ECLI:CZ:US:2020:2.US.929.20.1
sp. zn. II. ÚS 929/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Thomase Sigmunda, právně zastoupeného Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 5254/2017-220, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017 č. j. 18 Co l74/2017-191 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 3. 2017 č. j. 29 C 17/2016-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 3. 2020 se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se jako žalobce domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a to v celkové výši 5 323 854 Kč s příslušenstvím. V žalobě uplatnil nároky související s trestním řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 51/2011, v němž vystupoval v procesním postavení obviněného. Těmito nároky byly: peněžité zadostiučinění ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nesprávné protokolaci výslechu svědka, jakož i náhrada škody ve výši 12 000 Kč s příslušenstvím za náklady vynaložené stěžovatelem na autentický přepis zvukového záznamu; peněžité zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v pochybení při doručování soudních písemností, neboť na dopisních obálkách bylo uvedeno datum narození stěžovatele a informace o obsahu zásilky; náhrada škody ve výši 3 675 Kč s příslušenstvím za náklady vynaložené žalobcem na překlad usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 3972/14, jímž byla odmítnuta jeho ústavní stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění, neboť Ústavní soud usnesení nepřeložil do mateřského jazyka žalobce; peněžité zadostiučinění ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku tvrzeného porušení jeho práva na nezávislý a nestranný soud spočívajícího v tom, že o obnově řízení rozhodoval trestní soud ve stejném složení jako v původním trestním řízení, jakož i náhrada škody ve výši 323 079 Kč s příslušenstvím za náklady vynaložené stěžovatelem na právní zastoupení; peněžité zadostiučinění ve výši 2 635 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli v důsledku tvrzeného porušení jeho práva na lidskou důstojnost výkonem vazby v době od 2. 2. 2011 do 29. 6. 2011, přičemž porušení svých práv spatřoval stěžovatel v umístění v příliš malých vazebních celách či v samovazbě, v zamezení přístupu k aktuálním informacím a neposkytnutí čistého lůžka a čistého ložního prádla.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil mu zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Nejvyšší soud, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, zamítl dovolání v části, v níž směřovalo proti výroku odvolacího soudu o věci samé ohledně nároku na peněžité zadostiučinění ve výši 2 635 000 Kč s příslušenstvím; jinak dovolání odmítl. Dovolací řízení v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu a nesprávným úředním postupem garantované ústavním pořádkem. Stěžovatel má za to, že vydaná rozhodnutí jsou nezákonná jednak z důvodu nezákonné aplikace platného práva a jednak z důvodu rozporu s dobrými mravy. V ústavní stížnosti se stěžovatel podrobně vyjadřuje k jednotlivým nárokům, které nebyly podle jeho přesvědčení obecnými soudy náležitě vypořádány a uvádí k nim argumentaci, která rozporuje zejména skutková zjištění rozhodujících soudů.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení žalobou uplatněné částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Obecné soudy dle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Obvodní i městský soud totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu podrobně vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování věci, přičemž v tomto jejich postupu zdejší soud nespatřuje cokoliv protiústavního.
10. Pokud se jedná o rozhodnutí dovolacího soudu, k němuž však stěžovatel žádné konkrétní námitky ani nepředkládá, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
11. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako částečně i v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
12. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
13. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně, a to jak v části, v níž dovolání zamítal, tak v části odmítací. Z jeho rozsudku jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrů. Právo stěžovatele na spravedlivý proces tak postupem Nejvyššího soudu porušeno nebylo. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
14. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
15. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu