ECLI:CZ:US:2020:3.US.1644.20.1
sp. zn. III. ÚS 1644/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 7 Tdo 375/2020-1127 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 2 To 107/2019-1006, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 10. 2019 č. j. 41 T 9/2019-894 byl stěžovatel shledán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené byl odsouzen podle §175 odst. 1 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 téhož zákona uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 2 let.
3. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatel a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvoláními. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2019 č. j. 2 To 107/2019-1006 shora uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zrušil ve výroku o vině pod bodem 4 (přečin ublížení na zdraví) a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu vrchní soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal pro daný útok vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, když dne 4. 3. 2019 kolem 11:00 hodin v Praze 7, v Kamenické ulici, poté co byl pracovníky Policie České republiky zákonným způsobem vyzván k vystoupení ze svého vozidla, výzvě policistů nevyhověl, s vozidlem se rozjel a vjel na pravý chodník o šířce 2,5 metru v době, kdy ve vzdálenosti cca 10 metrů před vozidlem šli zády k tomuto vozu poškození M. K. a S. S., přičemž se nesnažil zastavit ani jinak vyhnout střetu s poškozenými a v rychlosti zhruba 25 - 26 km/h na ně najel. Poškozený M. K. před vozidlem uskočil, jinak by došlo k jeho sražení vozidlem, v důsledku toho upadl a při pádu si poranil levé koleno, zatímco poškozený S. dokázal včas uskočit k zavřeným vjezdovým vratům, načež stěžovatel zasahujícím policistům ujížděl po chodníku dalších 58,2 metrů, teprve poté sjel zpět na silnici, následně vozidlo zastavil v Gerstnerově ulici, z vozu vyběhl a dal se na útěk do parku Stromovka, kde byl zasahujícími policisty zadržen, přičemž byl srozuměn s tím, že v případě sražení chodců vozidlem na chodníku mohl poškozeným způsobit závažná, život ohrožující poranění hlavy, vnitřních orgánů nebo mnohočetné zlomeniny. Za tento zločin a za přečiny, které zůstaly nezrušeny, vrchní soud odsoudil stěžovatele podle §145 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 3 let.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2020 č. j. 7 Tdo 375/2020-1127 podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že velká část námitek v dovolání směřovala k revizi skutkových zjištění učiněných městským soudem a vrchním soudem a k přezkoumání jimi provedeného dokazování. V tomto kontextu uvedl, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, což se v daném případě nestalo. K námitkám procesního charakteru (postavení poškozených, neupozornění na možnost přísnější kvalifikace) Nejvyšší soud uvedl, že neobsahují argumentaci týkající se nesprávnosti v právním posouzení skutku či jiném hmotněprávním posouzení, a proto nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud se tedy zabýval pouze částí námitek, v nichž stěžovatel namítal, že jeho skutek měl být kvalifikován nanejvýš jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 2 trestního zákoníku. Tuto námitku soud odmítl s vysvětlením, že stěžovatel při svém jednání v podobě odjezdu vozidla sice realizoval jako primární svůj záměr ujet zasahujícím policistům, současně se však rozhodl učinit tak po chodníku, přestože si byl vědom toho, že se zde pohybovali zády k vozidlu poškození. Stěžovatel tak musel být dle Nejvyššího soudu nepochybně srozuměn s tím, že pokud pojede zvoleným způsobem po chodníku, poškozené může srazit a způsobit jim zranění, čímž jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nezpůsobení zranění většího rozsahu soud považoval za zcela nezávislé na vůli stěžovatele, který možné následky nijak neomezoval (zpomalením, výstražným znamením apod.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že napadená rozhodnutí nemohou obstát ve světle přesně zdokumentovaného skutkového děje tak, jak se skutečně udál, a který dle stěžovatele vylučuje spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Stěžovatel poukazuje na osobu S. P., který měl zájem na tom, aby stěžovatel, nájemce několika "ruských" bytů, požadující řádné podchycení finančních transakcí (placení nájemného, které společnost A vybírala pro společnost B) a dodržování pořádku v areálu tzv. ruských bytů ve správě společnosti A, přestal "obtěžovat". Jelikož oznámení S. P. na Policii České republiky o hrozbě, kterou stěžovatel představuje, zřejmě nebylo dostatečně silným důvodem pro Policii České republiky k tomu, aby mohla stěžovatele zadržet, přivedl S. P. svědky chování stěžovatele, a to mladé studenty, kterým pronajímal byty, a kteří tak byli na jeho blahovůli závislí. Ti pak na policii a před soudem svědčili i o tom, co se nestalo, ostatně jejich svědectví, zachycené policií v překladu do českého jazyka, je sporné i proto, že tlumočníkem na policii jim byl právě S. P. Stěžovatel má za to, že výpovědi svědků K. a S. nebyly činěny zcela svobodně, a jejich popis vnímání situace se liší od skutkového děje tak, jak byl zachycen policejními kamerami umístěnými v policejních vozidlech a na těle jednoho ze zasahujících policistů. Stěžovatel popisuje událost tak, že jeho vůz obstoupily neznámé osoby v civilním oblečení, které na osádku vozu z krátké vzdálenosti mířily pistolemi, pažbami zbraní vší silou bušily do boku vozu a snažily se dostat dovnitř. První instinktivní reakce stěžovatele byla ujet z místa napadení, přičemž jako jediná volná trasa se nabízel přilehlý chodník. Po něm pak stěžovatel jel v délce cca 58 metrů rychlostí cca 26 km v hodině. Stěžovatel je přesvědčen, že měl důvod vyhodnotit policejní zásah jako bezprostřední útok kriminálních živlů na jeho osobu a na osobu jeho družky, a že právě nepřiměřený policejní zásah byl spouštěčem toho, že ujel nízkou rychlostí cca 58 metrů po chodníku. Stěžovatel namítá, že jej mohl policejní orgán řádně předvolat, neboť stěžovatel se neskrýval, v České republice započal s podnikáním. Vrchní soud a Nejvyšší soud však skutečnosti, že pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví byl vyvolán nedůvodným a neprofesionálně provedeným zásahem Policie České republiky, nevěnovaly dostatečnou pozornost, jednání stěžovatele posuzovaly toliko z pohledu policistů provádějících zákrok a nikoli z pohledu subjektivního vnímání situace stěžovatelem. Na závěr stěžovatel dodal, že se mu trest tří let vyhoštění z území České republiky jeví jako nepřiměřeně přísný, zasahující do jeho práva volného pohybu a pobytu občana Evropské unie v rámci členských států.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých, se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Ústavní soud neshledal v postupu ve věci rozhodujících soudů pochybení, která by odůvodňovala jeho kasační zásah. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Vrchní soud a Nejvyšší soud se náležitě vypořádaly i s posouzením právní kvalifikace jednání stěžovatele (ač odlišně od kvalifikace městského soudu).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje vybrané body své obhajoby, s níž se však soudy řádně vypořádaly, a prezentuje vlastní verzi skutkového stavu. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat, a lze odkázat na příslušná místa zevrubných odůvodnění napadených rozhodnutí. Opakovat na tomto místě jednotlivé závěry a důkazy, z nichž vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti zcela nadbytečné.
11. K již prezentovaným námitkám přidává stěžovatel v ústavní stížnosti řadu polemik a spekulací, například o účelovosti trestního oznámení, činnosti orgánů činných v trestním řízení či svědeckých výpovědích v jeho věci, žádnou z těchto námitek však stěžovatel nebyl schopen opřít o relevantní argumentaci. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, stěžovatel v průběhu trestního řízení nepopíral, že by se jednání kladená mu za vinu odehrála, má však za to, že nebyla tak závažná, že by musela být kvalifikována jako trestné činy. Poukazuje-li stěžovatel na své subjektivní vnímání zásahu Policie České republiky, kdy se domníval, že jde o přepadení, nelze než opětovně odkázat na napadený rozsudek vrchního soudu, v němž se uvádí, že bylo provedeným dokazováním jednoznačně prokázáno, že si stěžovatel musel být vědom toho, že inkriminovaný zásah vůči jeho osobě je prováděn ze strany Policie České republiky. Uvedené vyplynulo z výpovědi zasahujících policistů, taktéž z pořízených videozáznamů je zřejmé, že minimálně dva policisté byli označeni jako příslušníci policie (odznakem, páskou), rovněž i je zcela zjevné, že vozidlo zasahujících policistů, byť nebylo označeno popisem policie, bylo vybaveno zvukovým a světelným výstražným znamením, které bylo po celou dobu zásahu i před jeho započetím zapnuté, jasně viditelné i slyšitelné. Klíčová je i výpověď svědků K. a S., kteří jednoznačně uvedli, že byla použita rovněž výzva "policie", kdy zejména svědek K. uvedl, že mu od začátku bylo jasné, že se jedná o zásah Policie České republiky, neboť policisté měli pásky, odznaky a vyzvali řidiče, aby vystoupil. Ze všech těchto důvodů je vyvrácena obhajoba stěžovatele, že si myslel, že šlo o napadení skupinou banditů.
12. Považuje-li stěžovatel výši trestu vyhoštění za nepřiměřenou, Ústavní soud uvádí, že vyhoštění cizinců je v zásadě suverénním oprávněním každého státu (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 3328/13 ze dne 7. 5. 2014, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Listina a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách toto oprávnění státu však omezují:
1) požadavkem, že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem (čl. 14 odst. 5 Listiny; čl. 45 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie; dále jen "Listina EU"),
2) zákazem hromadného vyhoštění (čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě; čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie),
3) procesními zárukami týkajícími se vyhoštění cizinců (čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě; čl. 13 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; čl. 47 Listiny EU) a
4) podmínkami vyplývajícími z práva na respektování rodinného a soukromého života (čl. 10 odst. 2 Listiny; čl. 8 odst. 2 Úmluvy; čl. 7 Listiny EU).
13. Článek 8 odst. 1 Úmluvy chrání právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, nicméně nikoli neomezeně. Podle odst. 2 téhož článku může státní orgán do výkonu tohoto práva zasahovat v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Kritérium zákonnosti je v posuzované věci splněno tím, že trest vyhoštění soudy uložily v souladu s trestním zákoníkem po trestním řízení, které proběhlo podle předvídatelných pravidel trestního řádu.
14. Deklaruje-li stěžovatel své právo volného pohybu a pobytu občana Evropské unie v rámci členských států, konstatuje Ústavní soud, že právo stěžovatele jako občana členského státu Evropské unie volně se pohybovat a pobývat na území ostatních členských států může být podle čl. 21 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie být za podmínek stanovených ve Smlouvách omezeno opatřeními přijatými k jejich provedení. Taková omezení představuje např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 1. 1999 ve věci C-348/96 Donatella Calfa v. Arios Pagos, který však vyhoštění občana jiného členského státu jako výjimku ze základních svobod zaručených právem Evropské unie váže na prokázání "reálného a dostatečně vážného ohrožení veřejného pořádku" hostitelského státu, které je třeba vykládat restriktivně, přičemž odsouzení pro trestný čin samo o sobě k tomuto zjištění nestačí. Ochranu před vyhoštěním pak explicitně upravují čl. 27 a 28 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které výhradu omezení z důvodu veřejného pořádku v souladu se zásadou přiměřenosti upravují s tím, že orgán členského státu rozhodující o sankci vyhoštění vezme v úvahu mj. případné právo trvalého pobytu dotčené osoby, které lze prolomit jen ze závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku. Přestože argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti byla opřena o tyto unijně právní záruky jeho práva pobytu na území České republiky pouze okrajově, Ústavní soud učinil tyto záruky kritériem svého přezkumu napadených soudních rozhodnutí. Dospěl však k závěru, že v odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy unijně právní rozměr věci nikterak nepodcenily a rozsudky se sankcí vyhoštění stěžovatele z území České republiky na dva roky přijaly v souladu s kautelami práva Evropské unie.
15. Ústavní soud nezjistil ve výsledku řízení žádný kvalifikovaný exces či libovůli ani mimořádný odklon od zákonných či mezinárodně smluvních zásad ovládajících postupy soudů nebo vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, které by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
16. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu