ECLI:CZ:US:2020:3.US.109.20.1
sp. zn. III. ÚS 109/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALIVIO, s. r. o., sídlem Mánesova 345/13, České Budějovice, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti části IV. výroku a proti VI. až VIII. výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2019 č. j. 7 Co 661/2019-497, jakož i proti VI. výroku rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2019 č. j. 25 C 54/2018-344, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a 1) Milana Krause, 2) JUDr. Marka Franka, 3) Jiřiny Krausové a 4) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 10. 2019 č. j. 7 Co 661/2019-497 v té části výroku IV., ve které byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") v jeho výroku VI., dále zrušení výroků VI. až VIII., jakož i VI. výroku rozsudku okresního soudu, pro porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiloženého napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka (žalobkyně) se v řízení před obecnými soudy domáhala na vedlejších účastnících 1) až 3) [žalovaných] zaplacení částek 577 497 Kč a 3 298 170 Kč s příslušenstvím a proti vedlejšímu účastníkovi 1) též částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení v souvislosti se zaplacením dražební jistoty a doplatku nejvyššího podání, jakož i investice do nemovitostí v katastrálním území Přední Svince, k nimž jí byl v exekuční dražbě konané dne 24. 2. 2014 v exekučním řízení vedeném vedlejším účastníkem 2) pod sp. zn. 125 EX 427/12 udělen příklep, avšak následně bylo usnesení soudu o příklepu k dovolání vedlejšího účastníka 1) změněno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2014 sp. zn. 26 Cdo 587/2015 tak, že příklep udělen nebyl.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2019 č. j. 25 C 54/2018-344 žalobu zamítl v části směrující proti vedlejším účastníkům 1) a 3) [výrok III.] a zčásti jí vyhověl, když zavázal vedlejší účastníky 2) a 4) zaplatit stěžovatelce 577 497 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a vedlejší účastnici 4) též zavázal zaplatit stěžovatelce 3 298 170 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.). Dalšími výroky (IV. až VII.) okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
4. K odvolání stěžovatelky i vedlejších účastníků 2) a 4) krajský soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2019 č. j. 7 Co 661/2019-497 odmítl odvolání stěžovatelky proti IV. výroku rozsudku okresního soudu (výrok I.), odmítl odvolání vedlejší účastnice 4) proti III. výroku rozsudku okresního soudu (výrok II.), částečně zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 1) a řízení ohledně částky 577 497 Kč zastavil (výrok III.), potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. ohledně povinnosti hradit úrok z prodlení vedlejší účastnicí 4) a ve výrocích II., VI. a ve zbývající části výroku III. (výrok IV.), a změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. ohledně povinnosti vedlejšího účastníka 2) hradit úrok z prodlení tak, že žalobu v této části zamítl (výrok V.). Dále rozhodl o nákladech řízení, a to tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi 2) povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 53 852,80 Kč (výrok VI.), uložil vedlejší účastnici 4) zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 255 774,05 Kč (výrok VII.) a zavázal stěžovatelku zaplatit vedlejší účastnici 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 87 894,40 Kč (výrok VIII.).
5. Ústavní stížnost tak směruje proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. K porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu mělo dojít při rozhodování soudů o nákladech řízení ve vztahu k vedlejším účastníkům 2), 3) a 4), přičemž stěžovatelka je toho názoru, že ze strany obecných soudů (zejména pak krajského soudu) došlo k použití a výkladu právních předpisů, které obsahují "prvek svévole" a nákladové výroky podle jejího názoru zcela zjevně odporují obecně uznávanému principu spravedlnosti.
7. Za nejflagrantnější porušení práva na soudní ochranu stěžovatelka označila rozhodnutí krajského soudu ve výroku VII. jeho rozsudku, ve kterém jí přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči vedlejší účastnici 4) toliko ve výši 70 %, neboť měla zavinit zastavení řízení v jeho části. K částečnému zpětvzetí žaloby přitom došlo až poté, co až v řízení před krajským soudem byla stěžovatelce vyplacena žalovaná částka 577 497 Kč, proto není dle stěžovatelky možné dovozovat zavinění zastavení řízení z její strany, neboť takovýto závěr odporuje judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
8. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatelka shledává též v rozhodnutí o nákladech řízení mezi ní a vedlejší účastnicí 3), když v části výroku IV. rozsudku krajského soudu byl potvrzen výrok VI. rozsudku okresního soudu o nákladech řízení vzniklých před soudem prvního stupně a ve výroku č. VI. rozsudku krajského soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Za porušení práva na soudní ochranu stěžovatelka považuje, že soudy obou stupňů jí uložily povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici 3) a nepřistoupily k moderaci nákladů řízení dle §150 o. s. ř. Poukazuje přitom na to, že z procesní opatrnosti podala žalobu na všechny subjekty, u kterých bylo možné uvažovat o jejich procesní legitimaci a kdyby tak neučinila, vystavila by se riziku, že se nedomůže svých nároků. Bylo by proto "nepřiměřeně přísné a naprosto v rozporu s obecnou představou spravedlnosti" požadovat po stěžovatelce, aby nahradila úspěšným žalovaným ve věci náklady řízení. Poukazuje přitom na to, že šlo o právní problematiku neřešenou v rozhodovací praxi vyšších soudů a nelze "pochybovat o složitosti projednávané věci". Dle stěžovatelky nelze připustit, aby vedlejší účastnice 3) "ze soudního sporu profitovala tím, že jí budou zaplaceny náklady řízení v celkové výši 234 695 Kč ze strany stěžovatelky", která v exekučním řízení žádnou svou povinnost neporušila.
9. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatelka dále shledává i v rozhodnutí o nákladech řízení mezi ní a vedlejším účastníkem 2), když mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení stěžovatelce toliko v omezeném rozsahu. Poukazuje přitom na skutečnost, že právě vedlejší účastník 2) měl procesně zavinit zastavení řízení ohledně částky, ve které došlo k zpětvzetí žaloby. Redukci nákladů vynaložených na právní služby při rozhodování o jejich náhradě považuje stěžovatelka za postup odporující zákonné úpravě i judikatuře Nejvyššího soudu. V závěru vyjadřuje své přesvědčení, že krajský soud při rozhodování o nákladech řízení neměl přihlížet k tomu, zda nárok vznesený vůči vedlejšímu účastníkovi 2) byl uplatněn důvodně či nikoliv. Jelikož tak ale učinil a stěžovatelce přiznal náhradu toliko "za omezené množství úkonů právní služby", i když jich bylo vykonáno více, "dopustil se aplikace §146 odst. 2 o. s. ř. zahrnující v sobě prvky libovůle či svévole".
10. Dalším podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 3. 2020 a označeným jako "Vyjádření stěžovatele", deklarovala stěžovatelka svůj zájem informovat Ústavní soud o skutečnostech nastalých po podání ústavní stížnosti. Uvedla, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu bylo vedlejší účastnicí 4) podáno dovolání, avšak v omezeném rozsahu. Stěžovatelka následně podává vlastní výpočet úroků z prodlení a rozdílu v jejich výši v situaci, kdy by vedlejší účastnice 4) se svým dovoláním uspěla, přičemž následně dovozuje, že ani případný úspěch vedlejší účastnice 4) v dovolacím řízení nemůže vyústit ve změnu výroku o nákladech řízení mezi ní a vedlejší účastnicí 4), pročež je přesvědčena, že ústavní stížnost nebyla podána předčasně. Stěžovatelka ve svém podání dále uvádí, že své dovolání podané proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu dne 14. 2. 2020 vzala zcela zpět dne 20. 3. 2020, z čehož dovozuje závěr, že ústavní stížnost nemůže být předčasnou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud před samotným přezkumem opodstatněnosti ústavní stížnosti přistoupil k posouzení splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Ústavní stížnost však není přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť nesměřuje proti konečnému rozhodnutí ve věci, protože vůči rozhodnutí krajského soudu napadenému ústavní stížností bylo podáno dovolání, na základě něhož souběžně s řízením před Ústavním soudem probíhalo dovolací řízení. Z veřejně dostupné internetové databáze (www.infojednani.justice.cz) totiž Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu byl napaden dovoláním podaným dne 14. 2. 2020. Stejně tak z podání stěžovatelky ze dne 23. 3. 2020 plyne, že ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu byl napaden dovoláním stěžovatelky i vedlejší účastnice 2).
13. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je v posuzované věci třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práv stěžovatelky i za situace, kdy sama stěžovatelka nebrojí proti rozhodnutí krajského soudu ve věci samé, ale toliko proti jeho nákladovým výrokům, protože i ty mohou být rozhodnutím dovolacího soudu (i na podkladě dovolání podaného jiným účastníkem řízení) dotčeny a ústavní stížnost tak v době jejího podání směřovala proti rozhodnutí, která ještě v řízení před obecnými soudy mohla být změněna a nejsou tak rozhodnutími konečnými.
14. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi v minulosti vyslovil, že není přípustné, aby předčasně přezkoumával ústavnost nákladových výroků na základě ústavní stížnosti podané předtím, než ve věci bylo rozhodnuto o podaném dovolání, a souběžné rozhodování o opodstatněnosti ústavní stížnosti tak není na místě a neodpovídalo by ani požadavku právní jistoty (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 29/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Od tohoto zdrženlivého postoje k přezkumu rozhodnutí, o nichž s konečnou platností nebylo obecnými soudy rozhodnuto, a respektování zásady subsidiarity svého rozhodování, nemá Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci.
15. Sama stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti připouští, že ta z důvodu probíhajícího řízení o dovolání může být považována za předčasnou a její podání za této situace zdůvodnila svou procesní opatrností. Následným podáním se argumentací směřující k omezenému rozsahu dovolání vedlejší účastnice 4) a poukázáním na zpětvzetí svého dovolání snaží dovodit přípustnost ústavní stížnosti. Tyto skutečnosti však jiný závěr Ústavního soudu nezpůsobují. Ústavnímu soudu nepřísluší při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti zkoumat, v jakém rozsahu bylo dovolání podáno, popř. se zabývat jeho věcným přezkumem. Samotná skutečnost, že ústavní stížnost byla podána v době, kdy napadené rozhodnutí nebylo konečným rozhodnutím ve věci a mohlo být (a následně i bylo) napadeno ještě mimořádným opravným prostředkem je dostatečným podkladem pro závěr o její předčasnosti. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka dovolání vzala zpět. Ze subsidiarity rozhodování Ústavního soudu plyne přípustnost ústavní stížnosti toliko v situacích, kdy se stěžovatel v řízení před obecnými soudy aktivně bránil proti rozhodnutí všemi právními prostředky, které má k dispozici, na tuto obranu v řízení před soudy nerezignoval a toliko v situacích, kdy mu ochrana navzdory uplatňované obraně nebyla poskytnuta, může se domáhat ochrany svých práv v řízení před Ústavním soudem. V posuzované věci ústavní stížnost předcházela podání dovolání stěžovatelky, přičemž jeho následné zpětvzetí překážku řízení spočívající v předčasnosti ústavní stížnosti nemůže zhojit a současně představuje procesní úkon stěžovatelky, v důsledku kterého nemohl být (z vůle stěžovatelky) efektivně naplněn požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k obraně jejích práv, jako základní předpoklad přípustnosti ústavní stížnosti.
16. Jelikož byla ústavní stížnost podána předčasně, když byla podána v době, kdy nebyl proti napadenému rozhodnutí krajského soudu vyčerpán jiný zákonný procesní prostředek (dovolání), byla odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj