ECLI:CZ:US:2020:3.US.1574.20.1
sp. zn. III. ÚS 1574/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Páleníčkové, zastoupené advokátem JUDr. Ing. Jiřím Malantou LL.M., se sídlem Wurmova 16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, č. j. 22 Cdo 4039/2019-182, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že stěžovatelka se nemůže z titulu svého spoluvlastnictví řádně starat o dům rozdělený mezi spoluvlastníky a tím nemůže dostát principu, že vlastnictví podle čl. 11 odst. 3 Listiny zavazuje, což od vlastníka vyžaduje jistou odpovědnost.
2. Z ústavní stížnosti a z příloh k ní přiložených se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 8. 2018, č. j. 20 C 292/2016-115, zamítl žalobu na určení, že ,,žalobkyně [nyní stěžovatelka - pozn. Ústavní soud] má právo žádat po žalované [Anně Sablové - pozn. Ústavní soud] vstup do bytu v I. nadzemním podlaží domu v B., který je v užívání žalované [...] za účelem potřeby ověření technického stavu jí užívaného bytu", a to v doprovodu označených osob (řemeslníků a techniků). Dále zamítl žalobu na zdržení se provádění stavebních nebo jiných řemeslných prací v označeném bytě nad rámec běžných oprav bez vědomí žalobkyně. Konečně zastavil řízení ,,ohledně uložení povinnosti žalované řádně platit zálohu na SIPO a dohodnutou kompenzaci za užívání bytu v dané nemovitosti."
3. K odvolání stěžovatelky - jímž nebyl napaden výrok soudu prvního stupně o zastavení části řízení a nabyl tak samostatně právní moci - Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 15 Co 18/2019-148, rozsudek městského soudu změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka má právo žádat vstup do označeného bytu za účelem ověření jeho technického stavu, a to v doprovodu označených osob, a dále zamítl žalobu na určení, že se žalovaná má zdržet provádění stavebních nebo jiných řemeslných prací v označeném bytě nad rámec běžných oprav bez vědomí a souhlasu stěžovatelky.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Městský soud totiž podle Nejvyššího soudu zamítl žalobu stěžovatelky ze dvou na sobě nezávislých důvodů: 1) stěžovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., a 2) v projednávané věci je dán nedostatek věcné legitimace spočívající v absenci třetího spoluvlastníka předmětné nemovitosti Reného Sabla na řízení. Stěžovatelka přitom řádně vymezeným dovolacím důvodem napadá pouze závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ve vztahu k závěru o nedostatku věcné legitimace neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by byla s to založit přípustnost dovolání; stěžovatelka tak vyjadřuje pouze svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Navíc dovolání k této otázce neobsahuje ani řádné vymezení jeho přípustnosti. Podle ustálené rozhodovací praxe přitom platí, že založil-li odvolací soud svůj právní závěr zároveň na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, obstojí-li důvod druhý. Jelikož stěžovatelka v dovolání řádným způsobem nezpochybnila závěr odvolacího soudu o nedostatku věcné legitimace, nebylo její dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. Nadto Nejvyšší soud uvedl, že návrh, aby soud určil, který ze spoluvlastníků a v jakém rozsahu bude společnou věc užívat či jinak spravovat, není žalobou na určení podle §80 o. s. ř. [v této souvislosti odkázal na svůj rozsudek ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98].
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud dále konstatuje, že i vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje jen proti usnesení Nejvyššího soudu, kdy její dovolání bylo odmítnuto pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost právě rozhodnutí dovolacího soudu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti, totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci, nemůže být za takové situace v zásadě předmětem přezkumu Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
9. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodování soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
10. V kontextu právě uvedeného Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se seznámil s textem dovolání přiloženým k ústavní stížnosti. Jde přitom o text dovolání sepsaný právním zástupcem stěžovatelky, když i podle Ústavního soudu jen k němu mohl Nejvyšší soud v souladu se zákonem stanovenou povinností právního zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. přihlížet; nikoliv tedy k textu sepsanému samotnou stěžovatelkou (jak se mylně domnívá stěžovatelka - srov. str. 6 ústavní stížnosti). I podle Ústavního soudu přitom stěžovatelka nevymezila přípustnost dovolání k otázce eventuálního nedostatku věcné legitimace vůči třetímu spoluvlastníkovi předmětné nemovitosti dostatečným způsobem. Ve svém dovolání se tomuto problému totiž věnuje toliko okrajově na straně 3 dovolání, když poněkud zlehčuje úvahu krajského soudu, že všichni tři spoluvlastníci mají právo o nemovitost v adekvátním rozsahu pečovat (stěžovatelka k tomu v dovolání uvádí v podstatě jen to, že třetí spoluvlastník podle ní v domě vůbec nežije, navíc otázka správcovství zmiňovaná krajským soudem v jeho rozhodnutí byla již dávno vyřešena). Zákonným podmínkám správcovství nemovité věci, tak, jak se jimi ve svém rozhodnutí zabývá městský soud, se stěžovatelka ve svém dovolání podrobněji již nevěnuje.
11. I podle Ústavního soudu tak stěžovatelka nedala Nejvyššímu soudu prostor, aby mohl posoudit přípustnost jejího dovolání ze všech hledisek, a proto Nejvyšší soud nepochybil, přistoupil-li k jeho odmítnutí, jak výše vysvětleno.
12. Nad rámec uvedeného - i s přihlédnutím k argumentaci samotné stěžovatelky - má Ústavní soud za to, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nebyla posouzena ani absence naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř., domáhala-li se stěžovatelka výše popsaných výroků rozsudku městského soudu. Obecné soudy totiž vůbec nezpochybňovaly, že stěžovatelčino žalobní žádání vyplývá z její reálné potřeby (řečeno slovy rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 26 Cdo 1255/2006: "z potřeb praktického života") a že judikatura Nejvyššího soudu výjimečně připouští existenci naléhavého právního zájmu i v případě, kdyby bylo možno žalovat na plnění, lze-li žalobou na určení - zjednodušeně řečeno - předejít dalším sporům o plnění (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009). Nicméně stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nevysvětluje, že by eventuální vyhovění její určovací žalobě vedlo k eliminaci dalších žalob na plnění.
13. Ústavní soud ostatně nepřehlédl, že sama stěžovatelka uvádí, že vztahy mezi ní a žalovanou jsou až nepřátelské, nicméně podstatnější je skutečnost, že stěžovatelka se žalobou na určení domáhá ve svém důsledku možnosti provést revizi bytu žalované. Přitom je zřejmé, že v tomto bytě - alespoň podle tvrzení stěžovatelky - bude nutno provádět důležité opravy atp. Proto by i podle Ústavního soudu bylo příhodnější směřovat eventuální žalobní návrhy právě k takovýmto opravám. Stěžovatelka nadto v ústavní stížnosti dostatečně nereaguje ani na Nejvyšším soudem citovanou judikaturu (srov. shora citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2528/98), podle níž návrh, aby soud určil, který ze spoluvlastníků a v jakém rozsahu bude společnou věc užívat či jinak spravovat, není žalobou na určení podle §80 o. s. ř. Takový návrh totiž podle Nejvyššího soudu směřuje k založení doposud neexistujících právních vztahů a práv, když ovšem v řízení o žalobě na určení soud prohlašuje určitý právní vztah či právo za existující.
14. Z právě uvedeného pak podle Ústavního soudu konečně vyplývá, že obecné
soudy - Nejvyšší soud z toho nevyjímaje - se v právě projednávané věci neprotivily ani závěrům plynoucím z nálezu sp. zn. I. ÚS 1440/14 ze dne 11. 7. 2017 (N 118/86 SbNU 53). Jak již bylo zmíněno, ani stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, jak by se v jejím případě projevil preventivní účinek žaloby na určení, tedy jak by případné vyhovění takové žalobě mohlo eliminovat nejisté postavení stěžovatelky. Vyjde-li naopak Ústavní soud z tvrzení samotné stěžovatelky o jejích napjatých vztazích s žalovanou, pak lze naopak očekávat vedení dalších sporů vztahujících se ke konkrétním technickým opatřením, jež bude chtít stěžovatelka v bytě žalované realizovat.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu