ECLI:CZ:US:2020:4.US.2715.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2715/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Burdy, zastoupeného JUDr. Jozefem Mikloškem, LL.M., advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. května 2019 č. j. 24 Co 730/2019-82, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Jacques Lemans CZ s. r. o., sídlem Betlémská 262/10, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na "spravedlivý proces" garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zasaženo do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož došlo i k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Usnesením Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 3. 2019 č. j. 2 EXE 35/2019-50 byla k návrhu stěžovatele (jako povinného) zastavena podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu exekuce vedená pro částku 58 382,50 Kč (výrok I), soudní exekutorce Mgr. Martině Havlové, Exekutorský úřad Praha 10, sídlem Českomoravská 142/18, Praha 9 - Vysočany (dále jen "soudní exekutorka"), nebyla přiznána náhrada nákladů exekučního řízení (výrok II) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici (dále jen "oprávněná") náhradu nákladů řízení ve výši 6 279,90 Kč (výrok III).
3. Proti tomuto usnesení podala soudní exekutorka a stěžovatel odvolání, načež Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu změnil ve výroku II a III tak, že stěžovatel je povinen zaplatit soudní exekutorce na nákladech exekuce 7 417,30 Kč (výrok I) a oprávněné na nákladech exekučního řízení 7 368,90 Kč (výrok II), dále rozhodl, že soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III) a že stěžovatelka je povinna zaplatit oprávněné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (výrok IV).
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že plnil zcela "dobrovolně" a že tudíž neměla být soudní exekutorce náhrada nákladů exekuce přiznána, avšak krajský soud "na základě ničím nepodloženého tvrzení a bez dalšího dokazování" učinil závěr, že o exekuci prováděné na jeho majetek věděl před vyrozuměním o zahájení exekuce. Ignoroval přitom jeho tvrzení o důvodu, z jakého uhradil exekvovanou částku z účtu právního zástupce. Stěžovatel upozorňuje i na to, že informoval oprávněnou o úmyslu uhradit dluh dne 17. 1. 2019, ta však soudní exekutorku, která byla provedením exekuce pověřena až 21. 1. 2019, o tom neinformovala. Výklad krajského soudu je svévolný, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, hledící na obchodní zájmy exekutora.
5. K pochybení dle stěžovatele došlo i při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení, neboť oprávněná uplatnila dvě pohledávky (ve výši 35 816 Kč a 22 566,50 Kč) dle dvou exekučních titulů, na které bylo třeba hledět pro účely náhrady nákladů jako na samostatná peněžitá plnění, a tudíž je nebylo možné účelově sčítat, aby přesáhly hodnotu uvedenou v §14b odst. 2 advokátního tarifu. Krajský soud nesprávně aplikoval §12 odst. 3 advokátního tarifu.
6. Nadto stěžovatel namítá, že náklady právního zastoupení oprávněné nejsou účelně vynaložené, přičemž považuje za nepřípustné, že by měly být hrazeny náklady na "pravděpodobný", avšak neprokázaný právní úkon právního zástupce.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastnic řízení
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení, oprávněné a soudní exekutorce.
8. Krajský soud uvedl, že z objasněných skutečností vyplynulo, že stěžovatel plnil exekvovanou pohledávku teprve v reakci na zásah do jeho majetkové sféry exekučními příkazy, naopak nebylo zjištěno nic, že by plnil dobrovolně, bez vědomosti o nařízené exekuci. Nese tak procesní zavinění podle §89 exekučního řádu, pročež jej tíží povinnost k náhradě nákladů oprávněné a soudní exekutorky, kdy oprávněná zachovala náležitou míru opatrnosti a obezřetnosti, jak postuluje relevantní judikatura, přičemž není její povinností informovat stěžovatele o tom, že zahájila exekuční řízení, či soudní exekutorku, že hodlá exekvovanou pohledávku uhradit. Dle krajského soudu nelze na nákladovou problematiku nahlížet jen prizmatem ochrany povinného, ale nutno pamatovat na majetkové zájmy oprávněného a soudního exekutora, kdy vůdčím principem exekučního řízení je ochrana majetkových zájmů oprávněného a kdy je zde zákonný imperativ úplatnosti výkonu exekuční činnosti vyjádřený v §3 odst. 1 exekučního řádu. Soudní exekutorka provedla majetkové lustrace a vydala exekuční příkazy, aby garantovala uspokojení pohledávky oprávněné, a přiznání odměny a paušální náhrady hotových výdajů ve snížené výši reflektuje určitou míru dobrovolnosti na stěžovatelově straně. O účelnosti nákladů právního zastoupení nemá, jak krajský soud uvádí, žádné pochybnosti a zdůrazňuje, že rozhodným hlediskem není úspěch ve věci ve smyslu §142 o. s. ř., ale procesní zavinění ve smyslu §89 exekučního řádu, které je na stěžovatelově straně. Aplikace §14b odst. 2 advokátního tarifu nepřipadá do úvahy, neboť tarifní hodnota převyšuje částku 50 000 Kč. Toto ustanovení jednak míří na problematiku formulářových návrhů, o kterou v posuzované věci nešlo, jednak oprávněná postupovala procesně ekonomicky, když své pohledávky uplatnila jedním návrhem. Ustanovení §12 odst. 3 advokátního tarifu bylo aplikováno pouze analogicky, a to v otázce součtu tarifních hodnot, ke spojení věcí zde nedošlo, neboť bylo zahájeno jediné exekuční řízení. Z těchto důvodů krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, nebo její zamítnutí jako nedůvodné.
9. Oprávněná ve svém vyjádření zmínila zdrženlivost Ústavního soudu ohledně zásahů do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a poukázala na to, že stěžovatel převážně opakuje svou argumentaci z předchozího řízení, s níž se krajský soud náležitě vypořádal. Sama argumentuje, že klíčovým aspektem při hodnocení míry dobrovolnosti splnění pohledávky je, zda si byl povinný vědom nařízené exekuce, a s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti krajský soud nepovažoval stěžovatelovu úhradu za dobrovolnou, nýbrž učiněnou v návaznosti na exekuční postižení jeho majetku. Jde-li o náhradu jejích nákladů, i zde dle jejího názoru krajský soud své závěry řádně a jednoznačně odůvodnil, když uvedl, z jakých důvodů považuje její náklady zastoupení za řádně vynaložené, a poukázal na určující zásadu pro rozhodování o nákladech řízení, tedy na zásadu zavinění. Poukazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 32 Cdo 2598/2008, oprávněná uvádí, že má v rámci exekučního řízení právo na náhradu za úkon převzetí a přípravu právního zastoupení, i když ji zastupoval stejný zástupce jako v řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí. Dále tvrdí, že §14b odst. 2 advokátního tarifu nelze vykládat izolovaně, a poukazuje zde na §8 odst. 1 a §12 odst. 3 advokátního tarifu s tím, že i kdyby bylo pravdivé tvrzení, že v rámci exekučního řízení uplatňovala dvě pohledávky, čemuž tak nebylo, neboť vymáhala náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, přiznanou jí jedním exekučním titulem - usnesením odvolacího soudu, §12 odst. 3 advokátního tarifu stanoví opak toho, co stěžovatel tvrdí, tj. sčítání tarifních hodnot jednotlivých řízení. Jde-li o náhradu nákladů exekuce, oprávněná uvádí, že nešlo o dobrovolnou úhradu vymáhané pohledávky, a poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14 (N 14/76 SbNU 185), dle něhož nelze dovozovat, že v případě "dobrovolného", tj. přímo nevynuceného plnění by soudní exekutor neměl žádné právo na odměnu a stejně tak dobrovolné plnění nemůže způsobit zánik práva oprávněného na náhradu již vzniklých nákladů řízení. Nejenže úhradu pohledávky nelze považovat za dobrovolnou, ale soudní exekutorce a jí vznikly s vedením exekuce náklady, a není důvod, proč by je měly nést ony, tím spíše, když byl stěžovatel k úhradě pohledávky vyzván před zahájením exekučního řízení. Stěžovatel zareagoval se značnou prodlevou, kdy již byla exekuce zahájena. Dle oprávněné krajský soud své povinnosti neporušil, a neporušil ani stěžovatelova práva, přičemž nešlo o situaci, kdy by intepretace či aplikace příslušných ustanovení byla projevem svévole, libovůle nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Učinila proto stejný návrh jako krajský soud.
10. Soudní exekutorka se k ústavní stížnosti nevyjádřila. A protože byla poučena, že v takovém případě bude mít Ústavní soud za to, že se vzdává svého postavení, nebylo s ní již dále jednáno.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí krajského soudu, kterým mu bylo uloženo zaplatit náklady exekuce soudní exekutorce a náklady exekučního řízení v celkové výši 14 786,20 Kč. S ohledem na výši částky, o kterou měl být stěžovatel napadeným rozhodnutím zkrácen, je zjevné, že jde o tzv. bagatelní věc, jejíž ústavněprávní význam navíc snižuje, že tato představuje náklady řízení, kterážto problematika je - jak Ústavní soud opakovaně připomíná - z hlediska ústavnosti podružná [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Ústavní soud rovněž konstantně judikuje, že "bagatelnost" věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou "bagatelnost", vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
16. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatel měl být, s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti, napadeným rozhodnutím nějak podstatně dotčen na svých majetkových pozicích (kvantitativní hledisko). Za této situace ingerence Ústavního soudu přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z hlediska ústavnosti nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). Taková situace nastává v případě pochybení v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci skutečně esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15), anebo v případě, který je součástí velkého souboru dalších případů, v nichž sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (N 227/75 SbNU 533)].
17. Otázka nákladů exekuce ve věci, že k zaplacení exekvované částky dojde "mimo" samotnou exekuci, již byla Ústavním soudem vyřešena, a tudíž zmíněný "přesah" konstatovat nelze. V kontextu příslušné judikatury přitom Ústavní soud nemůže krajskému soudu vytknout, že by jeho postup byl svévolný, naopak v napadeném usnesení vyložil, proč dospěl k závěru, že k uhrazení exekvované částky nedošlo "dobrovolně", resp. bez jakéhokoliv přispění soudní exekutorky, a proč tedy při stanovení náhrady nákladů exekuce je třeba postupoval podle §11 odst. 1 písm. a), §13 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, tedy že stěžovatel uhradil dluh prostřednictvím svého právního zástupce až den poté, co byl soudní exekutorkou postižen jeho bankovní účet (tj. až dne 29. 1. 2019).
18. Dlužno podotknout, že to byl právě stěžovatel, kdo postupoval protiprávně, když nesplnil včas svou povinnost stanovenou pravomocným soudním rozhodnutím (pohledávka oprávněné se stala vykonatelnou dne 28. 12. 2018), a tudíž Ústavní soud za nastalé situace nevidí rozumný důvod, proč by soudní exekutorce, která již v rámci svých povinností začala činit konkrétní úkony k vymožení předmětné pohledávky (např. vedle postižení stěžovatelova účtu byla postižena i peněžitá pohledávka stěžovatele za penzijní společností i jeho nemovité věci), neměla být přiznána vůbec žádná odměna, případně proč by náklady exekuce měla nést oprávněná. V tomto ohledu není podstatné, že ji stěžovatel údajně informoval "o úmyslu zaplatit pohledávku" dne 17. 1. 2019, neboť tato informace žádnou "záruku", že tak skutečně učiní (a že by nemělo být v exekuci pokračováno), neposkytuje, vzhledem k čemuž nelze ani vyvodit povinnost oprávněné tuto informaci předávat soudní exekutorce. Poukazuje-li stěžovatel v dané souvislosti na to, že soudní exekutorka byla pověřena provedením exekuce až dne 21. 1. 2019, ani z této skutečnosti nic podstatného neplyne, zvláště bylo-li exekuční řízení zahájeno již dne 14. 1. 2019, tedy ještě předtím, než oprávněná měla být o stěžovatelově záměru informována.
19. Jde-li o náklady exekučního řízení, ani zde Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavnosti neshledal. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že tyto nesprávně interpretovaly a na posuzovanou věc aplikovaly advokátní tarif, tedy podústavní právo. Ústavní soud ztotožňuje s úvahou krajského soudu, že je třeba "oba nároky sečíst", nesdílí však již názor, že by šlo o postup na základě §12 odst. 3 advokátního tarifu, jak krajský soud konstatuje v napadeném usnesení (byť per analogiam, jak zmiňuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti). Dle názoru Ústavního soudu jde sice o dvě (relativně) samostatné platební povinnosti, tyto ale plynou z jediného exekučního titulu, jímž bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018 č. j. 28 Co 214/2018-155 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2017 č. j. 41 C 56/2017-75 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2018 č. j. 41 C 56/2017-131, přičemž není tak podstatné, že prvně uvedený soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů; tato řízení tvořila jeden celek a z hlediska exekučního řízení povinnost k náhradě jeho nákladů, je-li vymáhána na základě jediného návrhu, představuje jednu věc. O spojení věcí ve smyslu advokátního tarifu tudíž nejde. Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud přisvědčit stěžovatelově námitce, že krajský soud zjevně pochybil, jestliže neposuzoval povinnost k náhradě nákladů řízení z výše uvedeného soudního rozhodnutí (exekučního titulu) jednotlivě (tj. za každé stadium řízení).
20. K tomu dlužno dodat, že čl. 36 a násl. Listiny, jež na posuzovaný případ primárně dopadá (na rozdíl od čl. 11 odst. 1 Listiny), garantuje ochranu určitých procesních práv v soudním či jiném právním řízení jeho účastníkům, přičemž možnost ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecné justice je zde dále omezena povahou dané věci, a to (jak bylo uvedeno výše) na případy porušení procesních práv dotčené osoby (nikoliv tedy jejích práv hmotněprávní povahy plynoucích ze zákona), která jsou navíc "pro posouzení věci skutečně esenciální", tj. není-li takové řízení příslušným orgánem veřejné moci vedeno vůbec, ač tomu tak má být, nebo je-li vedeno způsobem, který je zcela neslučitelným z principy řádného procesu. To však není tento případ, neboť krajský soud se odvoláním stěžovatele zabýval a rozhodl o něm, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se vypořádal s námitkami v něm vznesenými, včetně té, že odměna advokáta za jeden úkon právní služby by měla činit 100 Kč.
21. K tvrzení stěžovatele o neúčelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení Ústavní soud uvádí, že ani zde nelze z hlediska ústavnosti krajskému soudu nic vytknout, neboť se i k těmto námitkám náležitě vyjádřil v napadeném usnesení, přičemž jeho závěry v poměrech daného případu lze považovat za zcela "standardní" a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
22. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu