ECLI:CZ:US:2020:3.US.1428.20.1
sp. zn. III. ÚS 1428/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V. A., t. č. věznice Valdice, zastoupeného JUDr. et Mgr. Pavlem Klímou, advokátem, sídlem Hradčanské náměstí 60/12, Praha 1 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 8 Tdo 53/2020-4032, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2019 č. j. 7 To 43/2019-3807 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. února 2019 č. j. 52 T 9/2017-3517, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 2. 2019 č. j. 52 T 9/2017-3517 byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle §140 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) téhož zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Poškození T. P., G. N. a V. J. byli podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019 č. j. 7 To 43/2019-3807 byl rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích. Podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovateli byla podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu v penězích, a to G. N. ve výši 500 000 Kč, V. J. ve výši 200 000 Kč, T. P. ve výši 500 000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený T. P. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 2. 2020 č. j. 8 Tdo 53/2020-4032 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že hodnocení důkazů provedených v průběhu řízení obecnými soudy vykazuje znaky libovůle, nevychází ze vzájemných souvislostí a není založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Jde zejména o hodnocení znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky, s nímž stěžovatel vyjádřil nesouhlas již v předchozím řízení, vrchní soud ani Nejvyšší soud se však s touto jeho námitkou nevypořádaly. Stěžovatel uvádí, že z uvedeného znaleckého posudku vyplývá pouze to, že znalec po provedeném měření v daném prostoru snímaném stejnou kamerou konstatoval, že výška pachatele je 170 cm s odchylkou +- 5cm. Záznamy z kamer zachycující pachatele včetně pořízených fotografií jsou dle stěžovatele tak nekvalitní, že osobu pachatele nelze jakkoliv ztotožnit, ani jakkoliv srovnávat osobu zachycenou na záznamu s jakoukoliv jinou osobou. Za další problematicky provedený a hodnocený důkaz považuje stěžovatel videozáznam, resp. z něj zjištěný čas kamerového záznamu zachycujícího pachatele odnášejícího tělo. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že krajský soud bez dalšího vysvětlování a prokazování přejímá úřední záznam Policie České republiky, a tvrdí, že z odborného vyjádření bylo zjištěno, že čas uvedený na záznamu byl o 55 minut posunutý. Nic takového však z odborného vyjádření, resp. znaleckého posudku z oboru forenzní biomechanika nevyplývá. Stěžovatel je toho názoru, že orgány činné v trestním řízení se měly otázkou údajné odchylky blíže zabývat a zjistit, zda skutečně a z jakých důvodů čas zobrazený na záznamu neodpovídá reálnému času, a nespoléhat se pouze na tvrzení technika konstatujícího, že k času na záznamu je třeba přičíst 55 minut. Stěžovatel zpochybňuje také hodnocení odborného vyjádření z odvětví genetiky, dle kterého bylo ztotožněno na laně, které měla poškozená omotané kolem krku, DNA poškozené a stěžovatele. V situaci, kdy byl na předmětném laně nalezen materiál většího počtu jiných osob, se měly soudy dle stěžovatele blíže zabývat i tím, zda lze ztotožnit i genetický materiál ostatních osob, případně v situaci, kdy to nelze současnými metodami vyhodnotit, tento důkaz nepoužít. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry soudů o jeho motivu vedoucího ke spáchání trestného činu a poukazuje na rozpory ohledně času jeho spáchání (dle obžaloby ke spáchání trestného činu mělo dojít dne 10. 8. 2016 v době od 21:55 do 22:58 hodin, v rozsudku krajského soudu je jako čas spáchání trestného činu v daný den uvedena doba od 21:55 do cca 23:10 hodin, zatímco v rozsudku vrchního soudu se uvádí, že k trestné činnosti došlo v době od cca 22:40 do 23:00-23:05 hodin).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy náležitě popsaly, na základě jakých skutečností kvalifikovaly jednání stěžovatele jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Skutková zjištění obecných soudů mají v provedených důkazech z ústavněprávních hledisek dostatečnou obsahovou oporu a jsou náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu jim tedy nelze ničeho vytýkat.
11. Stěžovateli předně nelze přisvědčit v tom, že by soudy pochybily při hodnocení znaleckých posudků. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že oblast důkazního řízení, tedy i hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Jde zejména o situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
12. Takové pochybení v posuzované věci Ústavní soud neshledal, naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před krajským soudem stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na argumentaci obsaženou v rozsudku krajského a vrchního soudu, ve kterých soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
13. Obecné soudy se oproti tvrzení stěžovatele důkladně zabývaly otázkou znaleckého zkoumání lana, které měla poškozená uvázané kolem krku. Z pitevního protokolu a z protokolu o ohledání místa činu vyplývá, že poškozená měla kolem krku uvázané lano na uzel, toto lano bylo předmětem opakovaných zkoumání a z odborného vyjádření z oboru kriminalistika - odvětví genetika vyplynulo, že s pravděpodobností rovnající se jistotě se na lanu nachází pouze DNA profil stěžovatele a poškozené. Stěžovatel při prvním výslechu, když mu bylo lano na fotografii ukázáno, uvedl, že ho nikdy neviděl, až s odstupem cca půl roku ve své výpovědi podrobně popsal, že nedlouho před úmrtím poškozené ho náhodný chodec požádal, aby mu v blízkosti bydliště podržel za lano psa, a tak se asi tímto způsobem jeho DNA na lano dostalo, nebyl však schopen vysvětlit, jak je možné, že to neuvedl před tím, a že se na laně nachází prakticky pouze jeden celý psí chlup, což by neodpovídalo situaci držení psa, jak ji ve své výpovědi popsal.
14. Zpochybňuje-li stěžovatel znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky, dle jehož závěrů výška a somatotyp osoby, která podle kamerového záznamu nese tělo přehozené přes rameno, odpovídá stěžovateli, lze jen konstatovat, že uvedený znalecký posudek byl vypracován na základě záznamu kamerového systému zachycujícího pohyb osoby ze dne 10. 8. 2016 v době do 22:04:40 do 22:05:08 hodin, ze kterého bylo zjištěno, že dne 10. 8. 2016 v době kolem 22:05 hodin vstoupila do záběru bezpečnostní kamery neznámá osoba, která nesla na zádech za nohy hlavou dolů jinou osobu, která má volně plandající ruce směrem k zemi. Kamerovým záznamem byla stanovena tělesná výška osoby na 170 cm s chybou plus mínus pět centimetrů, střední až štíhlé postavy, spíše menšího vzrůstu do cca 175 cm, přičemž vzhledem ke vzdálenosti postavy od záznamové kamery a jejího postavení nebylo možnost zjistit efektivně další tělesné rozměry. Při hlavním líčení znalec doplnil, že dotčená osoba měla šedě dlouhé kalhoty, pravděpodobně černý oděv na hrudi bez pokrývky hlavy, blíže se k barvám nedokázal vyjádřit. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že jsou záznamy z kamer nekvalitní, ostatně soud z provedeného dokazování dospěl pouze k závěru, že výška zkoumané osoby odpovídá výšce stěžovatele, na tom nic nemění tvrzení stěžovatele, že tuto výšku či rozpětí má cca každý druhý muž dospělého věku, a že svědek M. popsal postavu pachatele odlišně.
15. Vrchní soud se také podrobně zabýval k odvolacím námitkám stěžovatele otázkou doby spáchání trestného činu v souvislosti s kamerovým záznamem bezpečnostní kamery. Vrchní soud přesvědčivě odůvodnil, že je mu z úřední činnosti známo, že je zcela běžným a obvyklým jevem, že čas zachycený na takových kamerách se liší od času reálného o nejrůznější dobu - může jít o minuty, dokonce i hodiny. Zjištění reálného času je dle názoru vrchního soudu velice jednoduché, při kontrole kamery, resp. časů se zjistí, jaká je odchylka od času reálného, k tomu netřeba žádného znaleckého zkoumání. Ze záznamu na č. 1. 775 spisu je zřejmé, že celé manipulaci s kamerou byl přítomen servisní technik, který záznam stáhl a na místě přehrál, přičemž bylo mimo jiné zjištěno, že záznam se s reálným časem liší o 55 minut, které je třeba přičíst k času na uvedeném záznamu, a chyba že byla způsobena tím, že v záznamovém zařízení není uložen správný čas. Z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu vyplývá, že soud při stanovení doby spáchání trestného činu vycházel i z dalších důkazů, zejména z ohlášení možné trestné činnosti na linku 158, kdy první hovor se uskutečnil dne 10. 8. 2016 ve 22:55 hodin od volajícího, který se představil jako T. P., a druhý hovor se uskutečnil téhož dne ve 22:57 hodin, od volajícího J. M., který uvedl, že viděl, jak muž vyhodil z okna ženu a nese ji na zádech.
16. Poukazuje-li stěžovatel na rozpor mezi dobou spáchání trestného činu odlišně stanovenou v rozsudcích krajského a vrchního soudu, tento rozpor odůvodnil vrchní soud v bodě 31 rozsudku. K trestné činnosti dle provedených důkazů fakticky nedošlo v době od 21:55 hodin do 23:10 hodin, nýbrž v době cca od 22:40 hodin do 23:05 hodin, vrchní soud přesto ve svém rozsudku nezměnil dobu uvedenou v rozsudku krajského soudu, a to z toho důvodu, že interval spáchání trestné činnosti v době od 22:40 hodin do 23:05 hodin je obsažen v intervalu, který je uveden v rozsudku krajského soudu (od 21:55 hodin do 23:10). Vrchní soud výslovně uvedl, že toto jeho vyjádření nemění podstatným způsobem skutkový děj, pouze vyvrací obhajobu stěžovatele, založenou na mylném předpokladu, že k trestné činnosti (zejména odnášené poškozené) došlo ve 22:04 hodin (což provedené důkazy vyvrátily).
17. Nesouhlasí-li stěžovatel se závěry obecných soudů o motivu spáchání trestného činu, které dle něj nejsou podloženy žádnými důkazy, nelze než přisvědčit vrchnímu soudu v tom, že závěr, že stěžovatel těžce nesl rozchod se svou přítelkyní D. H., z něhož vinil právě poškozenou, je zřejmý ze všech důkazů, které o takovém skutkovém stavu vypovídají, zejména ze svědeckých výpovědí G. N., I. H., Z. H., V. J., D. H. apod.
18. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení spravedlivé jako celek. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
19. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že Nejvyšším soudem učiněná kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
20. Na základě výše uvedeného nezbývá než uzavřít, že podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
21. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu