ECLI:CZ:US:2020:3.US.1158.20.1
sp. zn. III. ÚS 1158/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené Mgr. Jánem Gajdošem, LL.M., advokátem, sídlem Plaská 614/10, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2020 sp. zn. 32 Co 52/2020, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a I. M. a nezletilého I. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. S ústavní stížností stěžovatelka spojila též návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a požádala o přednostní projednání věci dle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. 10 P 32/2015 Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") nařídil předběžné opatření, kterým se nezletilý vedlejší účastník (dále také jen "nezletilý") do doby pravomocného rozhodnutí krajského soudu o odvolání stěžovatelky (matky nezletilého) proti rozsudku okresního soudu ze dne 8. 4. 2019 č. j. 10 P 32/2015-893 [jímž byl nezletilý svěřen do péče prvního vedlejšího účastníka (otce nezletilého)], svěřuje do péče stěžovatelky, s tím, že první vedlejší účastník je povinen nezletilého stěžovatelce předat (I. výrok), a prvnímu vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého do doby pravomocného rozhodnutí o odvolání v tomto usnesení specifikovanou částkou (II. výrok).
3. Proti usnesení okresního soudu ze dne 10. 12. 2019 podali první vedlejší účastník i opatrovník nezletilého, město Dobříš, odvolání. Krajský soud o něm rozhodl napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu změnil tak, že se návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítá. Na rozdíl od okresního soudu totiž dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení předběžného opatření v posuzované věci splněny nebyly. Krajský soud připomněl, že ve věci bylo již o (prozatímní) úpravě péče o nezletilého rozhodováno jak okresním soudem, tak krajským soudem, a to opakovaně. Podrobněji pak rekapituloval odůvodnění svého posledního usnesení ze dne 19. 9. 2019, jímž bylo změněno usnesení okresního soudu ze dne 26. 8. 2019 tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by se nezletilý do doby pravomocného rozhodnutí krajského soudu o odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu ze dne 8. 4. 2019 svěřil do péče stěžovatelky, byl zamítnut. V nyní napadeném usnesení krajský soud opět dospěl k závěru, že nutnost zatímní úpravy poměrů v podobě změny péče nenastala; stěžovatelka naopak uplatňovala stejná tvrzení, kterými brojila v řízení již dříve, a předkládala na jejich podporu víceméně shodné důkazy, z jakých soud vycházel již v době zmíněného předchozího rozhodnutí ze dne 19. 9. 2019, a jejichž pravdivost byla navíc v řízení dalšími provedenými důkazy vyvrácena. Podrobněji pak krajský soud rekapituloval zprávu soudem ustanoveného znalce, ze které vyplynulo, že vztah prvního vedlejšího účastníka a nezletilého je blízký a srdečný; tvrzení stěžovatelky o nevhodném chování prvního vedlejšího účastníka k nezletilému, z nichž by plynula nutnost zatímní úpravy v podobě změny péče, naopak prokázána nebyla. Okresní soud proto pochybil, když předběžné opatření nařídil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti krajskému soudu vytýká, že nedostatečně zjistil skutkový stav, když neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, zejména pak nenařídil zpracování znaleckého posudku jiným než v řízení ustanoveným znalcem, a to nejlépe ženou praktikující v oboru dětské klinické psychologie a hovořící slovensky, neboť je zjevné, že nezletilý preferuje komunikaci se ženami a slovenština je mu bližším jazykem. Znalecký posudek, na němž krajský soud napadené usnesení založil, dle stěžovatelky trpí závažnými vadami, neboť znalecké zkoumání bylo zcela nedostačující. Na podporu uvedeného stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila usnesení okresního soudu ze dne 1. 3. 2020 č. j. 10 P 32/2015-1512, kterým bylo k jejímu návrhu nařízeno nové předběžné opatření, jímž se nezletilý do doby trvání omezení pohybu osob z a na území České republiky svěřuje do její péče, a ve kterém okresní soud vyjádřil pochybnosti o kvalitě předmětného znaleckého posudku. Další část ústavní stížnosti pak obsahuje mimo jiné vybrané citace z internetových recenzí, v nichž jsou anonymními uživateli sdělovány negativní zkušenosti s prací tohoto znalce. Usnesení krajského soudu, které je na takto vadném znaleckém posudku založeno, proto představuje porušení ústavně zaručených práv jak stěžovatelky, tak nezletilého.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Nebylo možno nicméně přehlédnout, že ačkoliv je ústavní stížnost podána pouze stěžovatelkou, ze stížnostní argumentace a zejména z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka výslovně domáhá konstatování porušení nikoliv pouze svých ústavně zaručených práv, nýbrž i práv nezletilého vedlejšího účastníka. K tomu však nutno uvést, že v řízení před obecnými soudy byl nezletilému ustanoven kolizní opatrovník podle §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to město Dobříš, neboť zákonný zástupce nemůže za nezletilého jednat v případě, kdy jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy nezletilého. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému pro střet zájmů tak již jeho rodič nevykonává jeho zákonné zastoupení, neboť ustanovený kolizní opatrovník se stává právním zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. V nyní posuzovaném případě se možnost kolize zájmů mezi stěžovatelkou a nezletilým vedlejším účastníkem jeví nevyhnutelnou, neboť ústavní stížností je navrhováno zrušení usnesení, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření a jímž měla být zatímně upravena péče o nezletilého. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] přitom vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis). Ústavní soud proto v části, v níž je stěžovatelkou namítáno porušení ústavně zaručených práv nezletilého vedlejšího účastníka, ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
7. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti pouze ve vztahu ke stěžovatelce, přičemž za dané situace považoval za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilému pro řízení o nynější ústavní stížnosti podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §29 odst. 1 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další zde odkazovaná rozhodnutí]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel (např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09).
10. Rovněž je nezbytné podotknout, že Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím v rodinných věcech velmi rezervovaně. Celkový prostor pro jeho kasační zásah je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy, resp. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na jeho nařízení velmi zúžen, v důsledku čehož se přezkumná pravomoc Ústavního soudu soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové projevy protiústavnosti však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
11. V kontextu uvedených kritérií ústavněprávního přezkumu je možno uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by ho bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil a nezjistil ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by vedlo k potřebě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
12. K námitkám stěžovatelky týkajícím se v řízení vypracovanému znaleckému posudku Ústavní soud souhrnně uvádí, že ačkoliv jsou z části odůvodnění napadeného usnesení, v níž jsou rekapitulovány předchozí závěry okresního soudu, jakož i z přiloženého usnesení o nařízení nového předběžného opatření ze dne 1. 3. 2020, patrné výhrady okresního soudu ke kvalitě znaleckého posudku, skutečnost, že krajský soud tyto výhrady nesdílel, nezakládá "automaticky" protiústavnost napadeného rozhodnutí. Z jeho argumentace je totiž naopak zřejmé, že krajský soud své závěry neopřel výhradně o rozporovaný znalecký posudek, nýbrž jeho hodnocení, jež je zachyceno na str. 7 až 9 napadeného usnesení, lze naopak považovat za komplexní a racionální.
13. Ústavní soud tak závěrem znovu upozorňuje na rezervovanost svých zásahů do rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních v rodinných věcech, zvláště pak za situace, kdy řízení ve věci samé stále probíhá. Eventuální kasační zásah Ústavního soudu by tak byl ryze formalistickým a nic neřešícím vyústěním sporu o zatímní úpravu péče o nezletilého, který mu však nepřísluší, navíc za situace, kdy bylo již k dalšímu návrhu stěžovatelky okresním soudem nařízeno nové předběžné opatření.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V části, v níž je stěžovatelkou namítáno porušení ústavně zaručených práv nezletilého vedlejšího účastníka, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
15. O žádosti stěžovatelky o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky a o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně. Proto již samostatně nerozhodoval ani o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu