ECLI:CZ:US:2020:3.US.1671.20.1
sp. zn. III. ÚS 1671/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti T. T., zastoupeného Mgr. Terezou Kubalíkovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. dubna 2020 č. j. KZT 233/2020-17, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 9. září 2019 č. j. 2 ZT 137/2019-19 a usnesení vrchního inspektora Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místního oddělení Nové Město, ze dne 17. června 2019 č. j. KRPA-356414-26/TČ-2018-001210, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místního oddělení Nové Město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, resp. vyrozumění, s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo i k porušení práva na účinné vyšetřování zakotveného v čl. 6 Listiny.
2. Vrchní inspektor Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Místního oddělení Nové Město (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 17. 6. 2019 č. j. KRPA-356414-26/TČ-2018-001210 odložil podle §159a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, jehož se měli podle oznámení stěžovatele (poškozeného) dopustit T. Z. a F. Ch.
3. O stížnosti stěžovatele proti výše uvedenému usnesení policejního orgánu rozhodlo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") usnesením ze dne 9. 9. 2019 č. j. 2 ZT 137/2019-19 tak, že ji zamítlo. Důvodem pro zamítnutí stížnosti, jakož i pro samotné odložení věci, bylo promlčení trestní odpovědnosti osob, které se uvedeného přečinu měly dopustit.
4. O vyřízení následného podnětu stěžovatele k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství byl stěžovatel informován přípisem Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ze dne 15. 4. 2020 č. j. KZT 233/2020-17, jímž byl tento podnět jako nedůvodný odložen.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti, které jej vedly k podání ústavní stížnosti. Poukazuje na to, že v obnoveném trestním řízení byl sice odsouzen, avšak pouze za spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu tří a půl let odnětí svobody (a nikoliv k dvanácti a půl letům odnětí svobody, jak tomu bylo v předchozím řízení). Původní řízení tedy skončilo justičním omylem, na němž měli podíl klíčoví svědkové (T. Z. a F. Ch.), na které následně podal trestní oznámení. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že odpovědnost za trestný čin křivé výpovědi a podání nepravdivého znaleckého posudku byla promlčena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud předně poukazuje na svoji konstantní judikaturu, podle níž neexistuje subjektivní právo domáhat se trestního stíhání konkrétního pachatele. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna trestněprávní sankce [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavnímu soudu proto nepřísluší z podnětu oznamovatele (poškozeného) trestného činu přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování.
9. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného. Stále však platí, že požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek; navíc se důsledně dotýká pouze nejzávažnějších trestných činů, mezi které nepatří trestný čin křivé výpovědi nebo podání nepravdivého znaleckého posudku. Pokud tedy stěžovatel nesouhlasí s tím, že trestní odpovědnost osob, které vystupovaly jako svědkové, resp. znalci, v jeho trestní věci, byla promlčena, nelze v tom shledat jakýkoli zásah do jeho práv, jelikož - jak je ze shora uvedeného zřejmé - nepřísluší mu žádné subjektivní základní právo na postavení určitého konkrétního pachatele před soud.
10. Ústavní soud uzavírá, že orgány činné v trestním řízení se podnětu stěžovatele podrobně věnovaly. Ústavní soud prověřování podezření ze spáchání stěžovatelem oznámených trestných činů hodnotí jako důkladné, zcela v souladu se zásadami ovládajícími dokazování v trestním řízení.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu