ECLI:CZ:US:2020:3.US.11.20.1
sp. zn. III. ÚS 11/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Litera Plzeň, s. r. o., se sídlem Školní 940/68, Plzeň, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 23 Cdo 2356/2019-219, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č. j. 3 Cmo 71/2018-189, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 Cm 23/2016-141, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní stížností napadená rozhodnutí vychází z řízení, v němž se žalobci (stěžovatelka a Vlastivědný ústav, z. ú. jako vydavatel časopisu NaCestu) domáhali - zjednodušeně řečeno - omluvy související s údajně nepravdivým tvrzením žalovaného Klubu českých turistů, že stěžovatelka nebude moci od ledna roku 2017 dostát svým závazkům spojeným s vydáváním časopisu Turista. Dále se domáhali zadostiučinění ve formě omluvy a peněžního zadostiučinění v částce třikrát 50.000 Kč za poškození dobré pověsti a odčinění nekalosoutěžního jednání, jehož se měl žalovaný dopustit tím, že před uplynutím smlouvy o spolupráci se stěžovatelkou na vydávání časopisu Turista vyhlásil nové výběrové řízení na nového producenta tohoto časopisu, jakož i tím, že bránil v inzerci časopisu NaCestu v rámci reklamních polí v časopisu Turista. O inzerci na časopis NaCestu, která v časopise Turista již proběhla, pak měl časopis Turista tvrdit, že byla neoprávněná.
3. Žaloba stěžovatelky a Vlastivědného ústavu byla ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu zamítnuta a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno nyní rovněž napadeným rozsudkem vrchního soudu. Následné dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila otázky, jež by zakládaly jeho přípustnost.
4. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle odst. 3 cit. zákona musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem okolnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu ani nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci soudů, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Výjimkou je situace, kdy jejich rozhodovací činností došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech libovolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Ústavní soud dále připomíná, že ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezakládá procesní nepřípustnost ústavní stížnosti, kterou stěžovatel podal opětovně proti těm samým rozhodnutím poté, co byla jeho původní ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu pro zjevnou neopodstatněnost. Překážka věci rozhodnuté vyplývající z tohoto ustanovení se totiž omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením. Z toho však nelze vyvozovat závěr, že se např. opětovným podáním stěžovatele vytváří procesní prostor, aby se mohl domoci přehodnocení právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho původním usnesení v téže věci. Nemožnost takovéhoto přehodnocení totiž vyplývá z nepřípustnosti opravného prostředku (odvolání) jak proti nálezům (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), tak proti usnesením Ústavního soudu (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněnost ústavní stížnosti tak může Ústavní soud posuzovat jen ve vztahu k námitkám novým, jež v předchozím řízení nebyly předmětem jeho věcného posouzení [srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 625/11 ze dne 14. 7. 2011 (U 5/62 SbNU 511)].
7. Toto obecné konstatování činí Ústavní soud v této věci proto, jelikož stěžovatelka a druhý žalobce podali - ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o jejich dovolání dne 17. 5. 2019 ústavní stížnost proti stejným rozhodnutím městského a vrchního soudu, přičemž však tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 1641/19 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Zdejší soud samozřejmě nepřehlédl, že tato předchozí ústavní stížnost brojila jen proti výrokům II., IV. a V. rozsudku městského soudu, respektive proti výrokovým částem rozsudku vrchního soudu, jimiž byl rozsudek městského soudu v citovaných výrocích potvrzen.
8. V nyní projednávané ústavní stížnosti tedy stěžovatelka napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů procesně jako celek, tzn. zejména ohledně posouzení věci samé (nepřiznání zadostiučinění v penězích ve shora zmiňované výši třikrát 50 000 Kč). Současně však Ústavní soud konstatuje, že po obsahové stránce stěžovatelka ve své podstatě jen opakuje argumentaci, s níž se Ústavní soud již vypořádal v citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 1641/19 a nyní rozhodující senát neshledal žádný rozumný důvod, pro který by ji měl jakkoliv revidovat. Z důvodu stručnosti proto odkazuje zejména na odst. 23 a 24 cit. usnesení.
9. Kromě toho považuje Ústavní soud argumentaci stěžovatelky za místy poněkud vnitřně rozpornou. Základ všech jejích nároků v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, měl být totiž dán zejména tím, že to byla stěžovatelka, nikoliv žalovaný, kdo byl vydavatelem časopisu Turista, a proto stěžovatelka mohla mimo jiné rozhodovat o prodeji reklamy v rámci tohoto časopisu. Současně však stěžovatelka připouští, že Klub českých turistů zůstal minimálně spoluvydavatelem uvedeného časopisu vedle stěžovatelky. Již v usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 1641/19 přitom Ústavní soud vysvětlil, že souhlasí s výkladem, podle něhož Klub českých turistů nechtěl stěžovatelku poškodit na dobré pověsti, když například distributorům časopisu Turista sdělil, že stěžovatelka již na jeho vydávání nebude participovat. Ani z pasáží citovaných stěžovatelkou v ústavní stížnosti přitom podle Ústavního soudu nevyplývá, že by snad Klub českých turistů chtěl naznačovat, že stěžovatelka zpronevěřila část předplatného atp.
10. K případné otázce, zda Klub českých turistů bránil Vlastivědnému ústavu v inzerci časopisu NaCestu, se soudy v této věci nevyjadřovaly, neboť o této části sporu je mezi účastníky vedeno samostatné řízení. Proto se k této otázce nemůže vyjadřovat ani Ústavní soud.
11. Konečně k usnesení Nejvyššího soudu, kterým se Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1641 pochopitelně nemohl zabývat, je možno uvést, že z konfrontace obsahu dovolání s nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu se podává, že i podle názoru zdejšího soudu stěžovatelka v dovolání dostatečně nevymezila otázky, jež by měly zakládat jeho přípustnost, a soustředila se především na polemiku se skutkovými zjištěními provedenými odvolacím soudem. Stěžovatelka totiž u předestřených otázek, jež měly být pro rozhodnutí vrchního soudu podstatné, věcně nevysvětlila, v čem lze spatřovat nesprávnost řešení zvoleného vrchním soudem. Nejvyšší soud tak postupoval v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu, podle něhož "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905). Ve skutečnosti se tedy nejednalo o stěžovatelkou tvrzenou formalistickou výtku Nejvyššího soudu, že v dovolání nebyla citována případná rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž měl být rozsudek vrchního soudu rozporný.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu