momenty zjištěného skutkového stavu, které rozporuje, a nabízí alternativní zdůvodnění skutkového děje. Obecné soudy dle stěžovatele porušily zásadu presumpce neviny a nedostály požadavku, aby vina stěžovatele byla úplně a nepochybně prokázána. Stěžovatel rovněž kritizuje neprovedení jím navržených důkazů bez řádného odůvodnění.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Tento závěr se však týká pouze té části ústavní stížnosti, která směřuje proti výroku IV v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a tímto výrokem potvrzených částí rozsudků odvolacího a nalézacího soudu. Ve zbývající části, tj. ve vztahu k výroku týkajícího se uloženého souhrnného trestu a na něj navazujících výroků, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; řízení proto dále probíhá a ústavní stížnost je v této části nepřípustná.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah přípustné části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem [§2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], ve znění pozdějších předpisů), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srv. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996). Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva a uloženého trestu.
10. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká postupu obecných soudů při zjišťování a dokazování skutkového stavu. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání a které obecné soudy řádně vypořádaly. Skutková zjištění obecných soudů mají obsahový podklad především ve výpovědích svědků S., S., Š. a Č. (první skutek) a ve výpovědích svědků L. a Ch. a ve vypracovaném znaleckém posudku z oboru písmoznalectví (druhý skutek). Obecné soudy se rovněž zabývaly námitkou týkající se subjektivní stránky trestného činu a na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby přehodnocoval jednotlivá skutková zjištění obecných soudů či posuzoval věrohodnost provedených důkazů. Obecné soudy nižších stupňů, zejména soud odvolací, své skutkové a právní závěry odůvodnily, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Obecné soudy, navzdory tvrzení stěžovatele o opaku, neprovedení některých navrhovaných důkazů, řádně odůvodnily, a to jejich nadbytečností či irelevantností ve vztahu k předmětu řízení. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces, ani zásadu presumpce neviny není možné pojímat tak, že by zaručovaly jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu