ECLI:CZ:US:2014:2.US.3328.13.1
sp. zn. II. ÚS 3328/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti V. T. L., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 7 T 22/2012-2087 ze dne 20. 9. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 127/2012-2286 ze dne 29. 1. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 479/2013-2401 ze dne 29. 8. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností domáhal se stěžovatel odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle něhož Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva, v daném případě závazky ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 8 Úmluvy a čl. 8 a 9 Úmluvy o právech dítěte, a rovněž že jimi bylo zasaženo do jeho práv, garantovaných v čl. 6 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 7 T 22/2012-2087 ze dne 20. 9. 2012 uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za popsaný trestný čin soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem, dále trest propadnutí věci, konkrétně konopí o hmotnosti 4 785 g a tří, v rozsudku blíže specifikovaných, mobilních telefonů se SIM kartami, nakonec dle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl stěžovatel odsouzen k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Jednání pachatele je upřesněno ve skutkové větě výroku o vině, zkráceně řečeno, trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění obecného soudu dopustil, spočívala v tom, že dne 29. 1. 2011 na základě předchozí dohody odebrali s jedním ze spoluobžalovaných na adrese X, za účelem další distribuce čtyři sáčky z aluminiové folie s celkem 4 805,8 g vrcholových částí rostlin konopí, které obsahovaly 685,9 g psychotropní látky THC, a uložené ve sportovní tašce je převáželi až do zadržení hlídkou Policie ČR.
K odvolání stěžovatele (i dalších obžalovaných) Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 7 To 127/2012-2286 ze dne 29. 1. 2013 napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu zrušil, pročež znovu rozhodl podle §259 odst. 3 trestního řádu tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Výrok o trestu doznal pak jen částečné změny, neboť odvolací soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a trest vyhoštění na dobu pěti let. Trest propadnutí věci byl stěžovateli uložen ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně.
Proti posledně citovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 479/2013-2401 ze dne 29. 8. 2013 dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud, a to s tvrzením o existenci zásadních pochybení obecných soudů, jichž se měly dopustit při ukládání trestu. Odvolací soud a následně Nejvyšší soud se podle stěžovatele řádně nevypořádaly s jeho námitkami vůči trestu vyhoštění, a to zejména s námitkou hrozícího uložení trestu smrti v zemi původu a s námitkou jeho postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie vyplývajícího z faktu, že stěžovatel je biologickým otcem občana České republiky, o kterého před zadržením pečoval a žil s ním ve společné domácnosti. Za účelem prokázání těchto tvrzení se stěžovatel v řízení před obecnými soudy opakovaně domáhal výslechu své družky, ovšem bezvýsledně. Stěžovatel dále připustil, že soud prvního stupně nebyl z důvodu jeho procesní taktiky detailně informován o důvodech, pro něž mu v zemi původu reálně hrozí udělení trestu smrti, v rámci veřejného zasedání o odvolání byly však tyto skutečnosti již zcela explicitně sděleny. Postup odvolacího soudu, který při vědomí výše uvedených skutečností bez provedení základních důkazů rozhodl o trestu vyhoštění za "pouhý" přečin, považoval proto stěžovatel za nepřípustný z hlediska právních předpisů i z hlediska mezinárodních závazků České republiky. V návaznosti na to pak stěžovatel napadl obecnými soudy provedenou interpretaci ustanovení §80 odst. 3 trestního zákoníku, obsahujícího výčet situací, za kterých není možno vyhoštění obžalovanému uložit, pročež podle mínění stěžovatele se nejedná o výčet taxativní.
Druhý okruh stížnostních námitek směřoval proti stanovenému trestu odnětí svobody. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že po změně právní kvalifikace, provedené odvolacím soudem, mu vzhledem k absenci přitěžujících okolností a dosavadnímu bezúhonnému životu nebylo možno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatel poukazoval na omezující ustanovení §55 odst. 2 trestního zákoníku a na příslušné závěry prezentované v komentáři k trestnímu zákoníku autorů Šámal a kol. (publikovaném v nakladatelství C.H.Beck), k čemuž dále poznamenal, že soud odůvodnil jeho odsouzení k nepodmíněnému trestu v podstatě pouze odkazem na generální prevenci, což (nejen) výše uvedené ustanovení trestního zákoníku a priori vylučuje, resp. že odůvodnění uložení nepodmíněného trestu v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentuje. Podle názoru stěžovatele odvolací soud postupoval nezákonně, neboť nesprávně právně posoudil otázku interpretace a (ne)aplikace ustanovení §55 odst. 2 trestního zákoníku.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy mimo jiné též to, zda je ústavní stížnost přípustná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti a stěžovatel je povinen napadnout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 ze dne 15. 1. 1997 (U 2/7 SbNU 331) a usnesení sp. zn. III. ÚS 454/06 ze dne 24. 10. 2006; srov. též mutatis mutandis usnesení sp. zn. III. ÚS 1007/09 ze dne 19. 11. 2009, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Petit nyní předložené ústavní stížnosti těmto podmínkám nevyhovuje, neboť nezahrnuje usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 479/2013-2401 ze dne 29. 8. 2013, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel nicméně citované rozhodnutí ve své ústavní stížnosti několikrát zmiňuje a rovněž jej k ústavní stížnosti přiložil, z čehož Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud tedy řešil rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním, což je okolnost, která nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, neboť se jedná o odstranitelnou vadu návrhu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud nepovažoval však za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti, nýbrž vzal v úvahu všechna jím předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci, vzhledem k obsahu stížnostního návrhu, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících stanovení trestu, jmenovitě rozhodování podle §55 a §80 trestního zákoníku, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Dle čl. 90 Ústavy je k rozhodnutí o vině a trestu oprávněn toliko obecný soud. Trestní předpisy mohou pro jeho rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru, jinými slovy, soud má relativně široký prostor pro individuální uvážení. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Současně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení §55 odst. 2 a §80 trestního zákoníku. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, a jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), neboť takové závěry tím nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Nic takového v posuzované věci zjištěno ovšem nebylo. Naopak obecné soudy se při rozhodování o trestu podrobně zabývaly všemi skutečnostmi pro toto rozhodování podstatnými. Na podkladě dovolací argumentace stěžovatele, v téměř nezměněné podobě uplatněné i v ústavní stížnosti, se k tvrzené nepřípustnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění poměrně obsáhle vyjádřil zejména Nejvyšší soud, který shledal výhrady stěžovatele vůči oběma trestům nedůvodnými. Závěry, jež při tom vyslovil, lze označit za ústavně konformní.
Ve zkratce řečeno, dovolací soud považoval výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody za správný a nekolidující s ustanovením §55 odst. 2 trestního zákoníku, a to s přihlédnutím hned k několika skutečnostem. Jednalo se o aktivnější přístup stěžovatele k páchání trestné činnosti prokazující vyšší míru jeho narušení, dále maření správního rozhodnutí, jímž mu byl zakázán pobyt na území České republiky, tj. nikoliv bezúhonný život stěžovatele, a konečně závažnost spáchaného trestného činu pohybující se na samé horní hranici aplikované skutkové podstaty, resp. v souladu s nejnovější judikaturou Nejvyššího soudu dokonce vykazující znaky přísnější právní kvalifikace. Ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění pak dovolací soud konstatoval absenci naplnění podmínek dle §80 odst. 3 trestního zákoníku, vylučujících uložení tohoto trestu.
Dlužno dodat, že vyhoštění cizinců je v zásadě suverénním právem každého státu a Úmluva ani Listina toto právo nijak neomezuje, s výjimkou výslovně stanovených případů v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a Protokoly č. 4 a č. 7 (srovnatelně s čl. 8 odst. 2 Úmluvy) a čl. 14 odst. 5 Listiny, tj. že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 8 odst. 1 Úmluvy chrání právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, nicméně ne neomezeně. Podle odst. 2 téhož článku může státní orgán do výkonu tohoto práva zasahovat v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Kritérium zákonnosti je splněno tím, že trest vyhoštění soudy uložily v souladu s trestním zákoníkem po trestním řízení proběhnuvším podle předvídatelných pravidel trestního řádu. Stěžovatel přitom ani netvrdí, že se aplikované právní normy vyznačují deficitem relevantním z hlediska Úmluvy (srov. rozsudky ESLP ze dne 24. 4. 1990 ve věcech Kruslin v. Francie, stížnost č. 11801/85, a Huvig v. Francie, stížnost č. 11105/84) nebo Listiny.
Podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti je třeba identifikovat zejména se zájmem na veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti, ochraně práv a svobod jiných; srov. též požadavky náležitého zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu, resp. prevence trestné činnosti, které se dále promítají v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny.
Stojí také za připomenutí, že stěžovatel se na území České republiky nachází od počátku nelegálně, musel být tudíž srozuměn s tím, že bude nucen svůj rodinný život vést jinde. Za relevantní proto pokládá Ústavní soud skutečnost, že stěžovatel se odvolává na porušení svých ústavně zaručených práv v pozici, kterou musel v důsledku svého předcházejícího protiprávního jednání předpokládat (shodně vyznívá usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 691/06 ze dne 20. 12. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V řízení před obecnými soudy navíc nebylo prokázáno otcovství stěžovatele k občanovi České republiky, s nímž měl údajně žít ve společné domácnosti, absenci dalších vazeb, zejména pracovních a sociálních k území České republiky stěžovatel nikdy nezpochybňoval. Uložení trestu vyhoštění podle §80 trestního zákoníku není přitom vyloučeno ani v případě, že se pachatel jako cizí státní příslušník dopustil trestné činnosti na území České republiky poprvé (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 42/2010 ze dne 27. 1. 2010).
Co se týče tvrzení stěžovatele, že mu v zemi původu reálně hrozí udělení trestu smrti, ve shodě s dovolacím soudem lze konstatovat, že údaje uváděné stěžovatelem, podle nichž se měl na území mateřského státu (Vietnamské socialistické republiky) dopustit závažné drogové trestné činnosti, kterou tamní trestní zákon sankcionuje trestem smrti, nejsou dostatečně konkrétní. Stěžovatel se pouze nejasně zmiňoval o tom, že jeho jméno v jakési trestní věci figuruje, o čemž se navíc dozvěděl pouze z doslechu. Nelze rovněž přehlédnout, že za nepodložená, spekulativní a účelově konstruovaná označilo stěžovatelova tvrzení o hrozbě trestu smrti v zemi původu též Ministerstvo vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, v dosud neskončeném řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Az 8/2013 o žalobě proti jeho rozhodnutí č. j. OAM-46/LE-LE05-LE05-2013 ze dne 17. 4. 2013, kterým bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaveno z důvodu nepřípustnosti žádosti stěžovatele dle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, tj. jednalo se o případ, kdy cizinec podal opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Jelikož tedy Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu