ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.185.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 185/2020- 1090
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2020 o dovolání obviněného M. D. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. pobývající v Maltské republice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 2 To 19/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 69 T 6/2018, byl obviněný M. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
po předchozí dohodě s již odsouzenými R. B., předsedou představenstva společnosti C. Z., IČO: XY, M. Z., jednajícím na základě plné moci za společnost Z. S., IČO: XY, a za společnost S.-C. S., IČO: XY, L. Č., jednatelem společnosti L. s., IČO: XY, R. S., dříve M., jednatelkou společnosti F. c., IČO: XY, a dále R. Č. a S. N., případně mezi nimi, realizovali v době od 17. 3. 2011 do 6. 4. 2011 přes řetězec společností v pořadí C. Z. → S.-C. S. nebo S. m. t. → F. c. → L. s. → Z. S. celkem tři fiktivní nákupy a prodeje niklových katod, které měly zastřít skutečný pohyb zboží od dodavatele – společnosti ThyssenKrupp Metallurgie GmbH k odběrateli – společnosti TSR Czech Republic s. r. o., k němuž došlo v témže období. Společnost C. Z., pak v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen a duben 2011 podaných u Finančního úřadu ve Zlíně ve dnech 20. 4. a 13. 5. 2011 neoprávněně deklarovala dodání zboží do jiného členského státu EU a s tím související osvobození od daně z DPH, a to u těchto faktur:
Tabulka č. 1 – faktury vydané COMERCIO Zlín, a. s. – březen 2011
| Faktura
| Množství
| Datum vystavení,
| Základ daně
| DPH (20 %)
| Odběratel
|
| číslo
| Ni katod
| dodání + DZP
| | | |
| 11210008
| 23.955 kg
| 28. 3. 2011
| 11.326.834 Kč
| 2.265.367 Kč
| S.-
|
| | | | | | C.
|
| | | | | | S.
|
| 11210009
| 23.956 kg
| 28. 3. 2011
| 11.327.307 Kč
| 2.265.461 Kč
| S. -
|
| | | | | | C.
|
| | | | | | S.
|
| Celkem za 3. měsíc
| | 22.654.141 Kč
| 4.530.828 Kč
| |
Tabulka č. 2 – faktury vydané COMERCIO Zlín, a. s. – duben 2011
| Faktura
| Množství
| Datum vystavení,
| Základ daně
| DPH (20 %)
| Odběratel
|
| číslo
| Ni katod
| dodání + DZP
| | | |
| 11210010
| 46.763 kg
| 6. 4. 2011
| 21.362.839 Kč
| 4.272.568 Kč
| S. m.
|
| | | | | | t.
|
| Celkem za 4. měsíc
| | 21.362.839 Kč
| 4.272.568 Kč
| |
Za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty u společnosti C. Z., která uplatnila osvobození od daně z přidané hodnoty ve výše uvedeném objemu, tedy docházelo k fakturaci mezi jednotlivými společnostmi – fiktivními dodavateli a odběrateli – v rámci výše popsaného řetězce.
Obviněný M. D. se pak podílel na popsané činnosti tím způsobem, že po dohodě s odsouzeným M. Z. nejprve obstaral společnost F. c. k zapojení do řetězce a její převedení na odsouzenou R. S., dříve M., k čemuž došlo dne 3. 3. 2011, přičemž se jmenovanou rovněž dojednal, že mu tato umožní finanční operace na účtech společnosti. Poté jménem společnosti nakoupil ve dvou případech od společnosti S.-C. S. a v jednom případě od společnosti S. m. t. niklové katody a obratem je prodal společnosti L. s., vystavil nebo nechal vystavit příslušné účetní doklady o těchto nákupech a prodejích, které na jeho žádost podepsala R. S., která také podepsala daňová přiznání společnosti F. c. k DPH za uváděné měsíce březen a duben 2011 a dále uhradil peněžní částky ve výši odpovídající hodnotě obchodovaných niklových katod na účet společnosti C. Z., což vše činil s úmyslem přispět k zastření faktického pohybu obchodovaného zboží a k předstírání jeho dodání z České republiky na Slovensko a zpět a takto se podílel na neoprávněném snížení daně z přidané hodnoty u společnosti C. Z. ve výši 8.803.396 Kč.
2. Za uvedený zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby uložil Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně obviněnému podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 69 T 6/2018, podal obviněný odvolání, které směřovalo do všech výroků předmětného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 2 To 19/2019 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
2.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 2 To 19/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l) a písm. g) tr. ř. Citované důvody dovolání dovozuje z toho, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že rozhodnutí trpí extrémním nesouladem mezi provedeným dokazováním a z něj vyplývajícími skutkovými zjištěními. Soudům nižších stupňů současně vytýká, že při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny.
5. Dovolatel předně poukazuje na to, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy II. ÚS 193/04, I. ÚS 670/05, IV. ÚS 215/04) lze v dovolání namítat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů, či jejich procesní pochybení, pokud tyto měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Současně odkazuje na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, podle kterého restriktivní výklad zvoleného dovolacího důvodu lze považovat za odporující smyslu a záměru zavedení dovolání do trestního procesu.
6. Ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutku dovolatel argumentuje tím, že prvostupňový soud nezdůvodňuje, v jaké formě úmyslu se měl skutku dopustit, v rozhodnutí tedy absentuje přesvědčivé zdůvodnění závěru o naplnění subjektivní stránky – tvrzení o tom, jaké konkrétní informace měl získat, od jaké osoby, kdy a kde, na základě nichž si měl být vědom skutečnosti o fiktivnosti a účelovosti obchodů s kovy. Obviněný vyhodnocuje skutkové závěry a zdůrazňuje, že veškerá komunikace týkající se společnosti F. c. probíhala pouze mezi panem B. a Č., případně společností R. S. pana Č. Poukazuje na skutečnost, že jediný kontakt mezi ním a panem B. proběhl pomocí SMS zprávy dne 8. 4. 2011, na kterou ovšem on reagoval tak, že neví, kdo mu píše. Rozporuje závěry soudů o tom, že to byl on, kdo nechal vystavit účetní doklady za společnost F. c., neboť z SMS zprávy ze dne 28. 3. 2011 vyplývá, že razítko společnosti F. c. měl u sebe pan Č. Obdobně pak podle dovolatele nevyplývá jeho vina ani z e-mailové komunikace ze dne 17. 4. 2011 mezi panem B. a panem N. Závěry soudu prvního stupně o jeho vině jsou postaveny především na výpovědích svědků R. S. a R. Č. Zde obviněný odkazuje na skutečnost, že v doplnění odvolání předložil důkazy, které podporují jeho tvrzení a prokazují nepravdivost výpovědi svědkyně R. S., avšak odvolací soud je nijak nehodnotil. Obviněný zpochybňuje tvrzení soudu, že měl instruovat svědkyni R. S. k jednání za společnost F. c., neboť svědkyně neví, zda za společnost vystavovala a podepisovala účetní doklady a smlouvy. Současně uvádí, čím je výpověď této svědkyně rozporována – výpověď paní S. týkající se vedení účetnictví společnosti, zapojení osoby pana U. do jednání za společnost F. c., potvrzením pravosti podpisu svědkyně na Určovacím prohlášení ze dne 1. 4. 2011 a objednávky přepravy se společností R. S., potvrzením, že byla v kontaktu s panem Č.
7. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů dovolatel spatřuje také v tom, že měl podle soudů uhradit peněžní částky ve výši odpovídající hodnotě obchodovaných niklových katod na účet společnosti C. Z., ve výši 8 803 396 Kč. Zdůrazňuje, že na základě informací poskytnutých bankou, je zjevné, že všechny bankovní převody vztahující se k předmětným obchodům byly zadávány R. S., přičemž její osobě odpovídá i telefonní číslo, na které byly zasílány notifikační zprávy ke každému převodu. Uzavírá, že I. P. adresy, z nichž byly příkazy k převodům zadávány, nekorespondují s I. P. adresou, z nichž do internetového bankovnictví přistupoval on.
8. Dovolatel dále připomíná, že za účelem objasnění rozporů ve výpovědích v doplnění odvolání navrhoval, aby byl proveden opětovný výslech svědkyně R. S. a svědka R. U., případně aby byla věc vrácena soudu prvního stupně, avšak soud druhého stupně tyto jeho důkazní návrhy zcela opomenul. Z tohoto důvodu má dovolatel za to, že soudem druhého stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a rozhodnutí tohoto soudu je proto nepřezkoumatelné. V souvislosti s námitkou opomenutých důkazů pak zmiňuje nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3320/09, I. ÚS 1173/11, I. ÚS 1135/17. Následně obviněný brojí proti rozsahu dokazování, neboť podle jeho názoru jsou skutková zjištění neúplná a soudy měly provést grafologický posudek na podpisy listin paní S., měly zjistit I. P. adres, z nichž byly zadávány příkazy k bankovním převodům a provést zjištění telefonního čísla mobilního telefonu, resp. SIM karty nalezené při domovní prohlídce u paní S.
9. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle §265k odst. 1 tr. ř. ruší napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 2 To 19/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 69 T 6/2018. Obviněný dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný Nejvyššímu soudu současně navrhuje, aby do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o tomto dovolání, mu odložil podle §265h odst. 3 tr. ř. výkon trestu odnětí svobody.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 1 NZO 1269/2019 nejprve uvádí, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Podle státní zástupkyně obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje z toho, že skutková zjištění učiněná prvostupňovým soudem jsou nesprávná, nejasná a nacházející se v jím blíže odůvodněném extrémním rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti obviněný soudům vytýká, že při hodnocení provedených důkazů mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. K uplatněné dovolací argumentaci státní zástupkyně uvádí, že obviněný svou argumentaci nesměřuje proti přisouzenému způsobu právního posouzení jeho jednání, ale brojí proti skutkovým závěrům, konkrétně proti skutkovým okolnostem jeho spolupachatelské součinnosti v rámci skupiny osob kolem R. B., předsedy představenstva společnosti C. Z. na způsobení daňového úniku tohoto daňového subjektu v rámci přisouzeného zdaňovacího období. Podle státní zástupkyně obviněný ovšem neuplatňuje právně relevantní námitky, když se výlučně zabývá otázkami skutkovými a domáhá se změny skutkových zjištění, přičemž teprve následně usiluje o změnu ve způsobu hodnocení skutku ve vztahu k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu.
11. Státní zástupkyně je toho názoru, že na podkladě spisového materiálu není možno dospět k závěru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, přičemž zdůrazňuje, že podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, nelze právo na spravedlivý proces vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které by naplňovalo představy stěžovatele. V tomto směru poukazuje na to, že namítaný extrémní nesoulad nelze zakládat pouze na tom, že dovolatel hodnotí provedené důkazy s jiným výsledkem, než jak je hodnotí soudy. Z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá takový způsob hodnocení provedených důkazů, který je založen na logické návaznosti takového postupu na tu jejich vypovídající hodnotu, která z nich skutečně vyplývá, když soud současně logicky vysvětlil, jaké závěry z jednotlivých důkazů vyplývají, a to v kontextu s uplatněnou obhajobou (srov. body 37. – 49. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž s jeho úvahami se plně ztotožnil i soud druhého stupně (srov. body 5. – 7. odůvodnění jeho usnesení). Ve vztahu k namítaným opomenutým důkazům státní zástupkyně uvádí, že uplatněné návrhy na dokazování byly již na úrovni soudu prvního stupně zamítnuty z důvodů, které soud uvedl pod bodem 44. odůvodnění svého rozsudku. K návrhům na dokazování tedy rozhodně nelze nahlížet jako na opomenuté důkazy.
12. Nad rámec tohoto vyjádření státní zástupkyně konstatuje, v čem spočívala podstata posuzované daňové trestné činnosti, když ta vycházela z dohody skupin osob kolem R. B. (statutárního zástupce společnosti C. Z.) na postupu, že za účelem krácení daně z přidané hodnoty ze strany tohoto daňového poplatníka, bude vytvořen řetězec obchodních společností, přes které budou realizovány tři fiktivní nákupy a prodeje zboží (niklových katod) tak, aby bylo možno za společnost C. Z. deklarovat dodání zboží do jiného členského státu EU (na Slovensko společnostem S. C. S. a S. M. T.), a pak uplatnit osvobození od daně za příslušné zdaňovací období a současně zastřít reálný průběh obchodování s předmětnou komoditou od dodavatelské společnosti ThyssenKrupp Metallurgie GmbH ke konečné odběratelské společnosti TSR Czech Republic, s. r. o., a neoprávněně tím zkrátit daň z přidané hodnoty, v daném případě pak s reálným daňovým únikem ve výši 8.803.396 Kč. Dovolatelem ovládaná společnost F. c. přispěla k trestné činnosti tím, že obchodovanou komoditu fiktivně odebrala ze Slovenska a dále ji formálně předprodala dalšímu obchodnímu subjektu se sídlem na území ČR. Státní zástupkyně poukazuje na to, že popsaná daňová trestná činnost již byla předmětem trestního řízení vedeného před Krajským soudem v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 7/2014, ukončeného pravomocným odsuzujícím rozsudkem ve znění rozsudku odvolacího soudu a tam uvedené skutkové a právní závěry ve vztahu k výrokům o vině byly akceptovány na úrovni dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1289/2016), když předmětem nyní posuzovaného případu je modus operandi, jakým se na této trestné činnosti podílel dovolatel. Obviněný se do trestné činnosti zapojil tím způsobem, že jako součást popsaného fiktivního obchodního řetězce opatřil společnost F. c., a na pozici její jednatelky dosadil osobu R. S. při dojednání jejího formálního statutárního postavení, kdy společnost plně ovládal obviněný. Stěžejní usvědčující význam výpovědí svědků R. S. a R. Č. přitom nemohly soudy přehodnotit s poukazem na jistou míru jejich nevýznamné rozpornosti za stavu, že ony dílčí rozpory jejich svědectví nikterak nevypovídaly o jejich poškozující účelovosti, ale tyto výpovědi ve své podstatné shodě naopak odpovídaly obsahu svědectví zejm. R. B., J. M. a T. F. Existence účelového obchodního řetězce, jakož i jeho složení tak byly popsány především ve výpovědi svědka R. Č. Zapojení dovolatelem ovládané společnosti F. c., do onoho obchodního řetězce pak vyplývalo z důkazů listinné povahy, dokládajících smluvní podklad deklarovaných obchodů, pohyby peněz na účtech, plynoucí z uskutečněných fakturací, nicméně proběhlých ve velmi krátkém a tedy nestandardním časovém úseku, když v neposlední řadě je třeba zmínit zjištění podle reálných dokladů přepravce zboží, které se nacházelo v opozici s dokumentací k deklarované přepravě zboží odběratelům do jiného členského státu EU, jejichž statutární zástupci uskutečnění takových obchodů vyloučili. Jelikož soudy zjistily, že obviněný se do trestné činnosti zapojil tím, že dával pokyny jednatelce společnosti F. c. (R. S.) a tato mu umožnila veškerý přístup do dat internetového bankovnictví (využití ID, stejně jako IP adresy realitní společnosti, ve které byl kontaktní osobou obviněný), pak nemohly vyhovět jeho důkazním návrhům k prokázání aktivního jednání R. S. za zastupovanou společnost, neboť by nemohly vést k jeho vyvinění.
13. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
3.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podané odvolání projednal v rámci veřejného zasedání a toto zamítl.
18. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a namítá nesprávné posouzení naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu (zavinění).
21. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné vyhodnocení provedených důkazů, když namítá zejména vadná skutková zjištění (námitky směřuje proti skutkovým okolnostem jeho spolupachatelské činnosti v rámci – že komunikoval s panem B., že měl nechat vystavit účetní doklady za společnost F. c., že měl instruovat svědkyni R. S. k jednání za společnost F. c.) a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
22. Přesto ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba uvést, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
23. Je možno konstatovat, že obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem fakticky dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně vyslechnul všechny osoby, které mohly k posuzované trestné činnosti vypovídat a nevyužily svého práva nevypovídat nebo v souladu s §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. jejich výpovědi přečetl (viz výpověď svědka F.), a následně jejich výpovědi hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména listinnými důkazy (např. výpisy z účtu společnosti ESB Euro Scarabeus, elektronická komunikace ohledně dodávky niklových katod společnosti TSR Czech republic, bankovní informace ohledně účtů společnosti F. c. a přístupů do elektronického bankovnictví). Lze tedy uzavřít, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 13-17, bod 38. – 49. rozsudku soudu prvního stupně, potažmo str. 3-5, bod 5. – 6. usnesení soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba poznamenat, že soudy závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi svědků R. S. a R. Č., jak naznačuje obviněný, ale i na ostatních provedených důkazech, které hodnotí, na rozdíl od obviněného, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že soud prvního stupně si byl vědom určité zmatečnosti výpovědi svědkyně R. S., toto nepominul a vzal ji při hodnocení důkazů v úvahu, tedy neignoroval ji. Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná. Lze tedy uzavřít, že soudy nižší instance svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily a Nejvyšší soud v podrobnostech pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně odkazuje.
24. Ve vztahu k námitce obviněného, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zjevné, v jaké formě úmyslu se měl předmětného skutku dopustit a že tedy v odůvodnění absentuje zdůvodnění o naplnění subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud musí zdůraznit, že zdánlivě by se mohlo jevit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když posouzení, zda došlo k naplnění subjektivní stránky se vztahuje k právnímu posouzení skutku. Přesto lze uzavřít, že vzhledem ke konkrétně zvolené argumentaci nelze mít za to, že by ji obviněný uplatnil právně relevantním způsobem. Obviněný totiž fakticky zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování. Námitky obviněného tudíž mají procesní charakter a jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Jinak vyjádřeno, pokud by obviněný namítal, že skutek, kterým byl uznán vinným, aniž by zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, nenaplňoval subjektivní stránku trestného činu, pro který byl odsouzen, tak by byla jeho argumentace podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Pokud je ovšem argumentace obviněného založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (např. že s osobami kolem B. nekomunikoval, že nenechal vystavit účetní doklady za společnost F. c. k předmětným obchodům atd.), tak se jedná o procesní námitky, které stojí mimo zvolený dovolací důvod. Nadto však dovolací soud uvádí, že forma zavinění vyplývá přímo z popisu skutku, když skutková věta obsahuje formulaci: „…vše činil s úmyslem přispět k zastření faktického pohybu obchodovaného zboží a k předstírání jeho dodání z České republiky na Slovensko a zpět…“ . Je tedy zjevné, že podle soudu prvního stupně se obviněný měl dopustit trestné činnosti v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
25. Bez ohledu na shora naznačené závěry, pro objasnění toho, že v dané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, jehož porušení se obviněný dovolává, pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Dovolatel především poukazuje na to, že prvostupňový soud dostatečně nezdůvodnil závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, když obviněný se měl trestné činnosti dopustit společně s R. B., M. Z., L. Č., R. S., R. Č. a S. N., přičemž popírá, že by s uvedenými osobami komunikoval, nebo že by za společnost F. c., fakticky jednal on. Toto jeho tvrzení je však vyvráceno svědeckými výpověďmi svědkyně R. S. a svědka Č., kteří shodně uvádějí, že to byl právě obviněný, kdo do pozice jednatelky společnosti F. c., dosadil svědkyni R. S., kdo začlenil tuto společnost do karuselového řetězce, zařídil převod společnosti na paní S., a kdo společnost reálně ovládal. Výpovědi těchto svědků plně korespondují i s dalšími provedenými důkazy, např. s výpovědí svědka B., který uvedl, že se mu obviněný svěřoval s trestnou činností, kterou měl obviněný páchat se spoluobviněným Z. Uvedené výpovědi odpovídají také svědectví svědka M., který se vyjadřoval k platbě za niklové katody v řádu statisíců Euro, a současně k tomu, jak s touto částkou bylo naloženo. Výpověď tohoto svědka se shoduje se zjištěními, ke kterým dospěl finančně-analytický útvar Ministerstva financí ČR (č. l. 432 a násl. spisu). Uvedené důkazy jsou dále doplňovány výpovědí svědka F., jeho výpověď se sice vztahuje k době před spácháním nyní projednávané trestné činnosti, avšak je z ní zjevné fungování společnosti F. c., a že obviněný měl zájem na tom, aby na pozici jednatele byla dosazena určitá osoba (S.), avšak aby to byl právě obviněný, kdo bude moci společnost reálně ovládat. Z listinných materiálů týkajících se účtů společnosti F. c., pak vyplývá, že i v době, kdy obviněný ve společnosti již nefiguroval, přihlašoval se do internetového bankovnictví a nepochybně se podílel i na činnosti této společnosti. Nelze opomenout, že uvedené provedené důkazy spolu vzájemně korespondují, navazují na sebe, jsou logické a jsou podporovány také listinnými důkazy, které jsou založeny ve spise, přičemž z důkazů jasně vyplývá role obviněného na posuzované trestné činnosti. V souvislosti s obhajobou obviněného je na místě zdůraznit, že není důležité, kdo činil jednotlivé úkony – kdo zadával příkazy k platbám, kdo se podepisoval na jednotlivých účetních podkladech, kdo měl u sebe razítko společnosti F. c., ale je důležité, na základě čí pokynů jednaly osoby formálně jednající za společnost a kdo tedy společnost reálně řídil a ovládal. Z provedeného dokazování pak bez jakýchkoliv pochybnosti vyplývá, že touto osobou ovládající společnost F. c., byl právě obviněný. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá nic jiného, než se plně ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů (viz bod 37. – 49., str. 13-17, rozsudku soudu prvního stupně, bod 6., str. 3-5, usnesení soudu druhého stupně). Je tedy zjevné, že soudy nižších stupňů dostatečně objasnily předmětnou trestnou činnost a podíl obviněného na této trestné činnosti, a současně je zjevné, že bylo dostatečně objasněno naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu ze strany obviněného.
26. Ve vztahu k obviněným namítaným opomenutým důkazům (provedení opětovného výslechu svědkyně R. S. a svědka R. U., doplnění dokazování, provedení grafologického posudku na podpisy listin paní S., zjištění IP adres, z nichž byly zadávány příkazy bankovním převodům a zjištění telefonního čísla mobilního telefonu, resp. SIM karty nalezené při domovní prohlídce u paní S.) považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v praxi považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Z pohledu shora naznačených východisek se ovšem sluší především poznamenat, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo soudy náležitě odůvodněno, z jakých důvodů byly důkazní návrhy obhajoby zamítnuty (viz bod 44., 49., str. 16, 17 rozsudku soudu prvního stupně, bod 5., str. 3 usnesení soudu druhého stupně). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když soudy prvního i druhého stupně se s důkazními návrhy obviněného v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
27. K argumentaci obviněného, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018 či usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016.). Obecně je možno ovšem uvést toliko na vysvětlenou, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
28. K námitce porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší soud ještě stručně dodává, že ani tato námitka nemohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v §2 odst. 2 trestního řádu má procesní charakter a týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
29. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. bylo obviněným dovozováno z toho, že v řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo sice dovolání uplatněno právně relevantním způsobem, je ovšem zjevně neopodstatněné, když dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
30. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
31. S ohledem na to, jak Nejvyšší soud rozhodl, neshledal důvody pro postup podle §265h odst. 3 tr. ř., tedy pro odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 3. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu