ECLI:CZ:US:2020:3.US.1625.20.1
sp. zn. III. ÚS 1625/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou, sídlem Zámecké náměstí 42, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2020 č. j. 13 Co 90/2020-213, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a H. Š. a nezletilých L. Š. a O. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 Nc 9431/2019 se podává, že usnesením okresního soudu ze dne 10. 2. 2020 č. j. 0 Nc 9431/2019-173 bylo k návrhu stěžovatele (otce) vydáno předběžné opatření, jímž byla první vedlejší účastnici (matce) uložena povinnost přemístit nezletilé vedlejší účastníky (dále jen "nezletilí") do místa bydliště založeného poslední dohodou rodičů ve Frýdku-Místku s tím, že toto usnesení pozbyde účinnosti dnem právní moci rozsudku, kterým budou upraveny poměry nezletilých a bude určeno místo jejich bydliště v řízení vedeném pod sp. zn. 0 Nc 9431/2019. Zároveň bylo rodičům nařízeno první setkání s mediátorem.
3. K odvolání první vedlejší účastnice proti výroku o nařízení předběžného opatření Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Své rozhodnutí zdůvodnil jednak tím, že z ničeho neplyne naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, když při svém posledním rozhodování o návrhu první vedlejší účastnice na předběžnou úpravu péče sám okresní soud uzavřel, že potřeba zatímní úpravy není dána, když je o nezletilé první vedlejší účastnicí řádně postaráno a stěžovatel je s nezletilými v kontaktu (usnesení okresního soudu ze dne 2. 12. 2019 č. j. 0 Nc 9431/2019-46). Na uvedeném se přitom dle krajského soudu ke dni vydání nynějšího usnesení okresního soudu nic nezměnilo. Krajský soud rovněž zmínil, že vzhledem k tomu, že první vedlejší účastnice s nezletilými odjela bez souhlasu stěžovatele již v červenci 2019, je protismyslný závěr okresního soudu, že je nyní, tj. až o půl roku později, zapotřebí předběžné úpravy vlastně jen proto, že stěžovatel ve svém podání z ledna 2020 uvedl, že s odchodem první vedlejší účastnice nesouhlasil a nezletilí by se měli vrátit do jejich posledního společného bydliště. Za zásadní důvod, proč napadené usnesení okresního soudu nemohlo obstát, krajský soud označil též skutečnost, že předběžné opatření je výjimečným institutem, kterým lze upravit pouze právní a nikoliv faktické poměry účastníků. Přemístění nezletilých, jak je navrhováno, pak rozhodně do kategorie právní úpravy zatímních poměrů nespadá.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s veškerými závěry, jimiž krajský soud odůvodnil napadené rozhodnutí a je naopak přesvědčen, že usnesení okresního soudu mělo být jako věcně správné potvrzeno. Krajský soud však naopak toleroval jednání první vedlejší účastnice, která se bez předchozí dohody se stěžovatelem odstěhovala s nezletilými do místa vzdáleného zhruba 200 km, v důsledku čehož stěžovatel přišel ze dne na den o možnost pečovat a vychovávat nezletilé. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že není pravdou, že by se nevyjádřil k odvolání první vedlejší účastnice, jak je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatel své vyjádření zaslal dne 16. 3. 2020, přičemž krajský soud vracel spis okresnímu soudu až dne 7. 4. 2020.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po prostudování vyžádaného spisu okresního soudu a po posouzení vznesených námitek stěžovatele i obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další zde odkazovaná rozhodnutí]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel (např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09).
8. Rovněž je nezbytné podotknout, že Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím v rodinných věcech velmi rezervovaně. Celkový prostor pro jeho kasační zásah je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy, resp. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na jeho nařízení velmi zúžen, v důsledku čehož se přezkumná pravomoc Ústavního soudu soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. Takové projevy protiústavnosti však v posuzované věci shledány nebyly.
9. Ústavní soud vnímá důvody, pro něž stěžovatel může pociťovat rozhodnutí krajského soudu z osobního hlediska jako nespravedlivé, když nebylo možno pominout, že to byla první vedlejší účastnice, která vytrhla nezletilé z jejich společné domácnosti a jednostranně bez dohody se stěžovatelem jim určila nové bydliště, jež se navíc nachází ve velké vzdálenosti od původního, v němž žili společně se stěžovatelem. Na druhé straně však není možné opomíjet účel řízení o předběžném opatření, jímž je toliko okamžitá či urychlená úprava poměrů, tedy nastolení jakéhosi provizoria, majícího za cíl pouze stabilizovat poměry před vydáním rozhodnutí o věci samé za současné minimalizace rizika vzniku újem na právem chráněných zájmech dotčených osob. Naznal-li krajský soud, že od vydání usnesení okresního soudu ze dne 2. 12. 2019, jímž byl zamítnut návrh první vedlejší účastnice na předběžnou úpravu péče, se ke dni vydání napadeného rozhodnutí zjevně nic nezměnilo, navíc za situace, kdy o návrhu stěžovatele rozhodoval v době, kdy nezletilí byli v novém prostředí již částečně adaptováni, nelze jeho závěr o absenci naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů označit za jakkoliv excesivní.
10. Nelze přitom přijmout stěžovatelovu kritiku, že tímto krajský soud v podstatě toleroval jednání první vedlejší účastnice. Skutečnost, že ta protiprávně jednostranně změnila bydliště nezletilých, je naopak podstatnou okolností, která bude soudy teprve zohledněna při rozhodování, komu nezletilé svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku (k tomu viz usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15).
11. Pochybení krajského soudu nebylo zjištěno konečně ani v tvrzeném pominutí stěžovatelova vyjádření k odvolání první vedlejší účastnice. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu okresního soudu, odvolání první vedlejší účastnice bylo stěžovateli doručeno již dne 4. 3. 2020, přičemž stěžovatel své vyjádření podal až dne 16. 3. 2020, tedy až v den vydání napadeného usnesení. V době rozhodování o odvolání první vedlejší účastnice tak krajský soud stěžovatelovo vyjádření k dispozici skutečně neměl, a nemohl ho proto zahrnout do svého hodnocení. Tvrzení stěžovatele, že krajský soud vrátil spis okresnímu soudu až dne 7. 4. 2020, je přitom pro uvedené zcela bez významu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu