ECLI:CZ:US:2020:3.US.1186.20.1
sp. zn. III. ÚS 1186/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem Školská 38, Praha 1, směřující proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 19 Co 280/2017-627, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti výroku III. v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, č. j. 9 C 162/2017-417, určil, že stěžovatel je otcem nezletilého V. R., jehož matkou je M. R. Nezletilého svěřil do výchovy matce a stěžovatele zavázal přispívat na jeho výživu počínaje dnem 5. 12. 2014 částkou 4 500 Kč měsíčně splatnou do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Okresní soud dále uložil stěžovateli uhradit dlužné výživné za dobu od 5. 12. 2014 do 30. 1. 2017 v celkové částce 116 419 Kč v pravidelných splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným k rukám matky počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek.
4. K odvolání stěžovatele, směřujícímu k výrokům o výživném a dlužném výživném, jakož i k odvolání matky, směřujícímu kromě běžného a dlužného výživného rovněž k výroku o určení otcovství stěžovatele, ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání stěžovatele, neboť stěžovatel vzal v průběhu odvolacího řízené své podání zpět (výrok I.), a dále změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli stanovil povinnost platit výživné od 1. 9. 2018 ve výši 5 500 Kč měsíčně (výrok II.) a určil, že dlužné výživné za dobu od 5. 12. 2014 do 31. 12. 2019 ve výši 289 919 Kč je stěžovatel povinen zaplatit ve dvou splátkách, a to ve výši 150 000 Kč do 31. 3. 2020 a ve výši 139 919 Kč do 31. 5. 2020 vždy k rukám matky, pod ztrátou výhody splátek (výrok III).
5. Stěžovatel se závěry krajského soudu týkajícími se dlužného výživného nesouhlasí a napadá je ústavní stížností. Namítá, že mu byla uložena povinnost, kterou s přihlédnutím k jím ovládanému majetku nemůže reálně splnit. Zejména rozporuje, že by měl finanční prostředky z dědictví po otci. Stěžovatel poukazuje na to, že "odvolací soud v rámci svého rozhodování nebral v potaz ust. §907 odst. 3 občanského zákoníku, dle kterého soud při rozhodování o svěření dítěte do péče dbá rovněž na právo dítěte na péči obou rodičů a pravidelné udržování osobního styku s nimi, na právo druhého rodiče, jemuž dítě nebude svěřeno na pravidelnou informaci o dítěti a dále bere na zřetel schopnost rodiče domluvit se na výchově dítěte s druhým rodičem."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Předně je třeba konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje hlubší ústavněprávní argumentaci a ve své podstatě jen rozporuje skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je však z ústavního hlediska akceptovatelné, přičemž stěžovatel ve skutečnosti neuplatňuje ústavněprávní argumentaci, nýbrž brojí proti dílčímu výsledku řízení před obecnými soudy, s nímž není srozuměn. Ústavní stížnost nicméně není určena k přehodnocení výsledku dokazování před obecnými soudy, nýbrž pouze k ochraně základních práv, k jejichž porušení však v nyní posuzovaném případě nedošlo. V ústavní stížnosti tudíž nebylo shledáno nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jestliže tedy krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel disponuje prostředky umožňujícími zaplacení dlužného výživného ve dvou splátkách, zdejší soud na tom nehodlá - a s ohledem na výše naznačená obecná východiska z ústavněprávního hlediska ani nemůže - cokoliv zpochybňovat.
10. K námitce tvrzeného porušení principu oficiality lze stručně uvést, že obecné soudy rozhodující o úpravě výchovných poměrů k nezletilému nejsou v každém konkrétním případě povinny vedle stanovení péče (střídavé či výlučné) souběžně rozhodnout rovněž o úpravě styku s nezletilým; takové rozhodnutí může být přijato samostatně i později. Ústavní soud již dříve připustil, že obecné soudy mohou o styku s nezletilým rozhodnout dokonce i tak, že jej výslovně neupraví a odkážou rodiče k mimosoudnímu nalezení optimální rovnováhy sledující především zájem dítěte, a teprve poté k případnému podání návrhu u příslušného okresního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3349/19 ze dne 11. 11. 2019). Navíc nelze přehlédnout, že žádný z účastníků nyní posuzovaného řízení úpravu styku s nezletilým před obecnými soudy nenavrhoval. Na postupu krajského soudu tudíž nelze spatřovat cokoliv nezákonného, a tím méně pak protiústavního.
11. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu krajského soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu