ECLI:CZ:US:2020:3.US.1017.20.1
sp. zn. III. ÚS 1017/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Peciny, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti zásahu Ministerstva spravedlnosti spočívajícímu v odstranění jmen účastníků soudních jednání z internetového portálu infoJednání, za účasti Ministerstva spravedlnosti jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Podstata ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručené Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2020, domáhá ochrany před jiným zásahem orgánu veřejné moci do jeho práva na veřejnost soudního jednání ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále do práva na informace o činnosti státních orgánů podle čl. 17 odst. 5 Listiny.
2. Ke dni 18. 3. 2020 totiž došlo ke změně zobrazení obsahu internetové stránky https://infojednani.justice.cz/ (dále jen "infoJednání") provozované Ministerstvem spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") za účelem dálkového zpřístupnění informací o nařízených soudních jednáních. Změna v zobrazení obsahu internetové aplikace infoJednání spočívá v tom, že počínaje výše uvedeným datem se v aplikaci již nezobrazují jména a příjmení účastníků řízení, ale pouze termín jednání, jednací síň, jméno tzv. řešitele, spisová značka, druh jednání, údaje o veřejnosti, popř. neveřejnosti jednání a o případném zrušení jednání. Právě v této redukci zveřejňovaných údajů spatřuje stěžovatel jiný zásah orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv.
3. Stěžovatel tvrdí, že se dne 1. 4. 2020 dozvěděl o zásahu do svého práva na veřejnost soudního jednání a práva na informace o činnosti státních orgánů, který spočívá ve výše uvedeném omezení rozsahu zveřejňovaných informací na internetové stránce infoJednání. Tato internetová aplikace byla ve své původní podobě rozsáhle využívána veřejností i stěžovatelem samotným, neboť z ní bylo patrné, jaká soudní jednání a s kterými účastníky řízení jsou nařízena. Na základě toho šlo pak určit, která jednání je účelné případně navštívit a přinést o nich zprávu. Šlo tak o opatření, které zamezovalo tzv. kabinetní justici a zaručovalo občanům efektivní možnost kontrolovat výkon soudní moci ve vazbě na právo na informace o činnosti státních orgánů. Zúžení rozsahu zveřejňovaných údajů stěžovatel dokládá odkazem na internetovou stránku infoJednání, internetovou stránku https://www.pravnicke-vypocty.com/ a odkazem na články na serverech Seznam zprávy a Česká justice, na nichž se objevila informace o změnách provedených v aplikaci infoJednání.
4. K povaze a právnímu zakotvení poskytování informací na webu infoJednání stěžovatel uvádí, že provozování této internetové platformy neupravuje žádný právní předpis. Přesto však omezení informací o projednávaných věcech představuje "vážný zásah do základního práva na veřejné projednání věci soudem". V důsledku toho je pak dotčeno "nejen právo na veřejnost soudního jednání, jehož beneficientem jsou v první řadě samotní účastníci řízení a veřejnost toliko subsidiárně, ale rovněž právo na informace o výkonu soudní moci". Tato práva se zásahem ministerstva fakticky vyprázdnila, neboť "veřejnost nyní nemá, jak se dozvědět, které právní věci budou obecnými soudy projednávány". Za obzvláště alarmující stěžovatel pokládá to, že k předmětné změně došlo v době, kdy byl na území státu vyhlášen nouzový stav, což snížilo všímavost odborné i laické veřejnosti k omezování základních práv.
5. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že důvodem pro omezení zveřejňování jmen účastníků řízení na webu infoJednání nemůže být ani ochrana osobních údajů, resp. právo na soukromí. Za tímto účelem provedl stěžovatel test proporcionality, jehož výsledkem je, že omezení rozsahu zveřejněných údajů na portálu infoJednání sice může být vhodné a způsobilé k ochraně soukromí, neobstojí však ve třetím kroku testu proporcionality (přiměřenost v užším slova smyslu). Rovněž z tohoto důvodu jde o zásah neústavní. Jelikož tento zásah nebyl individualizovaný, nebylo možné se proti němu bránit cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu ve správním soudnictví. Proto stěžovatel požaduje, aby mu ochranu poskytl Ústavní soud. Naléhavost tohoto postupu je dána tím spíše, že stížnost má svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Petitem ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud konstatoval, že "odstraněním jmen účastníků z internetové stránky infoJednání došlo k zásahu do stěžovatelova práva na veřejnost soudních jednání a na informace o činnosti státních orgánů", a dále aby ministerstvu přikázal, aby od tohoto zásahu upustilo a do tří dnů od právní moci nálezu obnovilo stav existující před zásahem.
II. Změna soudce zpravodaje
6. Soudce zpravodaj Radovan Suchánek předložil senátu návrh usnesení, kterým měla být ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jelikož z práva na veřejnost soudního jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 96 odst. 2 Ústavy) ani z povinnosti státních orgánů poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti (čl. 17 odst. 5 Listiny), nelze dovodit povinnost poskytovat informace o soudních jednáních prostřednictvím aplikace infoJednání, nadto v rozsahu požadovaném stěžovatelem.
7. Tento návrh usnesení však na poradě a hlasování senátu dne 16. 6. 2020 nebyl přijat a proto byl stejného dne podle ustanovení §55 zákona o Ústavním soudu určen opatřením předsedy senátu vypracováním rozhodnutí jiný člen senátu - Vojtěch Šimíček.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a současně se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť stěžovatel ani netvrdí porušení některého svého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
9. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
10. V nyní posuzované věci stěžovatel koncipoval ústavní stížnost jako tzv. zásahovou a jejím petitem se domáhal vyslovení porušení svého základního práva v důsledku odstranění jmen účastníků z předmětné internetové stránky a příkazu obnovit stav před tímto zásahem.
11. K tomu Ústavní soud uvádí, že ochranu před zásahem správního orgánu poskytuje zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho ustanovení §82 platí, že "[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný." V případě, že soud této žalobě vyhoví (§87 odst. 2 cit. zákona), "určí, že provedený zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav před zásahem." Z porovnání této úpravy s úpravou obsaženou v zákoně o Ústavním soudu se podává, že v obou případech disponují soudy prakticky stejným výrokovým potenciálem. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu totiž platí, že "jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením."
12. Z uvedeného je zřejmé, že se stěžovatel mohl stejného výroku domáhat u příslušného správního soudu. To však neučinil a obrátil se s ústavní stížností přímo na Ústavní soud, čímž však nerespektoval dříve zmíněnou zásadu subsidiarity ústavní stížnosti.
13. V tomto ohledu se mýlí, když tvrdí, že se proti tvrzenému zásahu do jeho základního práva nelze bránit žádným procesním prostředkem. Vyloučení tzv. zásahové žaloby přitom vylučuje z toho důvodu, že se nejedná o zásah, který by byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku by bylo proti němu přímo zasaženo (bod 23 ústavní stížnosti). Rovněž v řízení před Ústavním soudem je totiž bezvýjimečně vyžadováno přímé porušení základních práv samotného stěžovatele a je vyloučena tzv. actio popularis. Pokud podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že "[ú]stavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem", nelze ohledně požadavku přímého dotčení na právech žalobce/stěžovatele spatřovat žádný rozdíl.
14. K případné námitce, že soudní řád správní chrání žalobce před protizákonným zásahem, zatímco zákon o Ústavním soudu před zásahem protiústavním, je možno uvést, že i tato okolnost potvrzuje nutnost před podáním ústavní stížnosti vyčerpat možnost podat tzv. zásahovou žalobu ve správním soudnictví. Správní žaloba je totiž koncipována k širší ochraně žalobcových práv, protože kromě jeho ústavně zaručených práv (arg. a minori ad maius) chrání též jeho práva dovozovaná z "pouhého" zákona.
15. Souhrnně vyjádřeno, stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že zatímco řízení o tzv. zásahové žalobě vyžaduje přímé zkrácení na právech žalobce, v řízení o ústavní stížnosti tato podmínka stanovena není. Okolnost, že shora popsané možnosti podat správní žalobu nevyužil, tedy nutně vede k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti.
16. Nekonzistence argumentace stěžovatele je patrná i z toho, že na jedné straně tvrdí, že proti nyní napadenému zásahu ministerstva nemá možnost bránit se žádným procesním prostředkem kromě ústavní stížnosti; na straně druhé však poukazuje na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (tzn. nejsou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele), "jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo." Je totiž zřejmé, že vedle sebe logicky nemohou obstát tato obě tvrzení: pokud neexistuje vůbec žádná možnost procesního prostředku k ochraně práv stěžovatele, nedává smysl žádat o prominutí nevyčerpání tohoto (neexistujícího!) prostředku.
17. K tomu je vhodné dále uvést následující. V dřívější judikatuře Ústavní soud vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)].
18. Projednávaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů osobního zájmu stěžovatele nedosahuje, a to již proto, že stěžovatel stricto sensu ani netvrdí zásah do svých individuálních základních práv, jelikož si je zřejmě vědom toho, že citovaná základní práva se týkají veřejného projednání věci samotného stěžovatele, resp. veřejnosti jednání soudu, nikoliv však veřejnosti celého soudního řízení. Stěžovatel totiž neuvádí, že by se jeho argumentace týkala některé jeho konkrétní věci, kde by byl účastníkem řízení.
19. Ve skutečnosti je proto podaná ústavní stížnost koncipována jako tzv. veřejná žaloba (actio popularis) a právě v této její "veřejnosti" je spatřován přesah vlastních zájmů stěžovatele. Tato koncepce argumentace je však zjevně neudržitelná, jelikož ústavní stížnost musí vždy obsahovat tvrzení o porušení konkrétních ústavních práv stěžovatele (musí jít o individualizovaný zásah), a pouze ve výjimečných případech lze prominout nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, přesahuje-li stížnost svým významem jeho vlastní zájmy. Nelze však postupovat opačným směrem a teprve z potenciálního dopadu do zájmů veřejnosti (údajného přesahu jeho vlastních zájmů) zpětně dovozovat aktivní legitimaci stěžovatele.
20. Proto je tato chybějící aktivní legitimace stěžovatele k podání ústavní stížnosti z důvodu absence relevantního tvrzení o konkrétním porušení stěžovatelových základních práv druhou chybějící podmínkou řízení.
21. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) a písm. c) zákona o Ústavním soudu účastníků ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou a současně jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj