ECLI:CZ:US:2020:3.US.1028.20.1
sp. zn. III. ÚS 1028/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Helenou Nutilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Vodní 231/5, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2019 č. j. 4 To 570/2019-32, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení jeho ústavně zaručených práv v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") na svobodnou volbu povolání, domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") žádost stěžovatele o zahlazení odsouzení v trestních věcech vedených u téhož soudu pod sp. zn. 4 T 102/2011 a sp. zn. 4 T 63/2013 zamítl usnesením ze dne 19. 9. 2019 č. j. 31 Nt 103/2019-16 jako předčasně podanou.
3. Stěžovatel podal proti zamítavému usnesení okresního soudu stížnost ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), která byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná usnesením krajského soudu ze dne 13. 12. 2019 č. j. 4 To 570/2019-32.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že trestní soudy postupovaly formalisticky při výkladu §105 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") a rozhodly nesprávně, čímž znemožnily stěžovateli plnohodnotně se zařadit do společnosti. Skutečnost, že byl přijat ke studiu na dvě vysoké školy (stěžovatel studuje v kombinované formě X a Y), je dostatečným důvodem pro vyslovení prognózy řádného života do budoucna. Stěžovatel pro plnění všech povinností souvisejících se studiem musí splňovat podmínku bezúhonnosti, a to zejména pro výkon odborné praxe ve zdravotnických zařízeních, proto potřebuje, aby výpis z rejstříku trestů byl prost jakéhokoli záznamu. Nesouhlasí se závěry trestních soudů, které konstatovaly, že stěžovatel trest ještě nevykonal, přestože byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu již dne 12. 7. 2018. Trestní soudy neshledaly splnění podmínky pro zahlazení odsouzení dle §105 trestního zákoníku, což stěžovateli ve svém důsledku znemožňuje studium na vysoké škole. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že byl v minulosti odsouzen pro hospodářskou kriminalitu, nikoli například pro trestnou činnost proti lidskému životu a zdraví. Dále zdůraznil, že stěžovateli bylo v době zahájení trestního stíhání 19 let, když v současné době je mu již 32 let. Od doby podmíněného propuštění z výkonu trestu až do současné doby vede stěžovatel řádný život, nedopustil se žádného trestného činu ani přestupku, nebylo a není proti němu vedeno další trestní stíhání.
5. Dle tvrzení stěžovatele je rozhodnutí krajského soudu ústavně nekonformní, neboť jeho formalistickým přístupem bylo zasaženo do stěžovatelova ústavního práva na svobodnou volbu povolání. Ve věci stěžovatele přitom absentují jakékoli zákonné důvody pro omezení jeho ústavního práva dle čl. 26 odst. 2 Listiny, proto jej považuje za výraz svévole a žádá Ústavní soud, aby shora uvedené rozhodnutí krajského soudu jako protiústavní zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je po výzvě k odstranění vad podání zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné podle podústavního práva byly správné, či nikoli. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, resp. s výkladem právního předpisu. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, přiložených listin a rozhodnutí krajského soudu, jež bylo ústavní stížností napadeno, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné krajským soudem a vyjádřené v předmětném rozhodnutí jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje ani soudní libovůli nebo svévoli, ani zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je podstatná otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro zahlazení odsouzení, což bylo věcí úvahy příslušného okresního soudu a krajského soudu. Ústavní soud dále připomíná, že s ohledem na zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a úzce související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci mu nepřísluší nahrazovat úvahy obecných soudů svými vlastními, znovu přehodnocovat důkazy nebo posuzovat, jestli lze na základě určitých skutkových zjištění dospět k závěru o splnění či nesplnění zákonných podmínek pro postup dle §105 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud totiž není další odvolací instancí. Výjimku z této zásady představují pouze extrémní případy pochybení obecných soudů, tj. když je napadené rozhodnutí stiženo tak výraznými vadami, že lze uvažovat o porušení ústavně chráněných práv stěžovatele. Typickým příkladem takového pochybení je výše zmiňovaná svévole, kterou je možné konstatovat např. tehdy, pokud obecné soudy nerespektují kogentní ustanovení zákona nebo jej interpretují způsobem, jenž popírá jeho podstatu nebo je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235), usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09].
10. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. V obecné rovině sice lze stěžovateli přisvědčit, že jeho snaha o doplnění vzdělání dalším studiem snižuje riziko recidivy a je z hlediska sociální politiky žádoucí, ale nemůže být důvodem k překročení zákonných ustanovení.
11. Krajský soud rozhodl o stížnosti stěžovatele a podle §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost všech výroků napadeného usnesení a přezkoumal i procesní postup okresního soudu, který vydání napadeného usnesení předcházel. Dle §364 odst. 1 trestního řádu o zahlazení odsouzení rozhodl předseda senátu okresního soudu, v jehož obvodu stěžovatel má či naposledy měl bydliště. Dle §105 odst. 1 trestního zákoníku soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po stanovenou dobu. V případě stěžovatele tato doba dle §105 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku činí 10 let. U stěžovatele zatímně zákonem stanovená lhůta 10 let plynout nezačala. Stěžovatel dosud nevykonal trest odnětí svobody uložený pravomocnými rozsudky, byl podmíněně propuštěn z výkonu nepodmíněného trestu usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 5. 2018 č. j. 4 Pp 41/2018-74 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2018 č. j. 14 To 388/2018-87 a tím nesplnil podmínku, aby soudem bylo vysloveno, že se ve zkušební době osvědčil. Takové rozhodnutí může být učiněno dle §91 odst. 1 trestního zákoníku až po uplynutí zkušební doby; zákon neumožňuje zkrácení zkušební doby. Ve věci stěžovatele může být rozhodnutí dle §91 odst. 1 trestního zákoníku nejdříve vydáno po dni 12. 7. 2025 za předpokladu, že povede řádný život od 12. 7. 2018 do 12. 7. 2025. Pokud bude vysloveno, že se stěžovatel osvědčil ve zkušební době, vedl řádný život, budou naplněny formální podmínky pro zahlazení odsouzení dle §105 odst. 1 trestního zákoníku. Teprve splněním uvedených podmínek lze konstatovat, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu tj. 12. 7. 2018.
12. Lze přisvědčit námitce stěžovatele ohledně stručnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud se ztotožnil s argumentací okresního soudu, že dosud uložený trest odnětí svobody v délce 2 roky a 7 let nevykonal, toliko byl podmíněně propuštěn z jeho výkonu za současného stanovení zkušební doby v délce 7 let do 12. 7. 2025. Chování stěžovatele je v průběhu zkušební doby sledováno. Kdykoli v průběhu zkušební doby může soud rozhodnout, že odsouzený zbytek trestu vykoná. Jestliže stěžovatel povede řádný život, může soud nejdříve po uplynutí stanovené doby rozhodnout, že se ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody osvědčil. Po tomto rozhodnutí bude zřejmé, k jakému datu odsouzený skutečně uložený trest vykonal a od tohoto data se pak bude odvíjet doba uvedená v §105 odst. 1 trestního zákoníku. Jeho závěry, že žádost stěžovatele je předčasná jsou odůvodněny stručně, ale logicky, srozumitelně dle §134 trestního řádu a nikoli svévolným způsobem. Zamítavý výrok ve vztahu k zahlazení odsouzení byl plně na místě, protože zákon neumožňuje zkrácení zkušební doby.
13. Ústavní soud závěrem uvádí, že nic nebrání stěžovateli v tom, aby v budoucnosti - bude-li mít za to, že splňuje zákonné podmínky pro postup soudu podle §105 odst. 1 trestního zákoníku - opět požádal o zahlazení odsouzení. Pokud jde o konkrétní další námitky stěžovatele proti rozhodovací praxi trestních soudů, které brání možnosti zahlazení odsouzení, jedná se o nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím soudů přijatých na základě platné právní úpravy.
14. Pokud obecné soudy neshledaly podmínky pro zahlazení odsouzení, nešlo podle závěrů Ústavního soudu o zásah do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 26 odst. 1 Listiny na svobodnou volbu povolání. Nelze též učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek pouze z toho důvodu, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno.
15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu