ECLI:CZ:US:2020:3.US.1124.20.1
sp. zn. III. ÚS 1124/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Šeligy, zastoupeného JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Ostrava, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2020, č. j. 71 Co 336/2019-566, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti nákladovému výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje uvést toliko základní fakta.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 6. 2019, č. j. 109 C 166/2012-529, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví k pozemku specifikovanému ve výroku I. tohoto rozsudku, přičemž jej přikázal do vlastnictví stěžovatele (výrok II.). O nákladech řízení, v němž stěžovatel vystupoval coby žalovaný a jež bylo zahájeno na základě žaloby s eventuálním petitem, přičemž primárním petitem bylo určení vlastnického práva žalobkyně (pozn. Ústavního soudu: rozhodnutím Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 24. 9. 2015, č. j. 109 C 166/2012-277, byla tato určovací žaloba zamítnuta s právní mocí ke dni 10. 12. 2015), rozhodl okresní soud ve výrocích V. - VIII. tak, že zavázal žalobkyni zaplatit stěžovateli na nákladech řízení o určení vlastnictví k předmětnému pozemku částku 558 734 Kč a ve věci širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví k tomuto pozemku, jež souviselo s náklady do výstavby domu na daném pozemku částku 132 552 Kč. Náhradu nákladů ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví však okresní soud stěžovateli nepřiznal s odůvodněním, že v této části řízení bylo vyhověno vzájemnému návrhu obou účastníků řízení.
4. Okresní soud dále v odkazu na ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") uvedl, že "oba účastníci souhlasili se zrušením spoluvlastnictví. Nelze pominout to, že to byla žalobkyně, která do koupě pozemku a stavby rozestavěného domku investovala finanční prostředky. Žalovanému byla přikázána nemovitost především proto, že má nyní více finančních prostředků než žalobkyně na proplacení přiměřené náhrady. S ohledem na stávající poměry obou účastníků nelze přehlédnout to, že žalobkyně nyní má k dispozici starobní důchod, kdežto žalovaný si k důchodu stále přivydělává. Nepřiznání náhrady nákladů řízení za tuto část řízení se výrazně negativně nedotkne majetkových poměrů žalovaného."
5. K odvolání žalobkyně a stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který v záhlaví citovaným rozsudkem (výrokem II.) nově rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovateli jejich náhradu nepřiznal. Odvolací soud konstatoval (srov. rozsudek krajského soudu, bod 15), že "zde jsou podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. na celé řízení před okresním soudem, neboť by se přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému jevilo jako nepřiměřená tvrdost vůči žalobkyni." Zdůraznil, že se oba účastníci podíleli na výstavbě rodinného domku, přičemž bylo prokázáno, "že to byly peněžní prostředky žalobkyně, za které byl zakoupen pozemek a následně vybudována stavba. Žalobkyně tyto prostředky vynaložila v době očekávání společného soužití účastníků, a tedy nezabývala se jejich návratností pro případ ukončení soužití [...] V současné době je žalobkyně důchodkyně (ostatně jako žalovaný) a lze jen stěží očekávat, že bude ještě někdy ve svém životě obdobnými financemi disponovat." Odvolací soud považoval přiznání nákladů stěžovateli za krajně nespravedlivé, a proto rozhodl shora uvedeným způsobem.
6. Stěžovatel s těmito právními závěry krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval veškerými okolnostmi případu, v důsledku čehož přijal rozhodnutí, které je ve vztahu ke stěžovateli nepřiměřeně tvrdé. Zejména uvádí, že se na financování stavby podílel také on, resp. zdůrazňuje, že bude muset do dostavby investovat částku v řádech statisíců korun. V odkazu na judikaturu zdejšího soudu namítá, že pakliže obecný soud zvažuje využití moderačního práva podle ustanovení §150 o. s. ř., je jeho povinností zajistit, aby se účastníci řízení mohli k tomuto postupu vyjádřit a vznést případná tvrzení či důkazní návrhy, což se však v nyní posuzovaném řízení nestalo.
7. Po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud - s ohledem na své kompetence orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a své postavení vůči obecným soudům - k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy výkladu právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Princip minimalizace zásahů je tím patrnější v problematice náhrady nákladů řízení. Otázkou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně. Vypořádání se s náklady řízení je nedílnou a podstatnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu. Ústavní soud je tak v zásadě oprávněn podrobit přezkumu i nákladová rozhodnutí. Ústavní soud se však již dříve opakovaně vyjádřil tím způsobem, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS. 10/98, sp. zn. IV. ÚS 133/10, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18 a další). Ústavní soud je tak v případech ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu. Dochází k tomu v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, například tehdy, když soud náhradu nákladů bezdůvodně nepřizná vůbec.
10. V nyní projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že krajský soud podrobně odůvodnil, proč v nyní posuzovaném případě stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení (srov. výše, bod 5). Postup krajského soudu tudíž dle názoru Ústavního soudu zcela koresponduje se závěry jeho judikatury, týkající se otázky aplikace ustanovení §150 o. s. ř., z nichž vyplývá, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, aby odpovídalo zákonnosti i učiněným skutkovým zjištěním.
11. Ústavní soud v této souvislosti již dříve uvedl, že pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Citované ustanovení tedy nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle) [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 145/06 ze dne 14. 3. 2007 (N 51/44 SbNU 645) či sp. zn. IV. ÚS 1391/07 ze dne 5. 6. 2008 (N 102/49 SbNU 515)]. Ústavní soud proto mimo jiné konstatoval, že při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, nýbrž i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení §150 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1840/10 ze dne 23. 9. 2010 (N 202/58 SbNU 795)]. Napadené rozhodnutí těmto požadavkům dostojí.
12. Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, že mu odvolací soud neposkytl dostatečný procesní prostor, aby se vyjádřil k uplatnění moderačního práva dle ustanovení §150 o. s. ř., a to již s přihlédnutím k odvolací argumentaci žalobkyně, jež uvedla (srov. rozsudek krajského soudu, bod 7), že "za situace kdy okresní soud zjistil, že to byla především žalobkyně, která vynaložila veškeré finanční prostředky na pořízení stavby, se jeví hrubě nespravedlivé, aby hradila náklady řízení protistraně." K této námitce se však stěžovatel v odvolacím řízení nijak nevyjádřil (srov. rozsudek krajského soudu, bod 10), byť k tomu nesporně měl příležitost. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, krajský soud dal žalobkyni následně za pravdu v tom ohledu, že v daném případě by bylo přiznání nákladů řízení stěžovateli krajně nespravedlivé, a proto přistoupil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., přičemž tento svůj postup - jak bylo zmíněno výše - dostatečně zdůvodnil.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu