ECLI:CZ:US:2020:3.US.1409.20.1
sp. zn. III. ÚS 1409/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, sídlem Ringhofferova 115/1, Praha 5 - Zličín, zastoupeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, advokátem, sídlem Plánická 171, Klatovy, proti II. výroku usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. července 2019 č. j. 81 EXE 2082/2016-19 a I. výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2020 č. j. 20 Co 359/2019-107, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Mafin SE, sídlem Zdíkovská 2970/4, Praha - Radlice a 2) Jany Svobodové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků napadených rozhodnutí pro porušení svých práv podle čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny a též porušení čl. 1, čl. 89 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako soudní exekutor vedl pod sp. zn. 144 Ex 6163/16 na základě pověření vydaného Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") dne 30. 6. 2016 č. j. 81 EXE 2082/2016-14 v exekuční věci vedlejší účastnice 1), jako oprávněné, proti vedlejší účastnici 2), jako povinné, exekuci k vymožení částky 2 600 Kč s příslušenstvím. Městský soud svým usnesením ze dne 22. 7. 2019 č. j. 81 EXE 2082/2016-19 rozhodl o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu a současně - ústavní stížností napadeným - jeho výrokem II. stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Důvodem pro zastavení exekuce byla nezpůsobilost exekučního titulu - rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky.
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice 1) ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který ústavní stížností napadeným výrokem I. v záhlaví uvedeného usnesení v celém rozsahu usnesení městského soudu potvrdil, když se ztotožnil se závěry městského soudu a odvolání posoudil jako neopodstatněné. K námitkám stěžovatele proti nesprávnosti výroku o nepřiznání náhrady exekučních nákladů vyslovil závěr, že v projednávané věci není dán prostor k tomu, aby soudnímu exekutorovi byla přiznána náhrada nákladů exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími soudů v exekučním řízení, resp. jejich specifikovanými výroky, mělo podle stěžovatele dojít k porušení několika jeho ústavních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, porušení rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny, práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, zákazu nucených prací a služeb podle čl. 9 odst. 1 Listiny a k porušení čl. 1, čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i principu vázanosti soudu zákony podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Podstatu porušení svých práv shledává stěžovatel v odepření přiznání nákladů exekuce, přičemž krajskému soudu vytýká nevypořádání se s tvrzením stěžovatele o zavinění státu na zastavení exekuce.
5. Stěžovatel dále brojí proti postupu městského soudu při zastavení exekuce, spočívajícího v nevypořádání se se skutečností, že v exekučním řízení před zastavením exekuce došlo k částečnému vymožení pohledávky, přičemž vymožená částka 6 179,98 Kč byla započtena na částečnou úhradu nákladů exekuce. Dle stěžovatele tak exekuce byla efektivně vedena více než tři roky, došlo k částečnému vymožení povinnosti představující náklady exekuce, proto mělo být soudem rozhodnuto, že si tyto vymožené náklady může ponechat, nebo mělo být rozhodnuto tak, že náklady exekuce hradí stěžovateli oprávněný nebo povinný, "protože zavinění za zastavení exekuce leží na straně státu". Krajskému soudu stěžovatel vytýká nedostatečnost odůvodnění a nevypořádání se s jeho tvrzením o zavinění státu na zastavení exekuce. Současně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k otázce požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí a nezbytnosti vypořádat se s argumentací uplatněnou účastníky řízení.
6. V ústavní stížnosti je dále poukazováno na okolnosti nařízení exekuce, z nichž stěžovatel dovozuje pochybení soudu. Právě z tvrzeného pochybení při nařízení exekuce, když dle stěžovatele měl městský soud vydat stěžovateli pokyn k zamítnutí exekučního návrhu podle §43a odst. 6 exekučního řádu, toto však neučinil a vydal pověření k vykonání exekuce, lze podle stěžovatele dovodit vinu na zastavení exekuce na straně státu. Stěžovatel současně připomíná, že mu náleží právo na úhradu nákladů i odměny související s jeho činností a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dovozuje, že mu nelze uložit povinnost nést náklady exekuce.
7. V závěru stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že i když s ohledem na hodnotu sporu by mohlo jít o věc tzv. bagatelního významu, bude jeho věc Ústavním soudem projednána, protože k posouzení bagatelnosti je potřeba přistupovat individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. Má za to, že s ohledem na plošný přezkum rozhodčích doložek soudy lze očekávat nutnost řešení obdobné problematiky, přičemž judikatura v oblasti nákladů exekuce při zastavování řízení není jednotná, proto jeho věc dosahuje ústavněprávní roviny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který stran výroků o nákladech exekuce byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen dle §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť brojí proti pravomocnému rozhodnutí, vůči němuž již nelze uplatnit jiný procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. V posuzované věci ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech exekuce v zastaveném řízení, jež bylo původně nařízeno k vymožení částky 2 600 Kč s příslušenstvím. V exekučním řízení bylo na náklady exekuce před jejím zastavením vymoženo celkem 6 179,98 Kč, kdy proti nepřiznání nákladů exekuce v této částce, resp. slovy stěžovatele, absenci rozhodnutí soudu "že si stěžovatel může tuto částku ponechat", mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele. S ohledem na výši částky, o kterou měl být stěžovatel nepřiznáním nákladů exekuce zkrácen, je zjevné, že jde o tzv. bagatelní věc, jejíž ústavněprávní význam navíc snižuje, že tato problematika je - jak Ústavní soud opakovaně připomíná - z hlediska ústavnosti podružná [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2715/19 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud se dále zaměřil na posouzení navrhovatelem tvrzených skutečností, které by ingerenci Ústavního soudu i za této situace mohly založit, ale neshledal existenci takových mimořádných okolností, které by přezkum z hlediska ústavnosti činily významným nebo nezbytným i navzdory bagatelnosti věci.
12. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19 přijal závěry rozhodné pro řešení otázek plynoucích ze zastavení exekuce z důvodu ex tunc nezpůsobilého exekučního titulu - rozhodčího nálezu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky rozhodcem, který neměl pravomoc, založené na dvou východiscích, a to 1) určení rozhodného okamžiku pro posouzení zavinění exekuce, relevantní pro rozložení povinnosti nést náklady exekuce a účastníků exekučního řízení (tj. den 11. 5. 2011) a 2) zavinění zastavení exekuce zahájené po 11. 5. 2011 oprávněným. Stěžovatelem tvrzený význam jeho věci (řešení otázky způsobu rozhodování o nákladech exekuce při plošném přezkumu rozhodčích doložek soudy), jímž zdůvodňoval ústavní rovinu jeho věci navzdory její bagatelnosti, tak i s ohledem na vyřešení této otázky v rozhodovací praxi Ústavního soudu není dán. Odkazovaný nález Ústavního soudu vychází ze závěru, že v případě exekuce zahájené po dni 11. 5. 2011 lze náklady exekuce při jejím zastavení z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu vypořádat zásadně dvěma způsoby - buď jdou na vrub oprávněného, nebo jejich náhrada není soudnímu exekutorovi přiznána (viz bod 41. jeho odůvodnění).
13. Nepřiznání nákladů exekučního řízení tak nelze shledat za ústavně nesouladný postup soudu při rozhodování o zastavení exekuce vedené stěžovatelem na podkladě nezpůsobilého titulu. Dlužno též dodat, že stěžovatelem uplatňovaná námitka o nezohlednění jeho tvrzení o zavinění státu na zastavení exekučního řízení, nezůstala při rozhodování krajského soudu opomenuta. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soud poukázal na skutečnost, že rozhodováním v exekuční věci nelze zakládat odpovědnost státu za postup soudu v exekučním řízení a tento závěr nelze shledat za ústavně nekonformní. Otázka zavinění zastavení řízení může být řešena toliko ve vztahu k účastníkům řízení, nikoli ve vztahu k jiným, od účastníků řízení odlišným subjektům nebo soudu rozhodujícího ve věci, potažmo státu.
14. S ohledem na uvedené skutečnosti, především pak na bagatelní povahu sporu, Ústavní soud uzavírá, že ve věci stěžovatele zásah Ústavního soudu není důvodný a žádná z námitek uplatněných stěžovateli nesvědčí pro to, že by byť potenciálně mohla představovat porušení některého z tvrzených ústavně zaručených základních lidských práv nebo svobod.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu