ECLI:CZ:US:2006:2.US.193.04
sp. zn. II. ÚS 193/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 13. července 2006 sp. zn. II. ÚS 193/04 ve věci ústavní stížnosti R. Č. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 6 Tdo 141/2004, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 6 Tdo 141/2004 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu citované v záhlaví, když tvrdil, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces, a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 4. 2003 sp. zn. 29 T 6/2002 uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále jen "trestní zákon") a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona. Za to byl podle §219 odst. 1 trestního zákona za použití §35 odst. 1 téhož zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byla rovněž podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (dále jen "trestní řád") uložena povinnost zaplatit Vojenské zdravotní pojišťovně ČR náhradu škody ve výši 15 079 Kč. Poškozený J. Ž. byl podle §229 odst. 1 trestního řádu uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci napadl stěžovatel odvoláním. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 8. 2003 sp. zn. 5 To 76/2003 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody ve vztahu k Vojenské zdravotní pojišťovně ČR a sám rozhodl tak, že tohoto poškozeného podle §265 trestního řádu odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dne 6. 1. 2004 dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle názoru stěžovatele nebylo možné skutek, jehož se měl dopustit, považovat za pokus trestného činu vraždy a za trestný čin ublížení na zdraví, neboť bylo prokázáno, že jednal za podmínek nutné obrany. Nejvyšší soud svým v záhlaví uvedeném usnesením odmítl dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že i když stěžovatel uplatnil dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, v rámci konkrétních námitek obsažených v dovolání obviněný vydává za skutková zjištění soudů vlastní tvrzení o průběhu skutku, zejména o jednání poškozených, na podkladě nichž dochází k závěru, že jednal v nutné obraně, a vlastně tak zpochybňuje skutkové závěry soudu, když tvrdí, že nebyl útočníkem. Dále dovolací soud uvedl, že uplatněný dovolací důvod dovolatel spatřuje primárně ve skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení skutku se snaží vyvodit z jiných skutkových okolností, než jaké byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Závěr o existenci podmínek nutné obrany podle §13 trestního zákona je sice závěrem právním, ovšem dovolatel jej činí nikoli v důsledku odchylného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ale jen na podkladě jím tvrzených skutkových zjištění, která jsou odchylná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil také soud odvolací. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu přitom podle Nejvyššího soudu znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Podle dovolacího soudu tak důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud konstatoval, že v posuzovaném dovolání sice byl uplatněn zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání stěžovatele vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Přitom obsah námitek, tvrzení a právních názorů, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b trestního řádu, a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Proto dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestním řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že ve svém, stěžovatelem napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele bylo třeba odmítnout, neboť stěžovatel uplatnil námitky, které směřovaly proti nesprávnému hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takové hodnocení důkazů, které by mělo přivodit změnu ve skutkovém zjištění a ovlivnit tak následné rozhodnutí o jeho vině. Protože se jednalo dle Nejvyššího soudu výlučně o námitky skutkové povahy, které nebylo možné podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, bylo dovolání odmítnuto z důvodu uvedeného v ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V závěru svého vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Výzva k vyjádření k návrhu stěžovatele byla adresována Ústavním soudem též Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které uvedlo, že své dřívější stanovisko obsažené ve vyjádření k dovolání považuje za konečné. Ve svém vyjádření k dovolání stěžovatele Nejvyšší státní zastupitelství mj. uvedlo, že přestože dovolatel namítá v dovolání nesprávné právní posouzení podmínek nutné obrany podle ustanovení §13 trestního zákona, ve skutečnosti namítá nesprávné hodnocení důkazů, přičemž nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle trestního řádu být nemohou. Navrhlo proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu.
Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno. V Ústavě České republiky, Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 298/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, usn. č. 18, s. 381). V této souvislosti odkazuje Ústavní soud též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně konstatoval, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů. Tentýž soud ovšem ve své judikatuře současně dodává, že pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 musí být respektovány, zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv (srov. např. Delcourt v. Belgie).
Z výše uvedeného je tedy nepochybné, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby byly dodrženy maximy práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud tak konstatuje, že rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, a to nevyjímaje rozhodování o umožnění přístupu jednotlivce k soudu (tj. včetně rozhodování o tom, zda je opravný prostředek podán ze zákonného důvodu), nemůže se ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy České republiky staví základní práva pod ochranu soudní moci.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Ústavní soud se v projednávané věci zaměřil na posuzování ústavnosti interpretace a aplikace relevantního jednoduchého práva, přičemž předmětem svého zkoumání učinil interpretaci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu provedenou Nejvyšším soudem v dané věci.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, dovolání lze podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (dále též jako "dané ustanovení").
Nejvyšší soud v projednávané věci provedl výklad daného ustanovení v tom smyslu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování, a proto důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění. Námitky skutkové povahy tak podle Nejvyššího soudu nelze apriori podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V důsledku takovéto interpretace potom nelze uplatnit v řízení o dovolání takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, a to s odůvodněním, že dovolání není nástrojem nápravy skutkových vad.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, které poskytují i možnost napadnout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Právě tento důvod, podřazený pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je však Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací praxi velmi restriktivně interpretován, jak Ústavní soud poukázal v řadě svých nálezů [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114, s. 187), sp. zn. IV. ÚS 565/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 31, nález č. 113, s. 21), sp. zn. IV. ÚS 219/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 25, s. 234)]. V důsledku této praxe nelze v řízení o dovolání uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, čímž nastává právní stav, kdy nelze napravit žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění. Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 558/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 95, s. 398), dosavadní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží tomuto soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Tento postup Nejvyššího soudu tak staví toto stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu (srov. dále nález sp. zn. IV. ÚS 216/04, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 39, nález č. 215, s. 281).
Ústavní soud potom neshledal důvod odlišovat se od v předchozím odstavci uvedeného právního názoru vyjádřeného v citovaných judikátech Ústavního soudu, neboť dopadal rovněž na posuzovanou věc, když Nejvyšší soud v dané věci nijak nevybočil z Ústavním soudem kritizované praxe Nejvyššího soudu.
Navíc v dané věci nelze úplně přisvědčit závěru Nejvyššímu soudu, podle kterého stěžovatel vydával v dovolání za skutková zjištění soudů vlastní tvrzení o průběhu skutku a že závěr o existenci podmínek nutné obrany podle ustanovení §13 trestního zákona činí dovolatel jen na podkladě jím tvrzených skutkových zjištění, která jsou odchylná od skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil také soud odvolací. Stěžovatel ve svém dovolání totiž uvádí, že odkazuje na konečná skutková zjištění soudů obou stupňů, které v návaznosti na tento skutkový stav měly při hmotněprávním posouzení kvalifikovat jednání stěžovatele jako souladné s ustanovením §13 trestního zákona. V této souvislosti je namístě poukázat zejména na to, že v následujícím odstavci dovolání pak stěžovatel uvádí určité skutečnosti, které dle jeho názoru ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a která převzal odvolací soud, vyšly jednoznačně najevo. Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pak skutečně vyplývá, že v tomto odstavci textu dovolání se nejedná o jinou konstrukci skutkového stavu, nýbrž toliko o odkaz, resp. opakování takového skutkového zjištění, jež učinil též obecný soud. V tomto směru je třeba uvést, že právní posouzení skutku spočívá mj. v řešení otázky neexistence okolností vylučujících trestnost podle §13 trestního zákona. Nejvyšší soud by z logiky věci nijak nemohl posuzovat, zda byly naplněny ve věci dovolatele podmínky nutné obrany, či nikoli (a zda tak došlo ke správnému právnímu posouzení skutku), aniž by přihlížel ke zjištěnému skutkovému stavu obecným soudem (nutná obrana je v podstatě určitým jednáním člověka za určité situace, proto je třeba z povahy věci vycházet primárně ze zjištěného skutkového stavu).
Ústavní soud tudíž konstatuje na základě výše uvedených skutečností, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím, kterým stěžovateli odepřel poskytnout právní ochranu v rámci dovolacího řízení v důsledku ústavně nekonformní interpretace ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nedostál své ústavní povinnosti poskytnout ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy České republiky), a tak porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.