ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.467.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 467/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2016 o dovolání obviněného P. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 13 To 302/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 252/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 13 To 302/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 2 T 252/2014, oba ohledně obviněného P. K.
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 2 T 252/2014 spolu s obviněnými L. Č. a L. K., uznán vinným spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že dne 19. 7. 2013 ve večerních hodinách kolem 21:00 hodin před H. b. U S. v ulici K. v H., okres P., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadli poškozeného M. S. tak, že ho nejprve ranou do zátylku srazili na zem a zde poškozeného opakovaně kopali značnou intenzitou do celého těla především do oblasti zad a trupu, po těchto ranách upadl poškozený do bezvědomí a teprve poté obvinění svého jednání zanechali a z místa činu odešli, v důsledku jejich jednání utrpěl M. S. zlomeninu 9. žebra vpravo a ložiskové zhmoždění a prokrvácení tkáně zadních partií levého laloku jater s následnou hospitalizací od 24. 7. 2013 do 31. 7. 2013 a dalším léčením do 20. 10. 2013, přičemž poranění jater je nutno považovat za vážné poškození důležitého orgánu.
Za to byl obviněnému K. podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, který mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu. Zároveň byla všem třem spoluobviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, náhradu škody ve výši 9. 914 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři spoluobvinění odvolání v celém rozsahu. Odvolání podala též státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, a to v neprospěch obviněných P. K. a L. K. do výroku o uložených trestech.
O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 13 To 302/2015 tak, že I. z podnětu odvolání všech tří spoluobviněných rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o trestech všech spoluobviněných a nově rozhodl tím způsobem, že mj. obviněnému P. K. uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, který mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu. Nově též rozhodl o trestech spoluobviněných Č. a K. Odvolání státní zástupkyně pak podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání v celém rozsahu, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný brojí proti dvěma druhům vad trestního řízení. V prvé řadě vytýká vady týkající se nesprávného skutkového zjištění soudů obou stupňů v tom směru, že měl být jedním ze spolupachatelů dvou trestných činů. Dále pak vystupuje proti vadám důkazního řízení spočívajícím v neprovedení navržených důkazů v řízení před soudem.
Konkrétně poukazuje, že podle spoluobviněných L. Č. a L. K. on sám nebyl účastníkem napadení poškozeného M. S. Sám poškozený sice třetího útočníka připodobnil k obviněnému K., kdy ho popsal jako muže snědší pleti, který měl „ďubky“ na tváři, přesto však v hlavním líčení vypověděl, že přítomný obviněný K. na místě činu nebyl.
Zcela v jeho prospěch svědčily výpovědi svědků M. J. a V. K. Ti vypověděli, že obviněný K. s nimi byl v inkriminovaný i následující den na rybách, aniž by se kdokoliv vzdálil. To samé tvrdil i on sám ve své výpovědi. Soud ale s nepřiměřenou přísností jeho výpověď vyhodnotil jako nevěrohodnou, neboť nebyla konstantní v průběhu trestního řízení ohledně počtu stanů, ve kterých měli dotyční spát.
V podaném dovolání obviněný K. zásadně zpochybnil výpověď svědkyně R. D. Tato klíčová výpověď byla nejistá a rozporná stran identifikace obviněného, kdy sama svědkyně odhadovala při rekognici pouze poloviční pravděpodobnost jeho ztotožnění, kdy navíc toto ztotožnění proběhlo zejména na základě oblečení.
V další části dovolání obviněný vytýká soudům obou stupňů neprovedení obhajobou navržených důkazů. V řízení u nalézacího soudu se to týkalo nepředvedení svědků M. J. a V. K., v řízení u odvolacího soudu opět nepředvedení těchto dvou svědků a k tomu navíc manželky svědka V. K. Obhajoba v odvolání rovněž navrhla ztotožnit osobu, která se měla účastnit incidentu namísto obviněného (podle obhajoby se jednalo o A. M. – pozn. Nejvyššího soudu). Odvolací soud však žádný z těchto navržených důkazů neprovedl.
Z těchto důvodů obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil ve výroku o vině a trestu ohledně jeho osoby podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby, eventuálně aby ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství zřekl svého práva vyjádřit se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud projednal věc v neveřejném zasedání, a to i z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože napadá pravomocný rozsudek soudu druhého stupně, kterým byl modifikován rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný je zároveň podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný v dovolání obviněného je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Právě takového mimořádného přezkumu skutkových zjištění soudů obou stupňů se domáhá obviněný, ač to ve svém mimořádném opravném prostředku expressis verbis neuvedl. Brojí totiž toliko proti neprovedení navržených důkazů, nikoliv výslovně proti tomu, že soudy učiněná skutková zjištění by měla být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tato argumentace je ovšem zřejmá z obsahu dovolání, včetně vyvození, jaký vliv by mělo správné zjištění skutkového stavu na právní postavení obviněného, což dává Nejvyššímu soudu zákonný prostor pro hodnocení důvodnosti těchto námitek.
Nejvyšší soud po důkladném prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že předchozí řízení vykazuje závažné vady, jež vyžadují právě takový mimořádný přezkum stran skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení.
1. K otázce opomenutých důkazů
Z hlediska systematického postupu Nejvyšší soud nejprve zhodnotil důvodnost námitek ohledně neprovedených důkazů. Pokud by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, má jejich existence totiž zpravidla a priori za následek nepřezkoumatelnost a zároveň protiústavnost napadeného rozhodnutí (srov. nález Ústavní soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněný pod č. 10/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
1.1. Řízení u soudu prvého stupně
Obviněný nejprve namítá, že soud prvého stupně měl osobně vyslechnout svědky M. J. a V. K. Ze spisu ovšem vyplývá, že výpovědi dotyčných svědků z přípravného řízení soud přečetl v přítomnosti obviněného i jeho obhájce v hlavním líčení dne 22. 1. 2015 podle §211 odst. 1 věta prvá tr. ř. Předmětné ustanovení zakotvuje, že: „ Místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí.“ . Limitem aplikace §211 odst. 1 tr. ř. je tak mj. výslovný souhlas stran trestního řízení, který jimi byl udělen.
Z těchto důvodů se nemůže jednat o opomenutý důkaz, neboť ten byl proveden v hlavním líčení. Pramen důkazu (v tomto případě věcný, resp. listinný – protokol o výpovědi svědků z přípravného řízení) přitom není rozhodný, pokud byly splněny předpoklady aplikace §211 odst. 1 tr. ř. Tvrzení, že obhajoba v průběhu hlavního líčení ústně navrhovala předvolání těchto svědků, není z předloženého trestního spisu zřejmé, a jistým způsobem si tato námitka protiřečí s postupem obhajoby, která dala souhlas se čtením výpovědi dotyčných svědků, namísto trvání na jejich výslechu přímo v hlavním líčení.
Obviněný ovšem svoji argumentaci směřuje hlavně k tomu, že pokud by nalézací soud (potažmo i soud odvolací) předvolal tyto svědky a provedl důkaz jejich bezprostředním výslechem, mohl by odstranit pochybnosti ohledně počtu stanů, v nichž měli s obviněným přespávat inkriminovanou noc, zatímco byli na rybách. Místo toho podle obviněného soudy obou stupňů alibi obviněného nepřiměřeně přísně označily za nevěrohodné. Jelikož se tato otázka týká nikoliv vady procesu provádění důkazů, ale vady úplnosti skutkových zjištění, Nejvyšší soud se této otázce vyjadřuje níže v části označené jako existence extrémního nesouladu.
1.2. Řízení u soudu druhého stupně
Obviněný namítá, že soud druhého stupně měl rovněž osobně vyslechnout svědky M. J. a V. K., jakož i manželku druhého ze jmenovaných. Dále, že odvolací soud neztotožnil osobu A. M., který se měl podle obhajoby účastnit incidentu namísto obviněného.
Ani v tomto případě se nedá hovořit o případu tzv. opomenutých důkazů. Odvolací soud na zmíněné návrhy obhajoby reagoval a své myšlenkové postupy promítl do odůvodnění svého rozsudku. V něm na straně 13 uvedl (stručně řečeno), že důkazní řízení není nezbytné doplňovat, neboť okresní soud zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Toto konstatování nestojí osamoceně, nýbrž v závěru pojednání odvolacího soudu o předešlých námitkách obviněných vyjádřených v odvolání, jež se týkaly zejména skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. V tomto důsledku proto odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů obstojí. Přesto měl odvolací soud svou úvahu konkrétněji rozvinout, neboť pokud by se odůvodnění neprovedených důkazů posuzovalo samostatně – nikoliv v kontextu předchozího textu – nebylo by možné jej přezkoumat pro vysokou míru obecnosti.
Nejvyšší soud proto shrnuje, že v předchozím řízení nedošlo k opomenutí provedení důkazů, jak jej chápe judikatura Ústavního soudu (srov. poučení k deklarovanému dovolacímu důvodu výše).
2. K otázce extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy
Napadené rozhodnutí, jakož i předchozí řízení vykazuje zásadní vady v otázce skutkových zjištění. Z provedených důkazů totiž nelze dovodit skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a jak je zachycen v tzv. skutkové větě jeho rozsudku.
Nejvyšší soud si je vědom, že „rekonstrukce“ věcí minulých je vysoce obtížná a prakticky v žádném případě není možné zjistit skutkový stav ve všech nuancích naprosto přesně takovým způsobem, jakým se opravdu stal. Proto je třeba důrazně rozlišovat, jaké aspekty skutkových zjištění vyvolávají důvodnou pochybnost o vině pachatele. Zároveň si je vědom, že přezkum skutkových zjištění v dovolacím řízení v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je přezkumem výjimečným a podmínky takového přezkumu je třeba vykládat restriktivně. Jinak řečeno nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy musí být extrémní, tedy takový, že z provedeného dokazování nijak nevyplývá možnost závěru učiněného ve skutkových zjištění provedených nižšími soudy. K ilustraci významu slova extrémní se dá uvést, že ani nesprávná aplikace zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014).
Nejvyšším soudem zjištěná zásadní vada trestního řízení se zde netýká skutkových zjištění jako celku, nýbrž toliko podílu obviněného P. K. na trestném jednání. Na jedné straně zde totiž stojí důkazy ospravedlňující tohoto obviněného – zejména výpovědi spoluobviněných L. Č. a L. K., kteří vypověděli, že obviněný na místě činu nebyl (Č.), popř. že obviněného vidí u hlavního líčení poprvé (K.) – srov. protokol o hlavním líčení ze dne 22. 1. 2015, č. l. 361-368. Dále se jedná o výpovědi svědků M. J. a V. K., kteří v přípravném řízení (v procesní formě – pozn. Nejvyššího soudu) uvedli, že obviněný byl v inkriminovaný den s nimi na rybách a nikam se nevzdálil (č. l. 105-108 a 127-131), jež se shodují s výpovědí samotného obviněného K. v hlavním líčení (č. l. 364-365), nutno dodat konzistentní od počátku trestního stíhání.
Na druhé straně stojí důkazy obviněného usvědčující – zejména výpověď svědkyně R. D. (v té době přítelkyně poškozeného M. S.), která v hlavním líčení dne 12. 2. 2015 označila obviněného K. (spolu s L. K.) jako spolupachatele trestného jednání (č. l. 275-279). Obviněného K., jehož v době incidentu neznala, a kterého v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání popsala jako staršího „udělaného“ muže tmavší pleti v maskáčích s „ďubkatým“ obličejem, viděla po nějaké době v H., kterak řídí stříbrné auto „typu Jeep“. Orgány činné v trestním řízení v této návaznosti zjistily, že obviněný vlastní a provozuje automobil značky Kia Carens stříbrné barvy (č. l. 307-312) – což ale není typ podobný automobilu „typu Jeep“ (poznámka Nejvyššího soudu).
Jako usvědčující, na rozdíl od názoru soudů obou stupňů, Nejvyšší soud nemůže označit výpověď poškozeného M. S. Ten sice v přípravném řízení popsal třetího útočníka jako muže asi romské národnosti, starého kolem 45 let, plnější postavy, s „ďobáky“ na obličeji, v hlavním líčení však doplnil, že útočník byl sice podobný přítomnému P. K., ale tento to nebyl, a v hlavním líčení ho viděl poprvé. Jde tedy naopak o důkaz ospravedlňující.
Pakliže shodně jako svědkyně D. poškozený vypověděl, že s touto v časovém odstupu od incidentu viděli v H. obviněného ve stříbrném autě, nelze tento poznatek zaměňovat s přítomností obviněného na místě činu, jak neprávně uvádí soudy obou stupňů.
Obviněný byl podle názoru soudů usvědčen rovněž na základě rekognice. Ze spisového materiálu je zřejmé, že rekognice probíhaly ve dvou formách – nejdříve za pomoci fotografií podle §104b odst. 4 tr. ř. v období od prosince 2013 až května 2014. Podle fotografie poznala obviněného K. svědkyně D. (č. l. 235-239), nikoliv však na 100 %. Poškozený S. obviněného nepoznal (č. l. 224-228). Jelikož byly tyto rekognice provedeny před zahájením trestního stíhání a nikoliv jako neodkladný úkon, nelze k nim přihlížet. Nejvyšší soud je však uvádí z důvodu, který vysvětlí níže.
Procesně použitelné rekognice (ať už za účasti soudce jako neodkladný úkon v případě poznávající osoby svědkyně D., nebo po zahájení trestního stíhání) byly provedeny v období od května 2014 do října 2014 podle §104b odst. 3 tr. ř., tedy jako rekognice in natura . Při těchto obviněného K. poznala svědkyně R. D. (č. l. 165-169). Svědkyně J. M. (servírka, která v baru byla přítomná, ale incident přímo neviděla) uvedla, že obviněného už viděla, ale není si jistá, zda někde v H., či v inkriminovaný den v baru (č. l. 197-202). Poškozený M. S. obviněného nepoznal (č. l. 192-196).
Z výše uvedeného je zřejmé, že jediným usvědčujícím důkazem o vině obviněného P. K. je výpověď svědkyně R. D., potažmo s tímto důkazem fakticky spjatá rekognice in natura, kdy poznávající osobou byla jmenovaná.
Pokud se orgány činné v trestním řízení dostanou do takové důkazní situace, musí jedinému usvědčujícímu důkazu věnovat mimořádnou pozornost, neboť ta s sebou nese velké riziko omylu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03, uveřejněný pod č. 81/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že v případě, kdy navíc proti takovému jedinému usvědčujícímu důkazu stojí řada jiných – ospravedlňujících – důkazů, musí soudy hodnověrně a srozumitelně odůvodnit, proč se přiklonily právě k důkazu usvědčujícímu. To vše s respektováním zásady in dubio pro reo .
V projednávané trestní věci trestní stíhání obviněného iniciovala zejména rekognice in natura ve smyslu §104b odst. 3 tr. ř. svědkyní D., jako neodkladný úkon za účasti soudce ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Ze spisového materiálu ale vyplývá, že obviněný (pod číslem 4), přítomný se třemi figuranty, je jediný, jenž má kožní vadu v obličeji, svědkyní v předchozím řízení označovanou jako „ďubkatý“ obličej, a zejména je jediný, kdo má na sobě maskáčové kalhoty, když svědkyně v předchozím řízení uváděla, že neznámý útočník měl oblečené právě maskáče.
Takové skutečnosti značně devalvují hodnověrnost rekognice, neboť smyslem a účelem tohoto kriminalistického úkonu, který je upraven v ustanovení §104b tr. ř., je identifikace pachatele mezi osobami, které se výrazně neodlišují. Jestliže orgány provádějící přípravné řízení měly poznatek (byť třeba jen operativní), že útočník měl „ďubkatý“ obličej a zejména že byl oblečen v maskáčích, měly ostatní figuranty přizpůsobit tím způsobem, aby osoba potenciálního pachatele nemohla být identifikována zejména na základě oblečení, což nemůže být specifickým znakem pro účely individuální identifikace.
Hodnověrnost rekognice in natura ze strany poznávající svědkyně R. D. do jisté míry snižuje i skutečnost, že před touto proběhla rekognice na základě fotografií. Ustanovení §104b odst. 4 tr. ř. sice stanovuje, že „ Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.“ Časový odstup, který by měl nastat mezi rekognicí z fotografií a rekognicí in natura musí být v každé trestní věci individualizován s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. V projednávaném případě byla rekognice z fotografií provedena dne 19. 2. 2014 a rekognice in natura dne 6. 5. 2014, tedy s časovým odstupem přibližně dva a půl měsíce, což nelze pokládat za bezprostřední dobu ve smyslu výše uvedeného ustanovení trestního řádu. Přesto okolnost, že svědkyně mohla určit osobu obviněného K. též na základě již dříve předložených fotografií, musí být při posuzování výsledků provedené rekognice in natura brána v úvahu.
Jmenovaná svědkyně navíc v hlavním líčení ex post uvedla (na dotaz obhájce), že po delší době viděla člověka podobné vizáže v restauraci N. Š. a poté si již nebyla jistá identifikací obviněného, načež dnes neví. Dále doslova řekla: „ Kdyby se tito dva muži postavili vedle sebe, tak nevím, který z nich to je. “ (č. l. 378).
V tomto kontextu nemůže jako jediný usvědčující důkaz obstát výpověď svědkyně, která – byť nikoliv z vlastní iniciativy, ale až na dotaz obhajoby – zeslabuje důkazní sílu své výpovědi, jakož i samotné rekognice. Nelze odhlédnout ani od jiných rozporů ve výpovědi svědkyně – podíl obviněného L. Č. na trestném jednání – jakož i míru ovlivnění alkoholem.
Nejvyšší soud zohlednil i okolnost, že tato výpověď byla uskutečněna s časovým odstupem od spáchaného skutku. To však nic nemění na tom, že jediný usvědčující důkaz má být mimořádně hodnověrný, přičemž jeho spjatost s provedenou rekognicí, i když byla provedena časově blíže trestnému jednání, rovněž z výše uvedených důvodů oslabuje jeho vypovídací hodnotu.
Prezentovaný názor Nejvyššího soudu je umocněn i skutečností, že v trestním řízení sice byla provedena řada důkazů vyviňujících obviněného K., ale těmto nebyl dán v uvažování soudů dostatečný průchod. Jedná se zejména o výpovědi svědků M. J. a V. K., kdy důkazními prostředky byly pouze protokoly o jejich výpovědích z přípravného řízení čtené podle §211 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se do jisté míry ztotožňuje s tvrzením dovolatele, že skutkové závěry soudů ve vztahu k těmto důkazům byly nepřiléhavě označeny za nevěrohodné, a to pouze proto, že při porovnání výpovědí obviněného z přípravného řízení a hlavního líčení se neshodoval výrok obviněného o počtu stanů (jeden či dva), ve kterých měli dotyční přespávat, jakož i výrok o času návratu (v sobotu ve 14 hodin či v sobotu kolem oběda).
Takový postup soudů nelze označit za přiměřený. Svědci podporující verzi obhajoby obviněného K. vypovídali po zahájení trestního stíhání se všemi důsledky s tím spojenými, to znamená, že byli poučeni o hrozbě trestního stíhání za trestný čin křivé výpovědi, přičemž ze spisu nelze shledat žádné indicie svědčící o jejich nevěrohodnosti. Naopak, ze zjištění orgánů činných v přípravném řízení vyplynulo, že jmenovaní svědci měli skutečně toho času dovolenou v zaměstnání, a tak jejich tvrzení o tom, že byli chytat ryby, nebylo důvodné bez dalšího vyloučit, a to i v návaznosti na další jimi uváděné skutečnosti (č. l. 295-296).
Podle názoru Nejvyššího soudu soud prvního stupně pochybil, když se více nezabýval verzí obviněného K. Pokud jde o rozpor v počtech stanů a přesné hodině příjezdu v jednotlivých výpovědích obviněného z přípravného řízení a hlavního líčení, tak tento obviněný vysvětluje v dovolání, tedy že na ryby jezdí často a není nic divného na tom, že si to přesně nepamatuje. Takové vysvětlení není rozhodně nepřijatelné. V dané důkazní situaci soud každopádně měl podrobněji prověřit alibi obviněného. Měl například využít institutu předestření výpovědi z přípravného řízení podle §207 odst. 2 tr. ř. (což ostatně v jiném aspektu učinil) a zejména měl předvolat svědky M. J. a V. K. k bezprostřední svědecké výpovědi v hlavním líčení. Tím Nejvyšší soud navazuje na pasáž o otázce opomenutých důkazů. Soud prvního stupně sice v tomto neopomenul provedení důkazu per se, ale neměl se spokojit toliko se čtením výpovědí těchto svědků z přípravného řízení, neboť v takovém případě nemohl svědkům např. pokládat otázky, kterými by byla verze obviněného zpochybněna, nebo naopak potvrzena. Provedení důkazu z jiného pramene – osobního výslechu svědků – by zde každopádně mohlo přispět ke konečnému rozhodnutí ohledně věrohodnosti verze obviněného. To však soud prvního stupně neučinil a tento nedostatek nezhojil ani soud odvolací.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výsledné meritorní rozhodnutí soudů ohledně osoby dovolatele nemůže obstát, jelikož je zde přítomen extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním učiněným soudy a provedenými důkazy. Proto na podkladě podaného dovolání zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 13 To 302/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 2 T 252/2014, oba v části týkající se obviněného P. K. Současně Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí, která na zrušenou část těchto rozhodnutí obsahově navazují, pokud tím pozbyla svého podkladu. Nejvyšší soud poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
To znamená, že okresní soud bude muset v novém hlavním líčení důkladněji přezkoumat verzi obviněného P. K. o jeho přítomnosti na rybářském výletu v době inkriminovaného jednání. K tomu bude nutné předvolat jako svědky M. J. a V. K. a tyto vyslechnout v hlavním líčení, případně i svědky další, pokud to bude potřeba z hlediska dodržení podmínek §2 odst. 5 tr. ř. Rovněž bude třeba podrobněji vyslechnout samotného obviněného K. a pokud to bude potřeba, v podstatných rozporech ve vztahu k jeho výpovědi z přípravného řízení postupovat podle §207 odst. 2 tr. ř.
Při hodnocení průkaznosti usvědčující výpovědi svědkyně R. D. bude okresní soud muset též vzít v potaz okolnosti, za kterých byla provedena rekognice ke ztotožnění spolupachatele – P. K., na něž Nejvyšší soud výše upozornil. Jelikož je výpověď svědkyně D. de facto jediným usvědčujícím důkazem, bude s ohledem na obsah i formu této výpovědi třeba tuto podrobit při konfrontaci s ostatními provedenými důkazy mimořádné důkladnosti, a to jak v otázce rozporů v její svědecké výpovědi samotné, tak i vůči důkazům ostatním. Ještě před tím ale bude v této souvislosti třeba provést znalecké psychologické zkoumání osobnosti této svědkyně, zejména z hlediska její věrohodnosti a schopnosti si zapamatovat podstatné znaky důležité pro identifikaci osob. Za tím účelem okresní soud přibere znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie k získání takového posudku, přičemž následně zváží, zda znalce bude třeba v hlavním líčení vyslechnout, či zda bude postačovat za splnění podmínek trestního řádu (§211 odst. 5) znalecký posudek pouze přečíst.
Po výše naznačeném doplnění dokazování v uvedených směrech a novém vyhodnocení všech provedených důkazů pak okresní soud znovu rozhodne o případné vině (trestu) obviněného P. K. Podle §265s odst. 1, 2 tr. ř. je okresní soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu a současně je povinen provést úkony a doplnění, které nařídil. V novém řízení pak nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil při splnění podmínek podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu