ECLI:CZ:US:2020:3.US.1573.19.1
sp. zn. III. ÚS 1573/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Miladou Majerovou, advokátkou, sídlem Pražská 2230/8, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019 č. j. 3 Tdo 1467/2018-72, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 3 To 272/2017-2627 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. února 2017 č. j. 10 T 219/2014-2491, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden a půl roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jeden a půl roku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších čtrnácti obžalovaných a o částečném zproštění obžaloby dvou obžalovaných.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) téhož zákona odmítl, stejně jako dovolání dalších čtyř obžalovaných.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, nevypořádaly se s některými námitkami, neprovedly navržené důkazy (revizní znalecký posudek, výslech znalce Ing. Semely) a jeho vinu dovodily jenom proto, že celá kauza byla paušalizována. Závěry soudů vycházejí pouze z domněnek, přičemž existují důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování. Mělo být proto rozhodnuto v jeho prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel uvádí svoji verzi skutkového děje a polemizuje se skutkovým stavem, který nebyl podle jeho přesvědčení spolehlivě zjištěn, a proto z něho vyplývající právní závěry nejsou správné ani řádně odůvodněné. Tvrdí, že neměl jediný důvod, motiv či pohnutku ke spáchání pojistného podvodu, nevidí nic nezákonného na tom, že chtěl osm let staré vozidlo po dopravní nehodě prodat, přičemž má za to, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu pojistného podvodu.
6. Stěžovatel má za to, že ani krajský soud se nezabýval podstatou věci a v odůvodnění svého rozsudku pouze opakoval argumentaci okresního soudu. Nijak se nevyjádřil k námitkám obhajoby (nesprávnému posouzení znaleckých posudků, navrhovaným důkazům). Jeho rozhodnutí, s jehož závěry rovněž polemizuje, považuje za nepřezkoumatelné. Odkazuje přitom na řadu nálezů Ústavního soudu vyjadřujících se k procesu dokazování a vyslovuje přesvědčení, že vznikly důvodné pochybnosti o zjišťované skutkové verzi, kdy se po provedeném dokazování nelze přiklonit k verzi obžaloby, a to ani provedením dalšího dokazování. Setrvává na svém přesvědčení, že soudy dostatečně neodůvodnily závěr, že se dopustil přečinu pojistného podvodu ve spolupachatelství.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že všichni soudní znalci měli k vypracování znaleckých posudků a odborného vyjádření minimum podkladů, odkazuje na nedostatečně podložené závěry soudního znalce Ing. Semely, které zpochybňuje, a vyslovuje souhlas se závěry znaleckého posouzení znalců Ing. Šámala a Ing. Šlosárka. Okresní soud vyhodnotil oponentní posudky negativně, avšak bez řádného odůvodnění, přičemž za jedině správný označil nepodložený posudek znalce Ing. Semely, čímž porušil rovnost stran řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. Článek 36 odst. 1, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených článků Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek byl řádný (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
11. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Učinil tak jednak obecně ve vztahu k jednání celé skupiny osob kolem obžalovaného P. P. s důrazem na společné rysy jednotlivých skutků, tak i vůči každému ze skutků, včetně předstírané nehody, organizované obžalovaným P. P., jejímiž účastníky byl stěžovatel a obžalovaný P. M. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. Skutkové závěry k jednotlivým skutkům označil za přehledné a odůvodňující závěry o vině obžalovaných. Přesto se k nim sám znovu vyjádřil a doplnil je dalšími zjištěními vyplývajícími z provedeného dokazování. Učinil tak i ve vztahu k bodu 14) rozsudku okresního soudu, kde kromě obžalovaného P. P., který byl organizátorem celého trestného jednání, vystupuje stěžovatel a obžalovaný P. M., jakožto účastníci fingované dopravní nehody. Zjištění, že dopravní nehoda byla předstíraná, pak zcela jednoznačně potvrzují znalecké posudky z oboru dopravy, doplněné listinnými důkazy zajištěnými při domovní prohlídce u obžalovaného P. P. a doklady o pojistné události od poškozené pojišťovny.
12. K námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé námitky stěžovatele reagoval výslovným příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
13. Nelze odhlédnout ani od zjištění, že obžalovaní se trestné činnosti popsané v bodech 1 - 17 rozsudku okresního soudu obecně dopouštěli tím, že P. P. po vzájemné dohodě vždy inicioval a organizoval jednání směřující k vylákání pojistného plnění, když nejdříve byly uzavřeny pojistné smlouvy, následně byly fingovány dopravní nehody (v jednom případě krádež vozidla), došlo k simulaci nabourání vozidel, kde jednotliví obžalovaní hráli roli řidičů, a následně byly nahlášeny dopravní nehody jako pojistné události, v důsledku čehož buď došlo k vyplacení či k odmítnutí pojistného plnění od poškozených pojišťoven. Devět ze sedmnácti obžalovaných se k trestnému jednání doznalo, jejich doznání je pak podporováno listinnými důkazy a znaleckými posudky z oboru dopravy.
14. Tvrzení stěžovatele, že v jeho případě šlo o běžnou dopravní nehodu, obstát nemůže, a to z důvodů podrobně rozepsaných v obou rozsudcích. Soudy obou stupňů své závěry opřely o soubor vzájemně korespondujících důkazů, které potvrzují i vinu stěžovatele a současně vyvracejí jeho obhajobu. I dle názoru Ústavního soudu všechny zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že stěžovatel jednal po vzájemné dohodě, směřující k vylákání pojistného plnění, kterou inicioval a organizoval obžalovaný P. P., když uzavřel pojistnou smlouvu na pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a havarijní pojištění, následně byl účastníkem fingované dopravní nehody a při uplatnění práva na pojistné plnění u příslušné pojišťovny uvedl nepravdivé údaje. Jen stěží lze uvěřit jeho tvrzení, že šlo o běžnou dopravní nehodu. Nelze přitom přehlédnout zjištěnou provázanost mezi stěžovatelem a hlavním organizátorem a iniciátorem všech akcí a doznání některých obžalovaných, kteří podrobně popsali postup při páchání jednotlivých skutků, které vykazují společné rysy.
15. Ke skutečnosti, že i v posuzovaném případě šlo o předstíranou dopravní nehodu, se jednoznačně vyjádřili soudní znalci z oboru dopravy Ing. Semela a Ing. Kropáč. Jak uvedl krajský soud, uvedení znalci vypracovali velmi podrobné znalecké posudky s rozborem podkladů obsažených v trestním spisu i těch, které si sami znalci vyžádali, přičemž vysvětlili a zhodnotili metody, které použili. Oproti tomu znalecké posudky Ing. Šámala a Ing. Šlosárka, které předložili někteří z obžalovaných, v podstatě nedospěly k žádnému závěru, neboť pouze reagovaly na znalecké posudky Ing. Semely a Ing. Kropáče, aniž by se znalci obhajoby seznámili se spisem či měli k dispozici materiály, z nichž vycházeli znalci obžaloby. Krajský soud podrobně a přesvědčivě vyložil, proč nepochyboval o správnosti závěrů znaleckých posudků obžaloby oproti posudkům obhajoby, které nepřinášejí žádné vlastní znalecké zkoumání, nýbrž pouze bez znalosti podkladů polemizují se závěry Ing. Semely a Ing. Kropáče. Tito znalci však své závěry u hlavního líčení obhájili a vypořádali se i s námitkami oponentních posudků. Z tohoto důvodu krajský soud neshledal potřebným zpracování revizního znaleckého posudku nebo opětovný výslech znalce Ing. Semely.
16. Zásadám řádného soudního řízení je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a jestliže jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak neučinil. I této povinnosti soudy dostály (viz str. 10 rozsudku krajského soudu, str. 6 usnesení Nejvyššího soudu). Nelze tedy dospět k závěru, že důkazní návrhy byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty.
17. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Přiklonily-li se soudy na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
18. Za situace, kdy nebyl shledán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry soudů a jejich právním posouzením ani libovůle v rozhodování soudů obou stupňů, což nezjistil ani Nejvyšší soud, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
19. K obdobnému závěru ostatně dospěl Ústavní soud i při posouzení ústavní stížnosti spoluobžalovaného stěžovatele P. P. podané proti stejným soudním rozhodnutím (viz usnesení ze dne 28. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1477/19, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu