ECLI:CZ:US:2020:3.US.1655.20.1
sp. zn. III. ÚS 1655/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky COMMEMAX spol. s r.o., se sídlem Praha, Hnězdenská 735/6, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II 1718/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2020, č. j. 26 Cdo 3506/2019-452, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, č. j. 12 Co 309/2018-421, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 3. 2018, č. j. 7 C 126/2013-362, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl o povinnosti žalované (F. Berger spol. s r.o.) zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 99 300 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), žalobu ohledně částky 20 749 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výrok III až V). Obvodní soud dovodil, že účastnice řízení uzavřely smlouvu o nájmu blíže specifikovaného domu a že se stěžovatelka posléze řádně dovolala relativní neplatnosti smlouvy s ohledem na své jednání v omylu, neboť dům nebyl určen k bydlení. Stěžovatelka tak měla vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které představovala jednak částka ve výši 68 200 Kč (rovnající se poskytnuté kauci a jednoměsíční záloze na nájemné a služby) jako plnění z neplatné nájemní smlouvy, jednak další částka 31 100 Kč z titulu zhodnocení domu stavební úpravou koupelny, jehož výše byla prokázána znaleckým posudkem. Pokud stěžovatelka požadovala za zhodnocení koupelny částku vyšší, v tomto rozsahu obvodní soud žalobu zamítl. Námitku započtení vznášenou již od počátku řízení žalovanou neakceptoval, neboť žalovaná stěžovatelce zatajila, že dům není stavebněprávně určen k bydlení, a tedy nejednala poctivě.
3. Takto obvodní soud rozhodl poté, co k odvolání obou účastnic řízení byl jeho v pořadí první rozsudek usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zrušen a vrácen obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud totiž původně opřel své rozhodnutí o důkaz, který v řízení nebyl vůbec proveden, konkrétně o znalecký posudek k určení výše obvyklého nájemného v daném místě a čase. Dále městský soud konstatoval, že obvodní soud v rozporu s procesními předpisy nesdělil účastníkům při skončení prvního jednání ve věci svůj právní názor, řízení koncentroval, aniž účastníky řádně poučil o povinnosti vylíčit všechny pro věc rozhodné skutečnosti a navrhnout potřebné důkazy k prokázání sporných tvrzení. Městský soud navíc uvedl, že rozhodnutí obvodního soudu je pro svou rozpornost nepřezkoumatelné, neboť obvodní soud na jedné straně uzavřel, že nájemní smlouva byla uzavřena platně, když rozpor mezi faktickým a právním stavem v užívání nemovitostí nemohl být důvodem absolutní neplatnosti nájemní smlouvy, na druhou stranu ale uvedl, a to v podstatě z týchž důvodů, že nájemní smlouva je neplatná pro omyl vyvolaný žalovanou.
4. Následně městský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 99 300 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 20 749 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu (výrok III a IV). Městský soud totiž na rozdíl od obvodního soudu dovodil, že stěžovatelka nejednala při uzavírání nájemní smlouvy v omylu a uzavřenou smlouvu považoval za platnou. Měl však za to, že stěžovatelka od nájemní smlouvy platně odstoupila, a proto si byly účastnice řízení povinny vrátit vše, co podle smlouvy obdržely, neboť se v jejich případě jedná o majetkový prospěch získaný plněním z důvodu, který odpadl. Stěžovatelka byla povinna předat žalované předmětný dům a žalovaná byla povinna vrátit stěžovatelce částku 68 200 Kč. Městský soud však shledal, že žalovaná vůči tomuto nároku uplatnila účinnou obranu spočívající v námitce započtení její pohledávky tvořené nárokem na náhradu škody v podobě ušlého zisku, kdy nemohla nemovitost pronajmout kvůli jejímu opožděnému předání ze strany stěžovatelky. Nárok stěžovatelky na zaplacení částky 51 849 Kč, představující náklady na stavební úpravy koupelny, nepovažoval za opodstatněný s odůvodněním, že stavební úpravy provedla stěžovatelka bez předem sjednaného písemného souhlasu žalované a náklady na rekonstrukci tak musí nést sama.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost, neboť otázka, kterou stěžovatelka vymezila, nemůže změnit výsledek sporu (rozhodnutí městského soudu na ní nespočívá) a tudíž nemůže založit ani přípustnost dovolání. Městský soud totiž uzavřel, že uzavřená nájemní smlouva je platná, ale bylo od ní odstoupeno; stěžovatelka se naopak dovolává relativní neplatnosti nájemní smlouvy pro svůj omyl. Skutečnost, že smlouva je relativně neplatná pro omyl i okolnost, že došlo k jejímu zrušení v důsledku odstoupení, má však stejné právní následky - smlouva je buď neplatná od počátku, anebo se od počátku ruší. V obou případech si strany musí vrátit poskytnuté plnění z důvodu bezdůvodného obohacení. K námitce, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo překvapivé, vydané v rozporu s principem předvídatelnosti a s principem legitimního očekávání, Nejvyšší soud uvedl, že za překvapivé lze považovat jedině takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, posuzoval-li odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla předmětem posuzování ze strany obvodního soudu. O takovou situaci však v posuzované věci nejde, neboť městský soud na stejném skutkovém základě, který zjistil soud prvního stupně, přijal pouze odlišné právní závěry.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. K vlastní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nepředvídatelnost (respektive překvapivost) rozhodnutí městského soudu, kdy městský soud první - pro stěžovatelku většinově nepříznivé - rozhodnutí obvodního soudu zrušil a věc mu vrátit k dalšímu řízení, aby pak ale následně sám druhé rozhodnutí obvodního soudu opět změnil v neprospěch stěžovatelky. Už ze samotné ústavní stížnosti (srov. zejména tučně vyznačený text v její části III.) lze však dovodit, že závěr stěžovatelky o překvapivosti (nepředvídatelnosti) rozhodnutí městského soudu není případný.
11. Městský soud totiž v nyní ústavní stížností napadeném rozsudku vyšel - zjednodušeně řečeno - z toho, že stěžovatelka mohla platně odstoupit od nájemní smlouvy (srov. odst. 37 odůvodnění rozsudku), protože pronajímaná budova nebyla zkolaudována jako rodinný dům (stěžovatelka tedy měla právo na vrácení již zaplaceného nájemného a na vrácení složené kauce). Protože ale nepředala žalované dům včas zpět, ta po stěžovatelce uplatnila obranu v podobě započtení své pohledávky tvořící náhradu ušlého zisku, neboť nemohla v souvislosti s prodlením stěžovatelky se zpětným předáním domu budovu po několik měsíců pronajímat. Náhradu za zhodnocení koupelny pak městský soud stěžovatelce nepřiznal především proto, že dům bylo možno používat i bez takovéhoto zásahu a podle znaleckého posudku bourací práce v koupelně nebyly nutné ani k vypracování projektu rekonstrukce koupelny. Přesto stěžovatelka začala rekonstrukci koupelny dříve, než k tomu měla písemný souhlas žalované jako pronajímatelky, který vyžadovala nájemní smlouva.
12. Městský soud tedy - v rozporu s tvrzením samotné stěžovatelky - její nárok nezpochybnil proto, že by měla jen předběžný souhlas žalované s rekonstrukcí, že si mohla opatřit stavební dokumentaci na stavebním úřadě nebo že se o účelu využití budovy mohla informovat vzdáleným přístupem v katastru nemovitostí, ale v první řadě proto, že byla v prodlení s vrácením domu do původního stavu a s jeho předáním pronajímatelce tak, aby jej mohla znovu nabízet k nájmu. Rovněž zde podle městského soudu nebyly důvody, aby stěžovatelka započala s rekonstrukcí koupelny mimo písemný smluvní rámec, zvláště když věděla, že žalovaná se vymezení konkrétních podmínek rekonstrukce koupelny v rámci eventuálního písemného dodatku ke smlouvě nebrání.
13. V dané souvislosti lze rovněž pro stručnost odkázat na logickou argumentaci Nejvyššího soudu, že v právě projednávané věci přípustnost dovolání nemohla založit ani stěžovatelkou tvrzená překvapivost rozsudku městského soudu, a to už jen proto, že - zjednodušeně řečeno - rozhodnutí městského soudu nespočívá na žádné skutečnosti, která by nebyla předmětem posouzení již před obvodním soudem. Nejvyšší soud v daném kontextu příhodně odkazuje na rozhodnutí, jež podle stěžovatelky měla založit přípustnost jejího dovolání (to platí zejména v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Stěžovatelka nicméně v ústavní stížnosti neuvádí žádnou věcnou argumentaci, kterou by bývala byla uplatnila, kdyby znala (pro ni údajně překvapivý) právní názor městského soudu (srov. k tomu blanketní odkazy stěžovatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 266/2012 a na několik nálezů, v nichž se Ústavní soud vyjadřoval k podmínkám přezkoumatelnosti a překvapivosti soudních rozhodnutí). Neodpovídá přitom skutečnosti, že by povaha eventuálního souhlasu žalované s rekonstrukcí koupelny byla v rámci druhého řízení před městským soudem hodnocena tak, aby jí bylo možno označit za nepřípustně překvapivou. Městský soud totiž k nárokům na náhradu za zhodnocení koupelny pouze uvedl, že stěžovatelka měla vzhledem k okolnostem, které ve svém rozhodnutí vysvětlil a popsal a které byly shora stručně rekapitulovány, vyčkat na písemný souhlas žalované.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu