ECLI:CZ:US:2020:3.US.1550.20.1
sp. zn. III. ÚS 1550/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Lucií Martin Nešporovou, advokátkou se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2020 č. j. 4 Tdo 185/2020-1090, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2019 č. j. 2 To 19/2019-1033 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 5. prosince 2018 č. j. 69 T 6/2018-951, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen "tr. zákoník") jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku a odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podstata posuzované daňové trestné činnosti spočívala v tom, že došlo k dohodě skupiny osob kolem R. B. (statutárního zástupce společnosti A) na postupu, že za účelem krácení daně z přidané hodnoty ze strany tohoto daňového poplatníka vytvoří konkrétní řetězec obchodních společností, a přes tento pak byly realizovány tři fiktivní nákupy a prodeje niklových katod tak, aby společnost A mohla deklarovat dodání tohoto zboží do jiného členského státu Evropské unie a mohla tak uplatnit osvobození od daně za konkrétní zdaňovací období, přičemž všechny tyto kroky měl zastřít skutečný pohyb zboží od dodavatele B ke konečné odběratelské společnosti C. Na základě této trestné činnosti pak byla způsobena českému státu škoda neoprávněným snížením daně z přidané hodnoty ve výši 8 803 396 Kč. Stěžovatel se do trestné činnosti zapojil tím způsobem, že jako součást fiktivního obchodního řetězce obstaral společnost D, a na pozici její jednatelky dosadil R. S. při dojednání jejího formálního statutárního postavení, kdy společnost plně sám ovládal. Stěžovatel jménem výše uvedené společnosti fiktivně nakoupil obchodovanou komoditu ze Slovenska a obratem ji formálně prodal dalšímu obchodnímu subjektu se sídlem na území České republiky.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které vrchní soud v záhlaví citovaným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů ("trestní řád"), zamítl.
4. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve zrekapituloval předchozí průběh řízení spolu s námitkami v něm uplatněnými. Především zpochybňuje závěr soudů, že odsouzenou R. S. sehnal, že jí zadával pokyny a tím fakticky ovládal společnost D, že v předmětném období zajišťoval fiktivní nákup a prodej zboží s cílem dosažení neoprávněné výhody na odpočtu DPH, dále že v tomto období zadával platby za takto fiktivně vystavené faktury a následně zajistil převod společnosti na další osobu. Krajský soud podle stěžovatele nedostatečně, neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav věci, ten neodpovídá provedeným důkazům. Poukazuje na rozpory ve výpovědi svědků R. S., R. Č. a T. F., když na těchto bylo prokázání viny stěžovatele založeno. Výpověď R. S. považuje za nevěrohodnou, přičemž soud nepřipustil myšlenku, že by svědkyně mohla být ovládána i úplně jinou osobu. Věrohodnost výpovědi svědka R. Č. má pak snižovat jeho pozice spolupracujícího svědka. Soud se nevypořádal s poměrem obou těchto svědků k projednávané věci. Svědecká výpověď T. F. byla u hlavního líčení přečtena, neboť se svědek trvale odstěhoval do zahraničí. Orgány v trestním řízení měly vyvinout snahu k zajištění výslechu svědka řádným způsobem, aby měl stěžovatel reálně možnost svědkovi klást otázky a zpochybnit jeho tvrzení. Přístup krajského soudu nebyl ke všem účastníkům a předloženým důkazům objektivní a nezaujatý. Krajský soud a stejně tak i vrchní soud neprovedly bez relevantního zdůvodnění stěžovatelem navrhované důkazy, které by stěžovatele "vyvinily". Podstatné vady řízení, na které stěžovatel v odvolání upozorňoval, byly vrchním soudem hodnoceny formalisticky a ten je bez větší pozornosti zcela přešel.
7. Stěžoval má za to, že v dané věci byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Porušení zásady presumpce neviny pak shledává v tom, že soudy v řízení, ve kterém byla projednávána jeho vina, bez dalšího vycházely ze skutkových zjištění učiněných týmž soudem v jiném řízení, jehož však stěžovatel nebyl účastníkem a v němž byli odsouzeni svědci v projednávané věci R. Č. a R. S. Soudy nepřistupovaly ke stěžovateli jako k nevinnému. Soudy vyzdvihovaly svědectví již odsouzených svědků, zatímco tvrzení stěžovatele považovaly za méně věrohodná. S rozpory ve výpovědích výše uvedených svědků se řádně nevypořádaly. Podle stěžovatele pak došlo k porušení zásady rovného postavení stran.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Rovněž třeba podotknout, že je to obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, které z ní vyplývá. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedená pravidla je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
12. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování uplatněné obhajoby (námitek směřujících do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení důkazů), s níž se však soudy dostatečně vypořádaly. Stěžovatel předkládá svoji vlastní verzi skutkového stavu a provádí vlastní hodnocení důkazů, na jejichž základě byla napadená rozhodnutí vydána. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa odůvodnění napadených rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Obecné soudy své závěry, jakož i neprovedení těch důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, řádně odůvodnily (§120 a násl. tr. řádu); argumentací stěžovatele se řádně zabývaly a vypořádaly se s ní. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněný závěr o spáchání stíhaného trestného činu neměl oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
14. K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. Z obecného pohledu si je však třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
15. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud nerozhodoval samostatně, neboť o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu