ECLI:CZ:US:2020:2.US.91.20.1
sp. zn. II. ÚS 91/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Alfréda Takáče, zastoupeného JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2019, č. j. 19 Co 80/2019-247, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 9. 1. 2020 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, včetně práva na přístup k soudu a práva na legitimní očekávání.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele o zaplacení částky 28 000 Kč s příslušenstvím, představující slevu z kupní ceny. Předmětem uzavřené kupní smlouvy byl použitý osobní automobil zn. Ford Focus za kupní cenu 35 000 Kč. Po čtyřech měsících od převzetí vozidla se na něm projevily vady spočívající v závadě motoru. Stěžovatel vynaložil 28 000 Kč na opravu závady. Zjištěná vada byla řádně uplatněna u vedlejšího účastníka (prodejce), který ji, ani nárok na slevu, neuznal.
3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. srpna 2018, č. j. 104 C 72/2013-201, uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli 14 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) v části, v níž se stěžovatel domáhal přiznání částky 14 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V.). Dospěl ke skutkovým závěrům, že stěžovatel uplatnil v zákonem stanovené lhůtě u vedlejšího účastníka vadu motoru, vyzval jej k zaplacení přiměřené slevy, což vedlejší účastník odmítl. Znaleckým posudkem bylo zjištěno, že motor měl při převzetí vozidla najeto o cca 100 000 km více, než bylo vykazováno na tachometru při prodeji. Dodatečně tak vyšla najevo vada, na kterou stěžovatel nebyl upozorněn, a vzniklo mu právo na slevu. Při stanovení výše přiměřené slevy vyšel zejména z částky stanovené znaleckým posudkem, tj. 9 - 10 000 Kč, kterou znalec stanovil jako rozdíl mezi zaplacenou kupní cenou vozidla a obecnou cenou obdobného vozidla v době prodeje. Přihlédl též k dalším okolnostem případu - vedlejší účastník se od počátku odmítl reklamací zabývat, stěžovatel nechal zpracovat na své náklady znalecký posudek, vedlejší účastník neprojevil ani v průběhu soudního řízení skutečnou snahu ke smírnému vyřešení sporu, vozidlo bylo od prodeje v provozu cca 4 měsíce, cena opravy. Na základě uvedených skutečností stanovil výši slevy na 14 000 Kč.
4. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 19 Co 80/2019-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že mu byla soudem přiznána jen polovina žalované částky, tj. jen 14 000 Kč. Má za to, že jestliže mu soud prvního stupně vyhověl pouze co do částky 14 000 Kč z titulu slevy z kupní ceny, měla být druhá polovina žalované částky přiznána z titulu odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu vzniklou v důsledku vad prodaného automobilu. Tuto skutečnost vytkl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že nejde o uplatnění nového nároku podle §216 odst. 2 občanského soudního řádu.
III.
6. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
8. Stěžovatel musí tedy tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu. Ústavní soud však považuje za nutné upozornit na zvláštní přístup k újmám, dovozovaným u tzv. bagatelních věcí, jak je tomu v nyní posuzovaném případě.
9. V souladu s judikaturou Ústavního soudu lze částku, o níž v nyní posuzovaném řízení jde (tj. 14 000 Kč), považovat za bagatelní. V takových věcech Ústavní soud zastává názor, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v daném případě. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. V tomto ohledu je třeba poukázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. V případech bagatelních sporů je ústavní stížnost zpravidla vyloučena, s výjimkou naprosto extrémních pochybení obecného soudu, která výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11).
10. Stěžovatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není přípustné dovolání [viz §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu?. Tím spíše jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby Ústavní soud nahrazoval roli další přezkumné instance.
11. Ústavní soud dodává, že hodnocení, zda jde o tzv. bagatelní věc či nikoli, v řízení před Ústavním soudem je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal významné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatele a odůvodňovaly tedy zásah Ústavního soudu. Stěžejní námitkou stěžovatele byla skutečnost, že odvolací soud měl na základě stejného skutkového stavu, ale z jiného (až před odvolacím soudem uvedeného) právního důvodu posuzovat jím uplatněný nárok. Odvolací soud se s jeho připomínkou vypořádal, když v odůvodnění konstatoval, že jde o nový nárok, který v rámci odvolacího řízení uplatnit nelze (viz dále str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud se domnívá, že postupem odvolacího soudu nedošlo k ústavně relevantnímu zásahu do základních práv stěžovatele.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Ludvík David v. r.
předseda senátu