ECLI:CZ:US:2020:3.US.1146.20.1
sp. zn. III. ÚS 1146/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D. advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020 č. j. 27 Cdo 2120/2019-1201 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. srpna 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1104, 8 Cmo 96/2018, ve znění opravného usnesení ze dne 29. srpna 2018 č. j. 8 Cmo 95/2018-1110, 8 Cmo 96/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Tomáše Březiny, 2) družstva DRUŽBA, stavební bytové družstvo, sídlem Kapucínské nám. 100/6, Brno, 3) Ing. Eduarda Kočvary a 4) Mgr. Marie Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 1. 2018 č. j. 19 Cm 61/2012-1023, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal určení členství v bytovém družstvu a určení, že je nájemcem družstevního bytu č. X o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve druhém podlaží domu na adrese v B. Krajský soud výše uvedeným usnesením určil, že stěžovatel je členem bytového družstva a nájemcem předmětného bytu a rozhodl o nákladech řízení. Šlo již o třetí rozhodnutí prvostupňového soudu ve věci samé, neboť předchozí jeho dvě rozhodnutí byla zrušena odvolacím soudem a věc byla vrácena k novému projednání. Napotřetí tak krajský soud věc projednával po zrušení jeho usnesení ze dne 14. 10. 2014 č. j. 19 Cm 61/2012-643 usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 5. 2017 č. j. 8 Cmo 65/2015-846, a to poté, co i jemu byla věc vrácena po zrušení jeho předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem.
3. K odvolání vedlejších účastníků 2) až 4) proti v pořadí třetímu rozhodnutí krajského soudu (ze dne 23. 1. 2018) ve věci rozhodoval vrchní soud, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil usnesení krajského soudu tak, že návrh na zahájení řízení v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud po doplnění dokazování dospěl k odlišnému závěru o skutkovém stavu od jeho zjištění krajským soudem a věc po právní stránce posoudil tak, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem 1) došlo k platnému uzavření smlouvy o převodu členství v bytovém družstvu.
4. Stěžovatel jako další procesní prostředek obrany využil dovolání, které ale bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 27 Cdo 2120/2019-1201 odmítnuto pro nepřípustnost, když podle dovolacího soudu stěžovatelem uplatněné námitky jsou pouhou polemikou (nesouhlasem) s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem, přičemž hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. V dovolání stěžovatel dle dovolacího soudu nepředložil k řešení žádnou dovolací otázku, jež by zakládala jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a dovolání též dle dovolacího soudu nesměřovalo proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle tvrzení stěžovatele měly obecné soudy, jako orgány veřejné moci, svými rozhodnutími napadenými ústavní stížností porušit jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž napadenými rozhodnutími mělo být zasaženo do práva stěžovatele na legitimní očekávání, čímž "nepřímo došlo také k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny".
6. K porušení práv stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít rozhodováním soudů o návrhu stěžovatele způsobem nerespektujícím důkazní situaci ani ustálenou judikaturu. Podle stěžovatele nebylo v řízení před soudy prokázáno, že by existovala nějaká platná smlouva, kterou by stěžovatel svá členská práva a povinnosti vztahující se k předmětnému bytu převedl na někoho jiného. Nejvyššímu soudu vytýká, že se jeho dovoláním po věcné stránce vůbec nezabýval, a to navzdory tomu, že v předchozím kasačním rozhodnutí dovolací soud vyslovil závazný pokyn vrchnímu soudu, aby se zabýval argumenty stěžovatele o existenci, resp. neplatnosti smlouvy o převodu členských práv, a vrchní soud se dle stěžovatele těmito argumenty vůbec nezabýval. Za rozporné s ústavním pořádkem považuje stěžovatel rozhodnutí soudu založené na domněnce, kterou sám označí za "pravděpodobnou" ale "neprokázanou" a podává rozsáhlou argumentaci týkající se jeho nesouhlasu se skutkovými závěry soudů o platném uzavření smlouvy o převodu členských práv v družstvu.
7. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za ústavně nesouladné, když stěžovatelovo dovolání nebylo věcně projednáno. Dovolacím soudem mu tak byla odepřena ochrana jeho ústavně zaručených práv a došlo tím k odepření spravedlnosti, přičemž sám stěžovatel své dovolání označuje za "bezesporu důvodné". Své námitky uplatněné v dovolání stěžovatel označuje za výhradně právní námitky, které nebyly polemikou s hodnocením důkazů učiněných vrchním soudem, přičemž má za to, že s ohledem na obsáhlost spisového materiálu si Nejvyšší soud nesprávně vyložil některé jeho argumenty.
8. V další argumentaci stěžovatel vytýká vrchnímu soudu i Nejvyššímu soudu, že při rozhodování o meritu věci "nevzaly v potaz pochybení vedlejšího účastníka 2) při registraci převodu členských práv a povinností týkajících se předmětného družstevního bytu", které podle stěžovatele zapříčinilo "situaci, v důsledku které vznikl spor o to, kdo je vlastně členem bytového družstva", přičemž současně popisuje podle něj nesprávný postup vedlejšího účastníka 2) související s registrací dohody o převodu členských práv a povinností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud totiž neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by napadenými rozhodnutími nastala v právní sféře stěžovatele. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel brojí zejména proti závěrům soudů o platném převodu členských práv člena bytového družstva. Vyslovený právní názor soudů není možno hodnotit jako protiústavní, nepřípustně postihující některé ze základních práv a svobod, případně pomíjející možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jako výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu. Vrchní soud přitom dostatečně objasnil skutkový stav a srozumitelně vysvětlil, proč převod členských práv považoval za uskutečněný a platný.
13. Stěžovatel brojí i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, když dovolacímu soudu vytýká, že nerozhodoval ve věci samé. Uvedené však není možno Nejvyššímu soudu oprávněně vytýkat. Jeho rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím o přípustnosti dovolání z hlediska naplnění předpokladů stanovených v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud tak v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl toliko důvody rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání a nevypořádával se s meritem věci. Přezkoumání dovolání z hlediska jeho přípustnosti, včetně posouzení relevantnosti uplatněného dovolacího důvodu, přitom přísluší výlučně Nejvyššímu soudu. Ústavněprávní přezkum se zaměřuje toliko na případná pochybení, která by nebyla ústavněprávně tolerovatelná, a takové vady v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu procesní rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelné a ústavně přijatelné použití procesních předpisů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2454/18, IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů soudního rozhodování, což ve věci stěžovatele nenastalo.
14. Stěžovatel namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možno vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se mu zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18). Ústavní soud rovněž předesílá, že případná existence vady v řízení před soudy sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu; toto řízení je nezbytné posuzovat jako celek, a to především s ohledem na povahu vady a její potenciální vliv na výsledek řízení.
15. Ústavní soud po posouzení průběhu řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, neshledal, že by stěžovatel neměl možnost domáhat se ochrany svých práv u soudu a že by tak bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Právě naopak, ve věci stěžovatele bylo rozhodováno soudy ve všech stupních (a to i opakovaně v důsledku kasačních rozhodnutí), přičemž i sám stěžovatel uvádí, že spisový materiál je obsáhlý. Nelze tak tvrdit, že by mu právo na soudní rozhodování o jím uplatněném nároku bylo odepřeno. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzením stěžovatele o porušení jeho práva na legitimní očekávání. Předvídatelnost soudních rozhodnutí, zásada rovnosti účastníků řízení i zásada právní jistoty vyžadují, aby soudy rozhodovaly stejným způsobem ve věcech, které se po skutkové a právní stránce podobají. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudů.
16. Namítáno je rovněž "nepřímé" porušení práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny, které Ústavní soud ve věci stěžovatele rovněž neshledal. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích soudů nezjistil znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné, a samotný nesouhlas stěžovatele se závěry soudů o platném uzavření smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu zásah do jeho vlastnického práva nezpůsobuje.
17. Lze uzavřít, že ústavní stížnost argumentačně zůstává v rovině podústavního práva, přičemž pokračující polemika k otázce platnosti převodu členských práv člena bytového družstva ústavní přesah nezpůsobuje. Ústavní stížnost stěžovatele a důvody v ní uváděné představují tak toliko další projev stěžovatelova nesouhlasu se závěry soudů. Ústavní soud však opětovně zdůrazňuje, že nepředstavuje další stupeň v přezkumu rozhodnutí obecných soudů a v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k výkladu jiných než ústavních předpisů.
18. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu