ECLI:CZ:US:2020:2.US.994.20.1
sp. zn. II. ÚS 994/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Bečváře, zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou, sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2020 č. j. 23 Cdo 4099/2018-665, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2018 č. j. 3 Cmo 213/2015-632, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 23 Cdo 5278/2016-617 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2015 č. j. 45 Cm 163/2011-518, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2020, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobkyně BOHEMIAFLUX s.r.o. se v řízení domáhala na stěžovateli jednak zaplacení částky 1 443 556 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout porušením konkurenční doložky sjednané ve smlouvě o obchodním zastoupení, jednak zaplacením částky 30 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty pro případ porušení jiné povinnosti stěžovatelem z téhož závazkového vztahu. Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2015 č. j. 45 Cm 163/2011-518 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 443 556 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 30 000 Kč (výrok II.), uložil stěžovateli zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok III.) a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 354 787,20 Kč (výrok IV.).
3. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 7. 2015 č. j. 45 Cm 163/2011-542 rozhodl o výši náhrady nákladů státu tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit částku 55 681,31 Kč.
4. K odvolání stěžovatele směřujícímu proti výrokům I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a proti usnesení soudu prvního stupně o výši náhrady nákladů řízení státu Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 6. 2016 č. j. 3 Cmo 213/2015-586 rozsudek soudu prvního stupně v jeho I. výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1 443 556 Kč s příslušenstvím zamítl, ve III. výroku změnil tak, že povinnost nahradit státu náklady řízení uložil žalobkyni a rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení.
5. K dovolání podanému žalobkyní Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 5278/2016-617 napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Vrchní soud v Praze rozhodl znovu rozsudkem ze dne 4. 6. 2018 č. j. 3 Cmo 213/2015-632 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ve výroku I., III. a IV. potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 71 673,70 Kč.
7. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 1. 2020 č. j. 23 Cdo 4099/2018-665 podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru obecné soudy postupovaly ve věci nesprávně, když věc nebyla odpovídajícím způsobem projednána, byla opominuta podstatná část argumentace stěžovatele a tak mu nebyla zajištěna odpovídající soudní ochrana. Ve věci došlo i k zásahu do jeho svobody podnikání, neboť rozhodnutími obecných soudů došlo k zásadnímu omezení tohoto práva v rozporu se zásadou přiměřenosti.
9. Stěžovatel napadl provedené důkazní řízení s tím, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, neboť soud prvního stupně se nevypořádal s jeho námitkami a soudy vyšších stupňů byly jeho námitky opomenuty zcela. V průběhu řízení bylo sice prováděno obsáhlé dokazování (včetně zpracování revizního znaleckého posudku, výslechu svědků apod.), které však podle tvrzení stěžovatele, nevedlo k vypořádání se s jeho námitkami, ale k překvapivému rozhodnutí, kdy soud prvního stupně rozhodl věc dle důkazů připojených k žalobě ve prospěch žalobkyně.
10. Stěžovatel má za to, že obecné soudy zaujaly ve věci nesprávný právní názor, když konkurenční doložku hodnotily jako platnou, aniž by řádně a vyčerpávajícím způsobem věc posoudily a v jednotlivých rozhodnutích řádně odůvodnily. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady pro přezkoumání napadených rozhodnutí stanovených zákonem o Ústavním soudu.
12. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
13. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných výjimek ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 5278/2016-617 neshledal. Stěžovatel navrhuje zrušení rozhodnutí, kterým řízení skončeno nebylo, naopak tímto rozhodnutím dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Řízení tak tímto rozhodnutím nebylo skončeno a v dané věci nejsou ani splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V této části se tedy jedná o návrh, který je podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustný.
14. Ve zbylé části Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádné.
16. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek v ústavní stížnosti, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatele postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jeho nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně, že žaloba je v převážně míře důvodná, jelikož doložka je platná, stěžovatel porušil ujednání konkurenční doložky jednáním popsaným v žalobě, tedy nabízením konkurenčních výrobků jiného výrobce a tím způsobil škodu - ušlý zisk žalobkyni ve výši zjištěné znaleckým posudkem. Skutková zjištění soudu prvního stupně byla podle závěru učiněného odvolacím soudem dostatečná pro právní posouzení věci, a odvolací soud z těchto zjištění vycházel. Znalkyně Brejchová podle odvolacího soudu jasně vysvětlila jak ve znaleckém posudku, tak ve svých vyjádřeních k závěrům ostatních znalců i námitkám stěžovatele, jak k závěrům v posudku uvedeným došla a na těchto závěrech ani odvolací soud neseznal žádnou zjevnou neprávnost. K otázce namítané nemožnosti vznesení námitky promlčení s ohledem na koncentraci řízení odvolací soud pro stručnost odkázal na závěry soudu dovolacího uvedené v jeho rozhodnutí ze dne 26. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 5278/2016-617. Odvolací soud rozhodoval nestranně, námitkami vznesenými stěžovatelem se řádně zabýval, zohlednil veškeré okolnosti souzené věci a dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry.
18. Ústavní soud rovněž ověřil, že Nejvyšší soud se podaným dovoláním náležitě zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovateli vysvětlil, z jakých důvodů podané dovolání považoval za nepřípustné, a to jak v otázce platnosti konkurenční doložky a nesprávného vyhodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a vznikem škody na straně žalobkyně, tak v otázce zásahu do práva stěžovatele podnikat. Stěžovatelem namítané vady řízení (nedostatečné vypořádání se s odvolacími námitkami stěžovatele nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, resp. rozsudku soudu prvního stupně), pak podle závěru učiněného dovolacím soudem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř., jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
19. Ústavní soud, který není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům, považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí soudů neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočují z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)] a vyvozené závěry v napadených rozhodnutích jsou řádně odůvodněny. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v jím citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu