ECLI:CZ:US:2020:3.US.1496.20.1
sp. zn. III. ÚS 1496/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Sokolovská 25, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 8 Tdo 72/2020-1171, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2019 sp. zn. 9 To 65/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. prosince 2018 sp. zn. 1 T 79/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1, resp. čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených listin se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byli stěžovatel společně s obviněnou společností X (dále jen "obviněná společnost") uznáni vinnými přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byl stěžovatel podle §241 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jeho výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a obviněná společnost podle §241 odst. 2 tr. zákoníku a §18 odst. 1 a 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, za použití §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč. Jednání stěžovatele (stejně tak obviněné společnosti) spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že u oprávněných subjektů v různě vymezených obdobích končících nejpozději v listopadu 2015 neodváděli příslušné povinné platby.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel a obviněná společnost odvolání, které městský soud napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné.
4. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl zčásti jako podané z jiného důvodu a zčásti jako zjevně neopodstatněné.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla zkrácena jeho práva na možnost faktického uplatnění účinné lítosti a zohlednění institutu zániku trestní odpovědnosti, jestliže nebylo bezpečně zjištěno, jaké by v rozhodné době, případně před rozhodnutím soudu prvního stupně, měly v přesné výši existovat dlužné platby. Na této skutečnosti nic dle stěžovatele nemění ani doplněk znaleckého posudku z oboru účetnictví, neboť tento nepracuje s odpovídajícími podklady, kterými měla být písemná a potvrzená sdělení jednotlivých institucí o absentujících platbách. Stěžovatel má za to, že se jedná se o tzv. opomenuté důkazy. Soudy neobdržely dostatečné informace od dotčených státních institucí, skutkový stav, nejméně pokud jde o skutečnou výši tvrzeného dluhu, nebyl bezpečně zjištěn, ačkoliv i stěžovatel provedl vlastní rozsáhlou aktivitu na jeho zjištění, nemohlo být tudíž správně rozhodnuto ani po právní stránce. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že platby uhrazené, byť částečně, exekuční cestou, nejsou aktivním jednáním účastníka, a tudíž nejsou akceptovatelné pro zahrnování takovýchto úhrad v rámci zvláštní účinné lítosti ve smyslu §241 tr. zákoníku. V daném řízení nebyla pak dostatečně zohledněna zásada subsidiarity trestní represe, tedy trestního postihu jako nástroje ultima ratio. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že jeho jednání mělo mít takový stupeň společenské škodlivosti, že jej bylo třeba řešit postupem trestněprávním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas zčásti oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Nyní projednávaná ústavní stížnost formálně směřuje proti v záhlaví citovaným rozhodnutím v celém rozsahu. V napadených rozhodnutích městského a obvodního soudu však bylo rozhodováno nejen o vině a trestu stěžovatele, nýbrž také o vině a trestu obviněné společnosti. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel byl oprávněn podat ústavní stížnost jenom proti těm částem rozhodnutí městského a obvodního soudu, v nichž bylo rozhodováno o jeho právech. V rozsahu, v němž se napadená rozhodnutí městského a obvodního soudu týkají obviněné společnosti, nikoli stěžovatele, musí být nyní posuzovaná ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
9. Nadto Ústavní soud dodává, že z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel podával ústavní stížnost i za obviněnou společnost, jejímž je jediným jednatelem, a i v případě, že by tomu tak bylo, musela by být taková ústavní stížnost, s ohledem na rozsah přezkumu dovolacího soudu, odmítnuta pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ve zbytku se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v ustanovení §120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaného přečinu neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
14. Ve stručnosti lze k námitkám stěžovatele uvést následující. Shodně jako v ústavní stížnosti i v podaném dovolání stěžovatel namítal, že mu nebylo umožněno naplnit podmínky zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku, čímž by došlo k zániku jeho trestní odpovědnosti. Dovolací soud na str. 9-11 napadeného rozhodnutí stěžovateli náležitě vysvětlil, proč předpoklady uvedené v §242 tr. zákoníku nesplnil a nebylo tudíž možno uvažovat o zániku trestní odpovědnosti za přečin dle §241 tr. zákoníku. Bylo tak nejen z důvodu neuhrazení celé dlužné částky, ale též z důvodu absence jakékoliv vlastní aktivity stěžovatele ve vztahu k její úhradě. K úhradě dlužných částek totiž došlo v rámci exekučního řízení na podkladě exekučního titulu vydaného z iniciativy oprávněných subjektů, což nelze považovat za dodatečné splnění zákonné povinnosti. Nelze však přehlédnout, že i přes výše uvedené byly dodatečně učiněné platby v roce 2017 a 2018 na základě probíhajících exekucí nalézacím soudem v určitém rozsahu při stanovení celkové výše dlužných částek, ale i při posuzování naplnění podmínek §242 tr. zákoníku o účinné lítosti, zohledněny. Nejvyšší soud dále nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že dlužnou částku neuhradil z důvodu nedostatečné aktivity soudu a součinnosti dotčených subjektů při zjišťování aktuální výše dluhu, když především z obsahu vyjádření stěžovatele ze dne 17. 5. 2018 bylo zjevné, že stěžovatel byl s aktuální výší svých dluhů obeznámen a přesto je před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně dodatečně neuhradil.
15. Jako opodstatněnou neshledal Ústavní soud ani stěžovatelovu námitku nedostatečného zohlednění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se touto námitkou zabývaly, avšak názorům stěžovatele nepřisvědčily. Nejvyšší soud na str. 9 (bod 26) napadeného rozhodnutí poukázal na skutečnost, že námitkou porušení zásady subsidiarity trestní represe se stěžovatel poněkud nelogicky dožadoval uplatňování trestní represe za delší období, než bylo období, pro nějž bylo trestní řízení vedeno. Spíše se však dožadoval užití zvláštního ustanovení §242 tr. zákoníku o účinné lítosti, když v pozdějším období, které mělo být rovněž zahrnuto do projednávaného skutku, došlo k částečným platbám. Podrobněji se pak této námitce věnoval Nejvyšší soud na str. 11-12 napadeného rozhodnutí, přičemž ve shodě se závěry soudů nižších stupňů neshledal okolnosti, které by z hlediska celospolečenských zájmů mohly vést k úvahám o (byť částečné) omluvitelnosti jednání stěžovatele tak, aby bylo možno učinit závěr o nenaplnění potřebné míry společenské škodlivosti jeho jednání. Nejvyšší soud uvedl, že ani částečnou úhradu neodvedených plateb uvedených v §241 odst. 1 tr. zákoníku prostřednictvím exekuce nebylo lze považovat za okolnost, která by opodstatňovala závěr o absenci naplnění potřebné míry společenské škodlivosti jednání, které jinak vykazuje formální znaky přečinu podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Byla však okolností, která modifikovala společenskou škodlivost jednání stěžovatele v jeho prospěch, což je patrno z výroku o trestu. Těmto závěrům nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro neoprávněnost navrhovatele podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu